Ukázka z knižního rozhovoru:

Kdybys měl moc a příležitost něco zásadního změnit v našem zemědělství, co bys při svých dosavadních zkušenostech a znalostech změnil?

Když se nebudeme bavit o tom, že bych si přál, aby skončila válka na Ukrajině, samozřejmě vítězstvím Ukrajinců, protože současné i budoucí agresi se dá zabránit pouze porážkou agresora, tak bych se samozřejmě snažil především dostat do veřejnosti nějakou nenásilnou formou varování, aby vnímala vážnost současné situace, co se týče klimatické změny. Ona to je už dnes klimatická krize, vidíme, jak tají ledovce v Antarktidě, jak se trhají ledovce kousek od nás v Evropě, jak roste počet a intenzita požárů ve městech a především v přírodě, teď právě hoří Španělsko, Portugalsko, Francie, Itálie a Řecko a vlastně celý jižní pás Evropy, a i u nás v Národním parku České Švýcarsko. A jinde na světě jsou zase obrovské záplavy a je toho prostě moc, co se na nás hrne, a přijde mi, že společnost se k tomu staví velice liknavě a není ochotna k nějaké razantní změně, která musí přijít, pokud chceme přežít.

A když situaci ve světě zúžíme na podmínky naší země?

U nás musí být samozřejmě adaptace naší krajiny na klimatické změny rychlejší a výraznější, naše zemědělství se musí skutečně restrukturalizovat, a musíme se také snažit, aby do zemědělství přišlo mnohem více lidí, kteří budou pracovat na menších farmách sami na sebe a vytvoří další soukromé subjekty tak, aby zemědělská produkce v menším formátu vytvářela pestřeji strukturovanou krajinu, která bude lépe adaptovaná na klimatickou změnu. A zároveň by tím vznikala pestřejší nabídka potravin, které budou mít vyšší přidanou hodnotu, a tudíž budou zajímavější jak pro konečného spotřebitele, tak pro toho zemědělce a producenta. Snažil bych se zásadně zkrátit řetězec od prvovýrobce ke konečnému spotřebiteli, aby většina toho, co je třeba k výrobě potraviny, byla na samotném zemědělci, aby to měl co možná nejjednodušší a nemusel, jako je tomu většinou dnes, prodávat jenom nějaký polotovar nebo prvotní surovinu a být ten, kdo má z toho nejnižší marži a nejmenší profit, přestože v procesu výroby potravin odvede nejvíc práce a nechá tam nejvíc potu.

Jakým způsobem by takový cíl nejúčinněji podpořily zemědělské dotace?

Já bych přeorganizoval dosavadní rozdělení dotací, udělal bych co nejvýhodnější podmínky pro malé a začínající zemědělce a nastavil bych motivační podmínky pro speciální komodity, které potřebujeme a umíme v naší zemi vyrobit. A samozřejmě bych zhoršil podmínky pro velké agrární podniky, které nepřinášejí ten přínos, který společnost chce a který si současná doba žádá. Takže kdybych měl tu moc, změnil bych současné dotační podmínky, ale ne vyloženě nějakým tvrdým nařízením, nějakou restrikcí, ale motivační pobídkou. Vždycky když chceš, aby se něco pokud možno co nejvíce rozjelo a aby to skutečně fungovalo, tak toho nikdy v plné míře nedosáhneš tlakem seshora. Nějakou restrikcí to prostě nejsi schopen zařídit. To nebyli schopni zařídit ani nacisti, ani komunisti, vždy jim to kulhalo, protože když jsou k něčemu lidé tlačeni násilím, tak hledají nějaké únikové cesty. Ale když mají motivaci, aby to dělali, a ty je přesvědčíš o tom, že je to pro ně výhodné, tak ti lidé do toho samozřejmě půjdou a výsledek je potom mnohem lepší a často ideální. Nejlepší motivace pro lidi je samozřejmě finanční, protože ty prachy jsou měřítko, na které se dnes přepočítává úplně všechno. Je to smutné, ale je to tak – hodnoty se přepočítávají přes peníze.

Takže zásadní je podle tebe jinak nasměrovat dotace, a to tak, aby ty peníze skutečně sloužily k naplnění veřejného zájmu a často zatím jen deklarovaných cílů?

Já si myslím, že bychom tím vyřešili více problémů, že bychom tím takzvaně zabili minimálně dvě mouchy jednou ranou, protože výsledkem by byla pestřejší struktura českého zemědělství a širší nabídka rozličných potravin, a to by bylo provázáno s lepším stavem naší krajiny, a to by zase znamenalo zvýšenou adaptaci na klimatickou změnu, která se projevuje erozí, suchem, povodněmi a vlastně vším, co nás dneska v krajině trápí. Což je tedy hlavně sucho a z toho vznikající úbytek biodiverzity. Takže tohle bych určitě udělal.

A v lesnictví, když máš za sebou zkušenost hajného, a vlastně znáš celý ten řetězec od pěstování lesa ke kácení dřeva včetně jeho zpracování a prodeje?

