Neradi se učíte? Hledejte správnou motivaci

„V rámci své práce jsem zjistila rozdíl mezi těmi, kdo jsou výrazní, a kdo ne. Ti první jsou zvídaví,“ říká byznysová koučka Erin Millerová s tím, že takoví lidé mají chuť se celoživotně učit a přicházet na nové věci.

Podle studie uveřejněné v Harvard Business Review v roce 2018 i podniky benefitují z toho, že motivují zaměstnance ke zvídavosti. Ta totiž vede k větší flexibilitě, osvojování si nových dovedností i ke schopnosti rychle se vyznat v novém kontextu. Zanedbatelný není ani vědecky dobře doložený fakt, že aktivní, zaměstnaná mysl pomáhá předcházet řadě psychických i fyzických chorob a oddaluje degeneraci spojenou se stárnutím.

Jenže učení bývá velká otrava i pro prvňáky. Kterého rodiče se jeho ratolest alespoň jednou nezeptala: A proč mám ty úkoly vlastně psát, když mě to nebaví? Dospělí zase zajíždějí do rutinních kolejí, ze kterých se těžko vystupuje. Tak jak najít chuť k činnosti, která bývá náročná, vyžaduje soustředění, čas, energii a do níž se nám nechce?

Podle koučky Jitky Ševčíkové je podstatná tzv. sebemotivace. „To znamená, že se dokážu namotivovat sama. Nejsou pro mě až tak důležité tlaky zvenčí, ale hledám, co je pro můj život skutečně důležité. Jaká je moje vize, za čím jdu a co mě k tomu pohání.“ Jde vlastně o dobře promyšlenou odpověď na jednoduchou otázku: Proč to dělám?

Stejně důležité je hledat k dosažení vytyčeného cíle takové cesty, které nás pokud možno budou bavit. Samozřejmě přijdou chvíle, kdy se chuť do práce vytratí. Překonáme je lépe, když se na své nové cestě budeme cítit fajn. Ponecháme-li zatím stranou děti, starší studenti i dospělí mají výhodu – mohou si více vybírat. A to i způsob, jak se učit.

Zvážíme-li své preference a možnosti a porovnáme je s tím, čeho chceme dosáhnout, můžeme se rozhodnout, jestli se přihlásíme spíš na nějaký seminář, nebo využijeme možností, které nabízí naše firma. Možná ale stačí samostudium, četba odbornější literatury, širší, trvalejší sledování nových poznatků v oboru, který jste si zvolili.

K udržení motivace a dosažení cílů může pomoci i řada metod, které vypracovali odborníci. Jednou z nich je metoda Smart Goals neboli Chytré cíle, připisovaná filozofovi managementu Peteru Druckerovi.

Lidé selhávají často proto, že mají vágní plány. Rozhodnutí typu „Chci být lepší ve škole, v práci…“ se nepovedou, pokud si nezodpovíme, v jakých oblastech. Chytré cíle si je třeba rozdělit na určité malé kousky, které jsou konkrétní, specifické. Tak se lépe prokoušeme i těmi, jež nás zrovna nebaví. Nabiflovat se několik stránek suchých faktů není příjemné, ale je to jen jeden krok k dosažení toho, co opravdu chceme.

Je také třeba, aby cíle byly měřitelné. Jestliže jsou příliš abstraktní, motivace dlouho nevydrží. Je-li např. finálním cílem, aby dítě mělo jedničky ze čtení, musíme si stanovit krátkodobé cíle, jež k tomu povedou.

Zjistit, jaké knihy jsou pro jeho věk adekvátní, poradit se, jak dlouho by mělo denně číst, dohlédnout, aby opravdu četlo… Dílčí úspěchy a víra, že dokončíme, co jsme začali, jsou samy o sobě velkými motivátory.

Podstatná je také dosažitelnost toho, co chceme. Ne každý se stane nositelem Nobelovy ceny, i když to neznamená, že se máme spokojit s málem. Je ale namístě zvážit, jestli na to budu mít energii, podmínky, jestli mohu (chci) ze svého života něco méně důležitého vypustit atd.

I realistická časová osa je důležitá. Můžeme si naplánovat, že se naučíme potápět, surfovat a taky španělsky, abychom zažili skvělé dobrodružství v Karibiku, ale na to, abychom to zvládli, budeme potřebovat třeba rok…

Pro rodiče pak mají odborníci skvělou zprávu – i to, jak se dobře učit, se lze naučit. A svým dětem v tom mohou pomoci. „Mnoho dobrých žáků se nenarodilo jako dobří žáci,“ říká expert na vzdělávání Becton Loveless. „Jakýkoliv student, který má základní vlohy, ale dostane tu správnou podporu, se může dobrým žákem stát.“ A to platí i pro ty, kteří se zpočátku jako pečliví studenti zrovna nezapsali.

