RECENZE: Plastic Symphony, skladba pro igelit, smyčec a mravní kázání

Příběh dvou bratrů, který podle vlastního scénáře natočil Juraj Lehotský, má sice přiléhavou náladu i hudbu, ale slouží umělé ukázkové moralitě s poučkou, kterak peníze a sláva nezaručí obyčejné lidské štěstí.

Vojtěch Zdražil coby liliput a jeho kdysi adoptovaný sourozenec, úhledný Bielenia, spolu vystupují na vídeňských ulicích. „Malý“ obsluhuje smyčec, „velký“ struny, před deštěm je chrání igelit a turistům hrají Ódu na radost.

5 fotografií

Doma si pak „velký“ přivydělává hrou v krematoriu a zkouší konkurz do filharmonie, zatímco „malý“ vede domácnost. Jejich soužití dostane trhlinu ve chvíli, kdy „velkému“ nabídne někdejší spolužák lukrativní práci ve Vídni.

Odloučení bratrů se naštěstí obejde bez citového vydírání, o to více se však zdůrazňuje rozdíl mezi naplněním jejich cest. „Malý“ najde smysl života ve službě potřebným v domově důchodců, kdežto „velký“ vystupuje pro snobskou smetánku, která o jeho vlastní skladby nestojí, a v luxusním bytě je sám.

Celé vyprávění se nese v jedné rovině, v neměnné pocitové smyčce s doslovnou symbolikou, kdy Óda na radost zazní i na koncertu pro Evropskou unii a kde se k prozření „velkého“ musí použít náhlý zásah shůry. Pokorné vykoupení talentovaného hudebníka pak ulepenou pointou takřka uráží.

Pro snímky typu Plastic Symphony se používá výraz „citlivý film“, milosrdně zamlčující jejich kazatelskou vyprázdněnost. Možná nejzajímavější na novince českých kin je fakt, že se půldruhé hodiny obejde bez milostných vztahů i bez sexu.