V lesnictví je to také jasné. U nás celou dobu fungují v oboru velké firmy na dlouhodobé smlouvy a takzvané komplexní zakázky, a to bych se snažil osekat a minimalizovat. A samozřejmě bych zase podpořil lokální firmy a vytvořil systém s co nejvyšším podílem malých aukcí, v nichž bych zvýhodnil místní firmy, aby měly nějakou konkrétní výhodu proti přespolním firmám, abych udržel zaměstnanost místních lidí, kteří, když dělají svým způsobem „doma“, v lese za vesnicí, tak mají k takové práci vztah a když v tom lese dělají roky, tak také vidí vývoj toho lesa a něco jim to potom říká. Takhle to bývávalo. Bohužel dneska je to tak, že my tady konkrétně u Milešovky máme firmu, která je až z Moravy, a z Moravy sem jezdí těžební a pěstební mistři a tamní lesáci, a občas si na potřebné práce najmou místní lidi a vzniká z toho chaos a je to všechno takové neuspořádané. Kdyby byl ten les můj, tak to nikdy nedělám jako ten stát, protože je jasné, že lidé odjinud nemají vztah patriota z místa, a když se v tom lesnickém revíru léta nepohybují, tak nikdy neodvedou tak dobrou práci, jako by odvedli místní lidé, kteří tady žijí. O tom jsem bytostně přesvědčen, a také jsem to ve svém životě zažil. Že lidé, kteří lnuli k nějakému místu a měli rádi ten les a prostředí, ve kterém žijí, a tu svou práci, tak ji dělali mnohem lépe než lidé z druhého konce země, najmutí dočasně na nějaký konkrétní úkol, který splnili a zas odjeli. Jim je totiž v principu jedno, co se bude dít potom, co odjedou. A to jsou zásadní věci.

Lze ale v současné době ještě v naší zemi sázet na zdravý patriotismus?

Když se třeba podíváme, jak lidé vybírají při nákupech v obchodech potraviny, tak sice mnozí říkají, že preferují české zboží, ale většina z nich v praxi sáhne po tom, co je levnější… Bohužel, a o tom jsme se také bavili v předchozích kapitolách, jsme patriotismus v naší zemi hodně narušili. Že nejsme patrioti, jsme ukázali i tím, že zastupitelstva obcí, ať už to byly obce malé, střední nebo velké, dovolila na svém území postavit neuvěřitelně hustou síť supermarketů nadnárodních značek. Protože kdyby byli ti lidé v zastupitelstvech patrioti, tak by řekli třeba „Hele, my tady chceme jen jeden supermarket, ale ne čtyři, protože my také potřebujeme podpořit ty naše české lokální obchodníky, aby tady měli prostor k tomu, aby fungovali.“ Ale tohle bohužel z různých důvodů mnohým nedocházelo nebo nechtělo docházet, protože spousta zastupitelů se nechala od nadnárodních firem přesvědčit k tomu, aby se na jejich území supermarket postavil, protože supermarkety měly k dispozici spoustu nástrojů, jak své záměry prosadit. Například, že v místě přispějí na nové chodníky, nebo že tam vysadí stromy… Ono je vždy důležité dát na misku vah to, co takové rozhodnutí obci pozitivně přinese a co to potom odnese. Protože, když obchodníci obci něco jakoby jednorázově darují a obce jim za to umožní v územním plánu supermarket postavit, tak si také musí zastupitelé obce uvědomit, co se může třeba v centru té obce stát, že tam skončí x malých obchodů a to centrum se vylidní a vznikne tam mrtvá zóna, s níž si nebude nikdo vědět rady. A to se na mnoha místech stalo, a navíc, jak se lidé naučí v tom supermarketu nakupovat, tak se v podstatě stanou jeho rukojmími. A pak se cokoliv těžko mění, protože supermarket vlastně určuje i to, co budou lidé nakupovat, protože on vybírá zboží, a tím se zúží pro spotřebitele nabídka potravin. Kdežto pokud zůstane zachována síť malých obchůdků, tak každý ten malý obchodník bere zboží od různých dodavatelů, a určitě to není zboží, které putuje přes půl Evropy nebo dokonce světa, většinou je to tak, že jsou ti menší obchodníci navázáni na nějaké své známé, a obvykle prodávají větší podíl lokálního zboží než velké supermarkety. Tam je ta globálnost.

A co by tedy v tom bylo možné, jestli je to ještě vůbec možné, změnit?

Určitě je zapotřebí, aby vedle současného systému supermarketů paralelně vzniknul systém lokální produkce prodávané třeba na lokálních trzích, a to pokud možno ve všech obcích, kde by měli možnost prodávat své výrobky právě lokální producenti a místní zemědělci, a měli k tomu zvýhodněné podmínky, třeba že by platili za nájem toho svého prostoru obci jen symbolickou jednu korunu, aby se jim také vyplatilo na ty trhy jezdit. A abychom tam naučili lidi chodit nakupovat si tu naši českou produkci. A s tím samozřejmě souvisí potřeba zjednodušit podmínky pro prodej ze dvora, přímo v hospodářství zemědělců, a hlavně zjednodušit podmínky pro to, aby zemědělci mohli vůbec potraviny vyrábět. Abych třeba já nemusel dělat kvůli výrobě sušeného ovoce zvlášť kuchyň, když už mám jednu vedle, nebo zvláštní záchody, když už je v baráku mám, a abych já ani žádný z těch malých lokálních výrobců nemusel dodržovat nesmyslné předpisy, které jsou tak náročné, že se pak výroba potravin v malém ani nevyplatí, a spousta lidí se na to vykašle. A když přijedeme do zahraničí, tak vidíme, že to jde úplně v pohodě a že vše, v čem nám často brání naše úřady, tam normálně a bez problémů probíhá.

knižní rozhovor s Danielem Pitkem vedl Petr Havel