Podporou by ale neměl být dril a rozkazy. Naopak, nejvíc své děti postrčíte k lepším výsledkům, když jim pomůžete najít v učení radost. To je daleko silnější stimul než strach z trestu, nebo naopak slíbené odměny. Ty odborníci řadí k tzv. vnějším motivacím a při nejrůznějších příležitostech je vyzkoušel asi každý rodič. Jenže jak dlouho je možné dítěti dávat za jedničky desetikorunu, extra čas na mobilu, brát ho do kina?

Mnoho rodičů na vlastní kůži zjistilo, že uplácení přestane rychle zabírat. I výzkumy ukazují, že nabízení odměn paradoxně může snížit i pocit radosti a uspokojení z činnosti, ke které dítě vedeme. Podle autora a lektora Alfieho Kohna je to tím, že se postupně soustředí víc na odměnu než na učení.

„Děti se učí nejlépe, pokud jednají na základě své přirozené zvědavosti na svět, který je obklopuje.“ Přístup „Udělej tuhle otravnou, nepříjemnou věc a pak dostaneš odměnu“ bývá kontraproduktivní.

Zato při vnitřní (interní) motivaci děláme věci pro pocit vlastní spokojenosti. Tady nejde o dosažení nějakých benefitů, odměn, to je druhotné. Děti stejně jako dospělé motivuje, pokud mají potěšení z aktivity samotné.

Rodiče by také podle lektora a autora knihy Punished by Rewards, tedy Potrestán odměnami, měli věnovat daleko větší pozornost samotnému procesu učení. „Jestli je vaším cílem vypěstovat u nich lásku k učení, je mnohem lepší zajímat se o to, co vaše dítě dělá než o to, jak dobře.“

Pokud například dostane jedničku nebo dvojku, nechvalte známku, ale proces, díky kterému se k ní dítě dopracovalo. Proberte nejdřív, co udělalo dobře, pak teprve chyby.

„Váš kontinuální zájem o to, co dělá, bude motivací sám o sobě,“ povzbuzuje Khon.

Všechny děti jsou zvídavé. A to, o co mají zájem, si nechají rády vysvětlit. Tuto interakci byste neměli nikdy potlačovat, i když odpovídat na deset všetečných dotazů za sebou bývá otravné. Jen tak ale dítěti ukážete, že jeho zvídavost je žádoucí a že ji oceňujete.

A využít se dá i toho, když odpověď neznáte. Jde totiž o skvělou příležitost říct: „To netuším, pojďme spolu hledat.“ Vezměte na pomoc slovník, encyklopedie, internet a s radostí pátrejte. „Ukazujete tak nejen to, jak najít nové informace, ale také to, jak vzrušující může být učit se nové věci.“

Zvládání učiva také závisí na tom, jak dobří jsme čtenáři. Kdo má čtení natrénované, dokáže zpracovávat psané informace rychleji a s menší námahou, novou látku prostě lépe vstřebá. Čtením beletrie si navíc děti rozšíří slovní zásobu a dozvědí se spoustu různorodých informací o světě.

Pokud ale mladšímu či staršímu dítěti dělá potíže prokousat se texty, jež jsou adekvátní jeho věku, stojí za to začít cvičit. Čtěte s nimi, doporučujte knížky, které v dětství bavily vás. Můžete poprosit prarodiče a další členy rodiny, aby vašim malým i velkým studentům pomohli svým zápalem a radami.

A zajímavý výzkum na závěr – profesor psychologie Richard Ryan vedl s kolegy rozhovory se stovkami rodičů. Zjistili, že ti, kteří mají nejvíce motivované děti, na ně nevytvářejí příliš velký nátlak. Ani je přehnaně nekontrolují, nehlídají každý detail jejich denního programu a procesu učení.

Rodiče dětí, které nacházejí v učení radost, také podle vědce nemívají potřebu příliš předcházet jejich potížím a klopýtnutím. „Nejsou ten typ, který řekne: Děláš to špatně, nech mě to udělat za tebe,“ vysvětluje Ryan. I když je to pro věčně uspěchané rodiče často rychlejší, dlouhodobě je to rozhodně víc vyčerpá. A děti zpomalí.

I učení jim půjde lépe, když budou mít pocit kompetentnosti, a ten přirozeně narůstá pokaždé, když něco zvládneme sami.