Co pro vás osobně znamenala cesta českých hokejistů turnajem v Naganu? Jak takový úspěch vstřebával malý kluk?
Já jsem ten turnaj začal vnímat v podstatě až od čtvrtfinále. To byl první zápas, který se pouštěl ve škole místo vyučování. Po zápase byla ve škole velká euforie a celý den jsme se nebavili o ničem jiném. Znamenalo to pro mě tehdy dvě věci. Za prvé, s kamarády, se kterými jsem se ve třídě do té doby nebavil, jsme si měli najednou o čem povídat. A také to znamenalo nárůst zájmu o hokej jako takový. Začal jsem od té chvíle aktivně sledovat kromě reprezentace třeba i NHL.
Já jsem skupinové zápasy strávil v nemocnici s otřesem mozku a play-off pak doma. Tu atmosféru sledování ve škole jsem tedy nezažil. Vy jste se ji pokusil přenést i do filmu…
Ano, to je úplný začátek. Je to věc, kterou jsem chtěl film odstartovat, protože hokejový boom pro děti začínal mnohokrát právě ve školách. Chtěl jsem zachytit semknutost té třídy, jak drží místo vyučování palce hokejistům, a to i s učitelkou, která byla jinak přísná. Najednou si ale sedla mezi nás a cítili jsme sounáležitost i s osobou, které jsme se báli. To byly krásné okamžiky, které jsem toužil v úvodní scéně zachytit. V televizi běží nájezdy semifinálového zápasu s Kanadou.
Jak moc jsou ve snímku promítnuty autobiografické prvky právě z vašeho dětství?
Řekl bych, že je to z osmdesáti procent moje autobiografie. Nejlépe se čerpá z vlastního života. Tím, že jsou to tak úžasné vzpomínky, stálo za to je zpracovat do příběhu. Akorát jsem změnil určitá jména. Někteří kamarádi a známí tam ale zůstali i se jmény a myslím, že budou překvapení.
Takže vy jste po zápasech, na které jsme se všichni dívali, šli hrát odpoledne na plácek hokej?
Přesně tak. Tehdy u nás nebyla moc velká zima, takže jsme nehráli na ledě, ale spíše na ulicích a betonových pláccích. Ale hráli jsme i o přestávkách ve škole vzadu ve třídě. U nás na Kolínsku byla trochu obdoba NHL, že každá vesnice měla svůj tým. Ty pak hrály mezi sebou a měli jsme tabulku s divizemi, přesně jako v NHL. Pořád jsme vzhlíželi ke starším a já jako snílek a motor našeho týmu jsem se snažil motivovat kamarády, ať také založíme tým. Porovnávali jsme třeba i to, jakou má kdo výstroj. Vždy jsem záviděl brankářům, kteří měli aspoň trochu profi výbavu, protože já ji měl různě poslepovanou z molitanu. První vyrážečku jsem měl z učebnice. Část filmu jsem v Pečkách dokonce i natáčel, a to i ve škole, kam jsem chodil na základku a kde jsme sledovali zápasy z Nagana. Ostatně pod trailer do komentářů napsalo spousta lidí, že přesně takhle chodili hrát na plácky taky. A jestliže jsem chtěl natočit film pro diváky, potřeboval jsem se s nimi emočně spojit.
Ovšem otec vašeho kamaráda asi nebyl bývalý extraligový hokejista, jako je to ve snímku?
Ne. To je těch dvacet procent fikce, která ve filmu je. Můj nejlepší kamarád Honza Dvořák, který dokonce pro film nyní skládal hudbu, v něm má právě i ponechané jméno. Jeho táta nám skutečně stloukal branku, radil nám, jak máme střílet, takže nás opravdu vedl.
Další téma jsou devadesátá léta. Jak těžké bylo sehnat dobové kostýmy, rekvizity či hudbu?
To je fragment, který jsem se snažil vychytat. Chtěl jsem, aby byly uvěřitelné kostýmy, muzika, dekorace či rekvizity. Měl jsem štěstí, že jsem na těch věcech spolupracoval opravdu s kapacitami ve svých oborech. Ať už to byl scénograf Jiří Sternwald, Jiří Klenka má za zvuk dva České lvy, Jiří Hájek dělá výbornou muziku, tím myslím symfonickou. Ale zároveň ve filmu uslyšíte Kabáty či Chaozz. Kostýmy dělal Tomáš Chlud, který je měl na starost například i v Bohémě. Když jsem byl na kostýmní zkoušce a viděl Hynka Čermáka v šusťákovce, musel jsem se smát. Ale tak to tehdy opravdu bylo.
