Ostrov Achill (Acaill) se nachází u západního pobřeží Irska. Tady v roce 1923, kdy především na pevnině probíhala občanská válka, hospodařily postavy, které nás budou zajímat. Hodný Pádraic Súilleabháin má moc rád svoji oslici, čímž opravdu myšleno zvíře, nikoli ségru Siobhán, jelikož o ní se dá tvrdit, že je široko daleko nejchytřejší a nejvzdělanější osobou. Naopak místní klučina Dominic jest takový prosťáček, který ale myslí věci dobře a má na ně svůj vlastní, vesměs morálně nezávadný názor, přestože jeho otcem je místní strážník, jenž naopak není zrovna vzorem všech ctností. 

 

Ústřední příběhovou linku však tvoří rozkol, kdy Colm Sonny Larry po dlouholetém kamarádství Pádraicovi řekne, že už se s ním kamarádit nechce. V hospodě si od něj odsedne a nehodlá s ním prohodit už ani slovo. Když dá ultimátum, že pokud na něj bývalý kamarád ještě promluví, začne si usekávat prsty, které přitom potřebuje pro hraní na housle, není v případě Martina McDonagha otázkou, JESTLI se tak stane, nýbrž KDY se tak stane. A jak konkrétně se to stane, kolikrát se to stane, případně jaké to bude mít následky. 
 

 










 

V roce 2008 svedl v nadhodnoceném bijáku V Brugách dohromady coby kámoše Colina Farrella a Brendana Gleesona; teď je staví proti sobě. S prvním jmenovaným spolupracoval i na absurdních Sedmi psychopatech (recenze). Jenže pak přesedlal k seriózním tématům a stvořil výtečné Tři billboardy kousek za Ebbingem (recenze), které sice nejsou vyloženě dokonalé, ale oscarové vítězství v kategorii Nejlepší původní scénář rozhodně mělo patřit jim. Tehdy bohužel všechny ošálil se svým skrz naskrz průměrným thrillerem Jordan Peele. 

 

U Víl z Inisherinu to na výhru taky nevypadá, protože tenhle scénář není tolik precizní, na čemž nese zřejmě vinu i skutečnost, že autor na začátku psaní údajně nevěděl, jak přesně příběh skončí. Najdeme tady ovšem určité podobnosti s tímto zmiňovaným dramatem z roku 2017. Kupříkladu v tom, že i tentokrát nechá McDonagh jednu z nejdůležitějších postav odejít delší dobu před samotným závěrem. A znovu nechává na nás, jak se budou věci vyvíjet po finální scéně, byť tentokrát určité indicie předloží, čímž se tedy vyhne úplné nejednoznačnosti. Tentokrát jest koncept komorní, leč situace se vyhrotí způsobem, jaký ve filmech často nevidíme. Dva bývalí kamarádi ve své maloměstské, resp. vesnické přízemnosti rozjeli oproti té skutečné, která se odehrává o několik kilometrů dál, svou vlastní občanskou válku - byť v tomto případě vedenou jednostranně, jelikož Colm už má ve všem jasno a je nezlomný. Ale jinak v podstatě nebylo nutné zasazovat příběh o jedno století dozadu, jelikož se nelze zbavit dojmu, že i dnes by se našli mnozí, kteří by v rámci pomsty či nenávisti konflikt řešili stejně krutě. V tomhle se lidstvo jakoby stále ne a ne posunout. 

 

Režisér a scenárista má na kontě nejen filmy, nýbrž taky divadelní hry s pozoruhodnými náměty, přičemž na prkna, která znamenají svět, by se prakticky daly přesadit i Víly z Inisherinu. Jejich úplně největší přednosti jsou kromě neokoukaného prostředí a pěkné dobové atmosféry (a hudby) právě herecké výkony Colina Farrella, Brendana Gleesona a Kerry Condon, na kterou jest vskutku radost se dívat. Doplňuje je Barry Keoghan v roli dalšího ze svých podivínů, takže se automaticky nabízí myšlenka, že v kategorii Nejlepší herec ve vedlejší roli trochu nepochopitelně uzmul místo Tomu Hanksovi za Elvise. 
 

 










 

Podivnou, resp. spíše tajemnou postavu přestavuje i paní McCormicková, jež svými prohlášeními občas připomene kmotřičku z pohádky Honza málem králem, jenže za titulní vílu ji pokládat nemůžeme. Jednak proto, že název bude vysvětlen, a druhak, že úplně neplatí, že by její přítomnost sama o sobě měla věštit smrt. Ač se dějí seriózní věci, opět nechybějí momenty, které veškeré drama odlehčují. Tentokrát jich není mnoho, avšak dokládají, že Martin McDonagh je pečlivým pozorovatelem mezilidských vztahů, neboť bude velmi pravděpodobné, že s onou ústřední příběhovou linkou, kdy se někdo už nechce kamarádit s někým jiným (a má k tomu snadno pochopitelný důvod), se v nějaké fázi života s velkou pravděpodobností setkali snad všichni diváci a divačky. Tedy patrně ne až s takovouto eskalací a (krátkodobou?) povahovou proměnou. 

 

Víly z Inisherinu je film, jehož realizace byla pro podmínky během pandemie de facto ideální. Natáčelo se s málo herci a na odlehlém místě. Členů štábu taky nebylo zapotřebí mnoho. Přesto se při sledování může snadno vybavit třeba Místo u moře, tedy jeden z těch počinů, jaké se o Oscary ucházejí pravidelně, jelikož jsou upečené především k tomuto účelu. Nadstavbu v případě tohoto představuje skutečnost, že autor jím má hodně, co říct. Proto by bylo obrovským překvapením, kdyby při březnovém, celkově pětadevadesátém udílení Cen Akademie, vyšel zcela naprázdno. 

 

FOTO: Falcon