Antibiotika

Byla jsem u lékaře na běžné kontrole. Společně se mnou seděla v čekárně stará babička. Přišla o hůlce po mně, těžce se posadila a pozorovala ostatní. Pak se se mnou dala do řeči. Vyprávěla mi, že ji právě pustili z nemocnice, prý nějaký velký zánět, a má bolesti.

„To proto, že nemám léky,“ řekla.

„A vás v nemocnici neléčili?“

„Ale léčili,zajisté. Pak mě ale pustili domů s receptem na antibiotika s tím, že léky nejspíš nikde neseženu. Mám prý se pokusit. Tak jdu za paní doktorkou, že jsem prošla všechny lékárny ve městě, ale léky nikde nebyly. Žiju sama, copak já můžu jezdit i do jiných měst? Už tak mě do města vezl taxík. Ani si nepřejte vědět, kolik mě to stálo, a léky nemám,“ řekla stará paní.

Taková je realita. Nemáme léky na horečku, léky pro miminka a už ani antibiotika. Sama jsem se s tím už setkala. Doma mám ještě balíček nějakých antibiotik, co dostala dcera a byla na ně alergická. Opatruji je jako oko v hlavě. Co kdyby se někdy hodily?

Přišla jsem na řadu. V ordinaci u paní doktorky jsem strávila jen několik málo minut. Pak šla na řadu babička. Nedalo mi to, abych na ni nepočkala. Stará paní byla uvnitř poměrně dlouho. Pak vyšla zpět do čekárny a slzy měla na krajíčku. „Nepomohla vám paní doktorka?“ zeptala jsem se. „Ale ano. Prý by mi mohla píchat injekce. Ty jsou ale na můj důchod příliš drahé. A tak se mám prý pokusit sehnat léky v jiných městech, třeba přes známé.“

Pořád mi v hlavě ležela ta antibiotika mé dcery. Nejspíš projdou expirací a budou k ničemu. „Počkejte, já doma nějaká antibiotika mám. Třeba by vám pomohla,“ nabídla jsem stařence. A tak, když zdravotní sestra vyšla opět do čekárny, poprosila jsem ji, že potřebuji ještě mluvit s paní doktorkou. Té jsem se pak zeptala, zda může stará paní využít léky od mé dcery. Jenže jsem neznala jejich název. „No jo, když nevíte ani, jak se jmenují,“ povzdychla si paní doktorka. „Neznám, ale zjistím,“ řekla jsem a popadla telefon. Dcera byla doma, a tak mi název nadiktovala. Ten jsem pak tlumočila paní doktorce.

„No, mají stejnou účinnou látku. Když by paní brala místo jedné tablety dvakrát denně jednu a půl, může jí to pomoci. Ale potřebuje stejně ještě alespoň deset tablet navíc.“ A tak jsem starou paní zavezla k sobě domů. Uvařila jsem jí čaj a přitom jí rozpůlila část tablet. Ty jsem jí rozdělila do krabiček tak, aby věděla, jak léky brát. „Pro první týden vám to bude stačit. A když mi půjčíte váš recept, jedu za dva dny do krajského města. Pokusila bych se léky tam sehnat. Když budou, přivezla bych vám je. Dáte mi, prosím, telefon na sebe?“ Paní nevěděla, jak poděkovat. Odnesla si s sebou dceřiny léky a mně zůstal recept.

Za dva dny jsem v krajském města oběhala pár lékáren a léky sehnala. Poté jsem paní zavolala a sešly jsme se zase u naší lékařky. „Vemte s sebou zbytek léků, co jsem vám dala,“ přikázala jsem ještě paní. Paní doktorka pak staré paní poradila, jak dál léky brát, když několik dní brala antibiotika jiná. A paní se ulevilo. „Nebýt vás, tak kdo ví, jak by to dopadlo,“ děkovala mi stará paní a div mi nelíbala ruce, tak byla vděčná. „Ale jděte, vždyť mě to nic nestálo. Do města jsem stejně musela.“

Byla jsem ráda, že jsem paní pomohla, a zároveň smutná z toho, jak si musíme různě shánět léky, které potřebujeme. Kdo je mobilní a má dostatek času, může si objet lékárny v různých městech a léky snad sežene. Stará paní o hůlce by to ale těžko zvládla. A nikdy není jisté, že jednou nedojdou léky i tam, kde dnes jsou…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10