Co se týče herců, děláte běžný casting, nebo některé oslovujete už předem?
Každý to má jinak. Když něco vymýšlím, potřebuji vědět, na koho. Konkrétní herec mě motivuje to psát a představovat si, jak dané situace ztvární. Hynka Čermáka i Kláru Issovou jsem oslovil s námětem a řekl jim, co se chystám psát, a zeptal se jich, jestli by je vůbec takové úlohy bavily. A když řekli ano, tak jsem pokračoval dál. Nakonec byli i první, kteří četli scénář.
Ve filmu máte plno dětí. Jak jste k nim přistupoval?
Měl jsem štěstí, že jsem až do loňského roku dělal tábory. Jeden byl klasický dětský – sportovní a druhý filmový. Ten filmový jsem dělal šest let a za tu dobu jím prošlo spoustu talentovaných dětí. Jsou to děti zaregistrované v castingových agenturách a mají už nějaké zkušenosti, třeba z komparzů a zajímá je ta oblast. Tak dvě třetiny dětí z tábora mi účinkují ve filmu. Spoustu z nich jsem tedy znal a dokázal si představit, kam je mohu zařadit. Ale představitel hlavní dětské role Tom Brenton přišel vlastně z ulice. Doporučila mi ho castingová režisérka. První kolo castingu bylo formou videa, protože byl ještě covid, ale už tam byl zajímavý. Tak jsem ho pozval na další kolo, on přišel, sedl si vedle Kláry Issové a hned tam byla vidět mezi nimi souhra a chemie. Úsměvné je, že Tom hraje hokej za Hvězdu Praha a musel předstírat, že mu to vůbec nejde.
Dělal jste Děti Nagana právě i pro tuhle generaci dětí, která ten slavný turnaj nemohla zažít?
Ano, protože spoustu současných dětí vůbec neví, kdo byl a co předváděl Dominik Hašek nebo třeba Roman Hamrlík a Vladimír Růžička. Ta jména jim nic moc neříkají, ale hlavně jim nic neříkají devadesátky jako takové. Mým cílem bylo udělat film pro nás pro rodiče, ale abychom mohli vzít naše děti do kina a ukázat jim: Hele, takhle jsme vyrůstali my a blbli v tvých letech. Měli jsme tamagoči, hráli pogy, sbírali hokejové kartičky. A hráli jsme hokej na ulicích.
Navíc to bylo pro Českou republiku hokejově opravdu úžasné období…
Já si pořád říkám, že na to, jak jsme malý stát, jsme toho dokázali dost, a je potřeba na to být hrdí. Nagano byl gigantický úspěch, ale pak přišel zlatý hattrick nebo mistrovství světa v roce 2010, kdy jsme byli totální outsideři. Nebo i nyní stříbro juniorů. Je potřeba na to koukat s respektem.
Když se vrátím k hlavnímu hrdinovi, jmenuje se Dominik, což je narážka na Dominika Haška, který navíc ve filmu hraje. Jak se povedlo ho přesvědčit?
Vycházel jsem opět ze sebe. Vždycky jsem chtěl být gólman a můj největší vzor byl tehdy samozřejmě Dominik Hašek. Jenom jsem to přesunul do hlavy naší hlavní postavy. Když jsem měl napsaný námět, domluvil jsem si schůzku s Dominikem Haškem s tím, že uvidíme, co tomu řekne. Od začátku jsem chtěl, aby se pod film podepsal nějaký takový ambasador, protože by jeho účast mohla filmu dost pomoct. Asi si umíte představit, jak jsem byl nervózní, když jsem čekal, než mě pustí do kanceláře a já budu konečně mluvit se svým dětským idolem. A budu se ho snažit zlanařit do mého projektu. Zároveň jsem věděl, že ho za ta léta oslovovalo spousta lidí i s něčím podobným a doteď vlastně skoro nic nevzniklo. On mi řekl: Má to moji podporu, protože je to o dětech a já chci, aby děti sportovaly a rodiče je podporovali. Mimochodem, Hašek se ve filmu několikrát objevuje ve formě určité vize.
K filmu se pojí heslo: Žádný sen není příliš velký. Jaké máte vy další filmařské sny?
Snů mám spoustu. Ten film je jeden z naplněných. S tím se pojí další, aby na něj přišli diváci. Aby to znovu prožili, aby se z toho radovali. Je to film dělaný s péčí a pro kina. Jiný můj sen je natočit film se zahraničními herci, který by nebyl omezen jen na Česko.
