Z popela: Zážitek pro smysly

Divadlo Alfred ve dvoře se s premiérou performance Z popela proměnilo v prostor pro zostření smyslů díky trvalé i domnělé existenci jednoho z živlů. Ten se vynořoval a upadal do temnoty, do své výchozí substance, prazákladu všeho. Tvůrčí tým Teres Bartůňková, Jan Burian ml., Adam Železný, Jaroslav Hrdlička se ve své experimentální novince vyznal z fascinace ke směsi záření, tmy a kouře, k hoření. Událost na pomezí profánní kinetické performance, výtvarné instalace a objektového divadla evokovala posvátný obřad, ale i laboratorní výzkum ohně, či polemiku nad potenciálem jeho infernální podoby.
T. Bartůňková, J. Burian, A. Železný, J. Hrdlička – Z popela (foto Martin Špelda)

Vizuálně kinetická pouť kosmem lidského sepětí s ohněm
Čas ve tmě a za minimalistického dění postupně ztratil svůj tlak na výkonnost a přijal podobu meditativního plynutí. Ze tmy zahušťující se dýmem se vyjevovalo oslňující světlo, také jeho podoby a náznaky prostřednictvím živlu samotného, reflektorů a užitých materiálů. S podporou melodií a ruchů, z nichž nejsilněji ve sluchu ulpívala tklivě se táhnoucí struna, se prostor prostoupený temnotou halil do obřadního hávu, obzvlášť za mihotavých pohybů hmoty i svitu. Určitá míra patosu, převažující, neodhadnutelně trvající repetice s objekty a přesně vedené akce nutně vedly k asociacím spjatým s mytologií a lidovými tradicemi, ačkoli Z popela nic jednoznačně nevysvětlovalo a ani nedemonstrovalo. Užívá-li se na jevišti oheň a jeho podoby, nelze se však odkazu ke starověkému světu a zvykům ubránit. Odpradávna oheň obecně symbolizoval transformaci a dodnes je oheň v krbu nebo na ohništi spjat s místem bezpečí nebo sounáležitosti. Pokud se však u tohoto typu zážitkového divadla rituál upozadí, může se divák probouzením zvídavosti nechat vtáhnout do výzkumníkovy „kuchyně“.

V mytopoetickém pojetí sledoval výjevy, skoro až iniciaci ohně, jeho zážehy i stravující funkci, akce a objekty připomínaly například iniciační záblesk, kyvadlo času, obřadní – obětní stolec, kulový blesk, oči temnoty, vertikálu jako vzepjetí… Z laboratorního hlediska zase mohou vzejít na mysl označení jako plynový hořák, světelný zdroj, energie potlačující tmu, paralela k ničivé síle… Současně, při sledování a ani poté, není vůbec nutné cokoli pojmenovávat, ani uvádět do souvislostí, protože k udržení pozornosti může postačit naladění se a vnímání – „jen“ zúčastněně pozorovat hru světla, stínu a pádů do tmy, zahloubávat se do vzpomínek a představ. Je zavádějící snažit se do rozumově strukturované řeči převádět jazyk obrazů plynoucích z individuálního univerza.

Diváci obestřeni tmou či usazeni v tmavém prostoru se pohledem na pomalu se ve světle vyjevující objekt v pohybu nechali unášet do hlubin temnoty, ze které k nim promlouvalo světlo, zvuk a pach. Například centrální závěsný objekt, s předobrazem síta či cedníku, se houpal nad plátem připomínajícím třeba kovářův železný stolec. Výkyv pro oko přitažlivého kyvadla, tvarem vztahujícím se až ke kadidelnici, jako by metaforicky odměřoval čas. Ve zmenšeném, kruhově vysvíceném prostoru se rafinovaně smontované kovy v setrvačnosti vykláněly za osvětlené hranice. Vysypával se prach, vířil se v chladem prosyceném vzduchu divadla. Vysoká míra abstrakce dovolovala každému z pozorovatelů prožít si představení, přesněji performanci nebo performativní událost, zcela po svém, dokonce si najít vlastní příběh, pokud jej potřebuje.

Nahlížíme-li na dílo jako kinetický obraz nebo transformativní instalaci, nemusí nutně generovat srozumitelnost, protože jednotlivé akce uvnitř celku funkčně gradují. Tempo je sice pocitově mdlé, ale totéž může platit o pozorování ohně samotného. I na něj došlo a pozorování rostoucí hmoty, jejíž pohyb byl zcela nepředvídatelný, bylo paradoxně oživením dosavadních poměrně monotónních výjevů, mnohokrát se opakujících. Celý proces vzniku ohně od uhrabávání či smetávání plochy, vysypávání zápalné hmoty a její pokapávání, napjaté očekávání škrtnutí a vzplanutí, rytmus hoření a následně utichání byl samostatným tvarem, zcela a plně pohlcujícím. Stejně jako oheň stravoval hmotu, která se nasvícením na protilehlou stěnu tvarově přiblížila k hořícím břevnům, jako by stoupala míra místní spoluúčasti. V tomto bodě nastal určitý zlom, nazvu jej vrcholem, který rozvířil zamlženou tmu a sjednotil pohled do středobodu místního vesmíru. Jako by se v prostoru, v němž došlo (s odvoláním na Platóna) na znovuobjevování ohně, rozhostilo kolektivní srozumění.

T. Bartůňková, J. Burian, A. Železný, J. Hrdlička – Z popela (foto Martin Špelda)

Z popela je multisenzorická performance, v základu obzvlášť pro zrak, sluch a čich. Patrně může vést až k fyzickému prožitku. Z prostorového hlediska se akce nejvíce vztahovaly ke středovému kruhu, ať už připomínal ohniště, hořák, nebo věcně kovový plát s průsvity pro světla. Manipulace s objekty, jejichž důvod pro zařazení do komunikačního spektra tématu bude mít patrně asociativní kořeny v citelných paralelách se živlem v různých podobách, se děly nejen po obou stranách, ale i na výškových úrovních. Nepřekrývaly se, dopřávaly si plnou pozornost, nebo na sebe v příčinné posloupnosti reagovaly. Montáž výstupů poskytovala pohled na jev z mnoha jeho úhlů, aniž by vcelku usilovala o angažovaně naléhavý vzkaz. Jak veškeré dění povstalo ze tmy, tak vzplanulo a následně odeznělo a vyhaslo. Rozhostilo se ticho a za vším řídl dým.

Z popela
Tvůrci: Teres Bartůňková, Jan Burian, Adam Železný, Jaroslav Hrdlička
Premiéra: 27. 1. 2023, Alfred ve dvoře, Praha

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments