Komentář Jakuba Kvasničky na CNN Prima News pod názvem „Největším poraženým voleb jsou fandící novináři“ se v té nekonečné bramboračce mediálního třeštění kolem druhého kola prezidentských voleb vyloupl na světlo světa jako novinářský klenot. „Kvasnička v něm vyjadřuje velice jasný a zřetelný názor: mediální kulisy této volby ukázaly, co jsou naši novináři většinou zač. Že neinformují, nýbrž nadržují, fandí, posluhují jednomu a očerňují a dehonestují druhého. Kvasnička vyšel z fotografie, která se po vyhlášení výsledku voleb objevila v LN. Novinář s půllitrem v ruce se na ní div neobjímá s Petrem Pavlem a září z něj nadšení nad Pavlovým vítězstvím. Kvasnička velice přesně konstatuje, že podobné chování vylučuje takové novináře ze stavu žurnalistického, neboť se zpronevěřují nejpodstatnějším zákonům dobrého žurnalismu: nestrannosti, objektivitě, nezaujatosti a rovného přístupu,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Jakub Kvasnička připomněl jednu málo zmiňovanou skutečnost: „Už po prvním kole ve štábu SPD spontánně a nadšeně zatleskala část novinářů poté, kdy Petr Pavel přeskočil Andreje Babiše a skončil první.“ A čtěme dál: „Druhé kolo naprosto odšpuntovalo emoce. A nejen u aktivistických kolegů, kterých je víc a víc. Bohužel, křepčili i zástupci médií, která dřív měla nadhled a na papíře či webu se snaží být politicky fér. Mladí, staří… Prostě rok od roku je to s naší objektivitou horší. Trička s Havlem u volebních uren, s dovětkem ‚dobře to dopadne‘, oslavy, připíjení, mnoho náznaků i přímých podpor z mediálního světa. I zkušení chlapi, kteří dělají ve vedení redakcí, se neudrželi, jeden z nich mi po kritice napsal, že prý mám rozlišovat ‚osobní‘ a ‚novinářský‘ názor, ale to prostě nejde, v době sociálních sítí jsou to spojené nádoby.“
Fotogalerie: - Generálovo vítězství
Hromadná veselka u Pavla s novinářským připíjením
„To jsou zlatá slova. Bojím se jen, že se jejich autor bude muset po jejich vyslovení velice rychle buď přizpůsobit tomu, co sám kritizuje, anebo bude nucen odkráčet ze sféry mediálního mainstreamu, který se drží hesla ‚kdo nejde s námi, jde proti nám‘. Odkud to heslo asi známe?“ táže se Petr Žantovský. A dále cituje z Kvasničkova textu: „No, a o trapné vítězné tiskové konferenci, kde už se neudržel vlastně vůbec nikdo a byla to taková hezká česká hromadná veselka, vrcholící novinářským připíjením Pavlovi, radši ani nemluvím. Jenže tu tiskovku viděly miliony lidí. A ne všichni volili Pavla. A – mimo jiné – viděli také kritické rozdíly mezi milými dotazy na Pavla a v podstatě neustálým grilováním Babiše (i po prohře).“ Co z toho podle něj plyne? „Důvěra lidí v média neustále klesá. Dříve ctnostné povolání je dnes plné opovržení. Protože část Čechů jednoduše vidí, komu novináři fandí, a komu ne.“
Chcete, aby Babiš vedl ANO do parlamentních voleb jako lídr a kandidát na premiéra?Anketa
Už se nescházejí mezi sebou, ale se spřízněnými politiky
Co by se pak strhlo třeba na mém oblíbeném farizejském Twitteru? Naprostá lavina znechucení. Ten kolega, co připíjel ‚Babišovi‘, by skončil jako novinář, navždy ve škatulce, zatímco teď ho nikdo neřeší. Babišova mediální děvka na velkoformátové fotce ‚jeho‘ novin! Všichni radující se novináři by byli důkladně propráni správnými lidmi. Ale naštěstí se tak dělo u ‚dobrého‘ Pavla, nikoliv ‚zlého‘ Babiše.“ Autor není moc optimista, také nemá mnoho důvodů. A píše: „Dřív se všichni novináři s nadhledem sešli nad pivem a vysmívali se politikům. Nyní se spíš scházejí nad pivem se spřízněnými politiky a smějí se novinářům, kteří nemají stejný názor jako oni. Snad se to změní. Ale spíš to bude ještě horší.“
Psali jsme:
Další zastavení je opět ohlédnutím za mediální ozvěnou voleb. Jeden z nejlepších analytických textů toho druhu napsala Ilona Švihlíková na serveru !Argument. Na otázku po důvodech Babišovy prohry odpovídá: „Jednak je za tím již uvedená nenávist, pilně a dlouho živená, vůči Babišovi. Médiím se podařilo Babiše vykreslit jako nepřijatelnou postavu, jako čiré zlo… Občané tuší, že jejich děti se budou mít hůř než oni, staré vzorce se rozpadají, jsou tu nové velmoci… Je toho zkrátka všeho moc a vůbec to neodpovídá tomu západnímu ideálu, ke kterému se musíme halasně hlásit (trapné heslo ‚patříme na Západ‘ je jen vyjádřením touhy po zakotvení v něčem, co přestává existovat, zoufalé volání po bezpečném bodě ve stále více chaotickém světě). Jenže většina lidí tohle nechce a neumí přijmout, je to pro ně psychicky nesnesitelné. Potřebují narýsovaný jasný svět… Kdo jiný by jim měl takovou jistotu, přehlednost dodat, když ne pan řád a klid generál?
Ti, co podporují druhou stranu, musí být vyhubeni
Touha zakázat, ba co víc, zadupat do země protivníka, umlčet, zastřelit ho, je tak nutnou psychickou potřebou – jen pak zase dostane svět smysl, když v něm nebudou tyhle rušivé elementy, které ‚kazí děti a naši mládež‘. Černá a bílá, dobro a zlo, a svět je jasný a přehledný, stačí jen být na správné straně dějin a vše půjde samo… Slova neúspěšné kandidátky, mladé a pohledné Nerudové o tom, že Babiš je zlo, tak reflektuje tuto potřebu, zařazuje ji mezi „tu správnou stranu“ a zároveň ukazuje, jak hluboko se do české politiky zadřel havloidní manicheismus. Kde jsou ty časy, kdy byla politika o zájmech jednotlivých skupin! O výši daní, o poskytování veřejných služeb či o trhu práce. Jakmile do politiky vstupuje ‚dobro a zlo‘, pak přepínáme do fungování ‚bezvýhradná podpora kontra bezvýhradná nenávist‘…
Nejde o dohadování se, kompromisy a vyjednávání, jde o boj, zničení, drtivé vítězství. Druhá strana musí být nejen krátkodobě zničena, musí být zcela delegitimizována, ti, co ji podporují, nejsou lidé, jsou to – dezoláti, sráči, russáci, svoloč, musí být vyhubeni z povrchu zemského… jen tak může Dobro zvítězit… V takové, prorežimními médii opečovávané atmosféře, není možné, aby se kandidát sešel se svými voliči (s těmi dezoláty), je třeba mu v tom bránit. Násilí je nejen možné, je dokonce vhodné, aby Zlo bylo zastaveno. Pokud je ‚zlému‘ kandidátovi vyhrožováno, může si za to sám, kdyby měl názory, postoje jako my, správní, pak by se mu to nestalo! V takové atmosféře je nutné ‚zlé‘ lidi vyhodit z práce a stejně tak je přeci nutné ‚korigovat‘ informace a potírat ty, kteří dějinně stojí na straně kacířů a odmítají být ‚korigováni‘.“
Fotogalerie: - Pavel z Hrzánského paláce
Havlův odkaz je připomenutím rozdělení v 50. letech
