Luděk

Ve třiceti letech jsem ovdověla. Měla jsem dvě pětileté dcerky, dvojčata. S manželem jsme se poznali, když nám ještě nebylo dvacet. Byla to velká láska. Bohužel, našim holkám byl rok, když manžela postihla první mozková příhoda. Z ní se dostal jen s drobnými následky. O rok později ho ale stihla druhá příhoda. Po ní zůstal upoutaný na lůžku, závislý na plenách. Sotva nám odrostly dcerky plenám, musela jsem přebalovat, krmit, koupat a obsluhovat manžela. Bylo to těžké při dvouletých holčičkách. Dělala jsem vše pro to, aby dcerám i mému muži nic nechybělo. Třetí mrtvice mi ale milovaného muže vzala nadobro.

Dva roky od úmrtí manžela jsem poznala Luďka. Chtěla jsem ještě partnera, abych mohla dětem přivést domů náhradního tatínka. Já měla 34, Luděk už čtyřicet, a tak jsem předpokládala, že to bude on, kdo bude chránit a pečovat o naši novou rodinu. Nevzali jsme se, Luděk se k nám ale po roce přestěhoval. Dcery ho měly rády a on dle svých slov byl zamilovaný. Luděk si přál své vlastní dítě. Byl totiž dosud svobodný a bezdětný. Já si ale po třicítce na dalšího potomka už netroufla. Měla jsem své dvě holky, a ty mi daly zabrat.

Můj vztah s Luďkem nebyl sice tak ideální, jako s mým mužem, otcem mých dcer. Luděk se často na mě utrhoval, byl nervózní a vyžadoval doma absolutní servis. On byl muž, měl svou práci, a očekával, že po návratu domů bude mít navařeno, nakoupeno a budu se o něj starat. Luděk sice pracoval na dělnickém postu, měl ale absolutně pohodovou práci. Pracoval jen na ranní směny a často půl směny jen proseděl bez práce. Já pracovala sice v kanceláři, jako na vedoucí sekce na mně ale spočívala největší zodpovědnost a také největší díl práce. Hlavní ale bylo, že mě práce těšila, rozuměla jsem jí a solidně nás živila. A živila nás i tehdy, když Luděk přišel po nějaké době o zaměstnání. Půl roku seděl doma, vysedával hodně u počítače, věnoval se svým zálibám, a i tehdy čekal, že vařit, uklízet a starat o domácnost se budu výhradně já. S dcerami mi moc nepomáhal. Hádal se přitom se mnou, že já s ním dítě nechci. Že by mě o své lásce k dětem přesvědčoval alespoň tak, že by se věnoval mým dcerám, které znal od útlého dětství, to ho ale ani nenapadlo.   A tak jsme měli vztah, kdy jsme sice měli jeden druhého, mně ale občas připadalo, že místo svých dvou dcer mám ještě jedno dítě. Bylo trochu fousaté a v noci nahlas chrápalo, jinak bylo ale stejně nesamostatné jako většina malých dětí.

Nakonec si Luděk našel novou práci. Ta už nebyla tak pohodová, jako ta předchozí. Chodil na směny a dle svých slov si v zaměstnání neodpočinul ani chvilku. Proto po návratu domů často spal a nechtěl být rušen. Předtím jsme občas vyšli někam na výlet, do zoo, nebo večer se pobavit, když nám holky někdo pohlídal, ale nyní už ne. Luděk byl nervózní, věčně unavený a často se hádal. Tři roky jsem se to snažila ustát, než jsem se s ním rozešla. Manželé jsme nebyli, a tak jsme to měli ulehčené. Přesto to trvalo ještě několik měsíců, než se od nás odstěhoval. To už byl Luděk padesátník.  Mým dcerám ani nechyběl. Věnovala jsem se jim především já, a tak to nebyla pro ně žádná změna.

Já si zpočátku musela zvyknout. Přece jenom jsem vždy žila s mužem po boku. Mé dcery mi to ale usnadnily. Nyní to jsou dospívající slečny a mně je přes čtyřicet. Nevím, jestli si ještě budu hledat partnera, nebo zůstanu sama. Sama, ale s dcerami. Mám s nimi dobrý vztah, a tak věřím, že i když vyrostou a osamostatní se a budou mít už svou vlastní rodinu, nikdy se naše pouta nezpřetrhají.

U Luďka jsem ráda jen za to, že je už dost starý na to, aby se množil. Protože přivést na svět dalšího nesamostatného tvora, který je živ jen z práce druhých, to by světu rozhodně neprospělo.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10