„Promiňte pro tuto rubriku neobvykle dlouhou víceméně soustavnou citaci, ale autorka věc vystihla tak přesně, že jakákoli parafráze textu by ubrala na jeho síle. Kdybychom to chtěli shrnout a vzít přitom i v potaz, že autorka nešetří analogiemi z jiných zemí a nejvíc z USA, pak se zde dozvídáme to, že Václav Havel možná víc, než jsme kdy vůbec tušili, zanechal v mentalitě národa a osudech země jeden lehce skrytý, ale nyní se pevně hlásící k životu fenomén, totiž urputnou třídní nenávist. Jeho dělení světa na lež a nenávist versus pravdu a lásku není o ničem jiném, než boj proti vnitřnímu a vnějšímu nepříteli v 50. letech,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Druhým zjištěním pak je, že této fascinaci nenávistí, nepřátelstvím a bojem se mezi našimi lidmi stále daří. „Ta je ovšem vydatně krmena prorežimními médii. Jejím výsledkem je vítězství Petra Pavla, který nabízí ‚klid a řád‘, tedy jinými slovy pevnou ruku. Lze očekávat, že si začne brzy nárokovat rozšíření prezidentských pravomocí. A třetí závěr: naprostá myšlenková vyprázdněnost, kterou představují dnešní řídící složky státu, Parlament, prezident, Ústavní soud, není předmětem kritiky a odmítnutí ze strany myslících občanů, nýbrž adorace a potlesku zfanatizovaného davu. Proto je Švihlíkové, ze slavné písně Karla Kryla parafrázovaný titulek Tahle noc nebude krátká, bohužel, plně namístě,“ konstatuje mediální analytik.
Dědic umu na pomezí literatury a novinařiny zůstal aktuální
Stalo se už skoro smutnou tradicí, že o závěr Týdne v médiích se „postará“ odchod někoho z těch, díky nimž média dosud neztratila definitivně své slušné jméno. „Tentokrát chci připomenout osobnost někoho, kdo odešel za modrý obzor právě před deseti lety, v posledním týdnu měsíce ledna roku 2013. Byl to český spisovatel, dramatik, scenárista a také, a to rozhodně nikoli na posledním místě – vynikající fejetonista. Alex Koenigsmark byl vskutku dědic tohoto umu na pomezí literatury a novinařiny, který započal kultivovat už Havlíček, pak Neruda, velice výrazně generace první republiky – oba Čapkové, Karel Poláček, ještě před nimi František Gellner a hlavně Jaroslav Hašek,“ připomíná Petr Žantovský.
A v posledních desetiletích to byli autoři tak rozmanití jako František Nepil, Rudolf Křesťan, Miroslav Horníček – nebo Ludvík Vaculík. „Každý z nich byl jiný, ale všichni úžasní, a dokud bude existovat nějaká slovesná paměť, budou její trvalou součástí. Alex Koenigsmark publikoval své fejetony dlouhá léta na serveru Britské listy. To ještě bylo kvalitní levicové médium, dnes je to prorežimní břečka, do které by se Alex, jak jsem ho znal, styděl napsat byť jen řádek. Ty fejetony vycházely v několika knížkách, a žádná z nich dodnes neztratila svůj půvab a svou aktuálnost. Že se však mohou konat i zázraky, o tom svědčí skoro až přízračný příběh,“ sděluje mediální odborník.
Příběh člověka, který z vlastního rozhodnutí nikam nepatřil
„Před časem jsem v šuplíku objevil cédéčko s rukopisem Alexe K., který mi svěřil k vydání někdy koncem první dekády nového století. Jmenuje se to Mezi židlemi, a je to svérázná svéživotopisná mozaika, životní příběh člověka, který z vlastního rozhodnutí nikam ‚nepatřil‘, zejména ne tam, kde se to čekalo a žádalo. Jenomže k vydání nedošlo. Alexe postihla dlouhá a krušná nemoc, jíž nakonec podlehl. A dnes tedy – v ediční kooperaci s Viktorií Hradskou, Alexovou paní, jsme dokončili přípravu poslední knížky velkého českého autora. Když teď pročítám korektury, protože to má vyjít už brzy, připadá mi, že ty texty neztratily nic ze svých kvalit ani dekádu po jeho odchodu. Co může být pro takového autora větší poctou?“ ptá se závěrem Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
Horký
