Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Pixabay / Martin Vaclavík
Ve dnech 5. – 12. února se v Praze uskuteční Evropské synodální shromáždění v rámci druhé, kontinentální fáze celosvětového procesu synody biskupů o synodalitě. Na setkání dorazí také zástupci mezinárodního reformního církevního hnutí „We Are Church International“, které při té příležitosti uskutečnilo v pondělí 30. ledna 2023 tiskovou konferenci prostřednictvím platformy ZOOM. Zúčastnilo se jí kolem 50 zástupců reformních skupin, novinářů a dalších zájemců.
Mezinárodní tiskovou konferenci zahájil její moderátor Christian Weisner, spoluiniciátor hnutí církevního lidu „Wir sind Kirche“ (My jsme církev) 1995 v Německu a spoluzakladatel „We Are Church International“ 1996 v Římě. Připomněl, že hnutí „My jsme církev“ vzniklo v souvislosti s nedostatečným řešením případu obvinění vídeňského kardinála Hanse‐Hermanna Groëra ze zneužívání v roce 1995. Případy zneužívání iniciovaly rovněž „synodální cestu“ v Německu. Zástupci We Are Church International vítají synodální proces iniciovaný papežem Františkem na úrovni univerzální církve. Podle Weisnera se jedná o mimořádně ambiciózní proces, který je však vzhledem k celosvětové krizi církve nezbytný. K této krizi přispělo sexualizované a duchovní násilí, zatajování skutečností a zneužívání moci, diskriminace žen, která je v rozporu s lidskými právy, a scestná sexuální morálka. Celosvětový synodální proces je v současnosti zkouškou úsilí o nové vztahy v církvi. Objevují se však různé útoky a očerňování, z nichž některé pocházejí z nejvyšších vatikánských míst. Vyvolávají obavy, že některé vlivné kruhy v Římě stále chtějí vládnout církvi shora, a to i za cenu jejího rozpadu. Církevní reformní skupiny proto považují za svou křesťanskou povinnost ze všech sil podpořit úsilí o reformu v rámci synodálního shromáždění v Praze.
Colm Holmes z Irska, předseda organizace We Are Church International, ve svém příspěvku uvedl, že za nejdůležitější na synodálním procesu považuje rovné zastoupení laiků a duchovních na zasedáních synody. Uvedl, že v rámci procesu se objevují stále stejná témata: ženy, sexualita; LGBTQ+; společné rozhodování. Název dokumentu kontinentální fáze synody „Rozšiř prostor svého stanu“ vybízí k tomu, aby všichni, kteří se odváží vstoupit do stanu (tj. církve), byli přijímáni jako sobě rovní. Církev nemá být klubem pro pár vyvolených. Synodální proces představuje výzvu, aby ze současné patriarchální monarchie byla vybudována skutečně synodální církev. Holmes kritizoval skutečnost, že se během zasedání v Praze do dialogu sice zapojí zhruba 600 laiků i duchovních, kteří reprezentují Evropu, ale poslední dva dni jsou vyhrazené pouze pro 39 předsedů evropských biskupských konferencí. Zdůraznil, že o tom, co se týká všech, by měli rozhodovat všichni. Největší obavy má Holmes ze zasedání synody v Římě, která jsou plánovaná na říjen 2023 a říjen 2024. Skutečně se po úspěchu synodálního procesu vrátí tato zasedání k původnímu a zastaralému modelu, kdy na nich zasedají pouze biskupové a laici jsou zastoupeni pouze symbolicky? Pokud tomu tak bude, zásadně to zpochybní celý synodální proces papeže Františka. Proto We Are Church International požaduje rovné zastoupení laiků a duchovních na všech synodálních zasedáních. V Praze chtějí uspořádat modlitební vigilii před konferenčním hotelem, jejíž poselství bude jasné: Rovnoprávnost pro ženy; pro laiky; pro LGBTQ+; pro ženaté; pro všechny.
Ludovica Eugenio, novinářka, ředitelka týdeníku ADISTA, kontaktní osoba sdružení obětí zneužívání v katolické církvi #ItalyChurchToo, se věnovala souvislosti mezi sexuálním a duchovním zneužíváním a potřebě církevních reforem. Zneužívání v katolické církvi má systémové a strukturální příčiny. Mnohdy je chráněno pravidly omerty (původně zákon cti, v kontextu mafie se jedná o povinnost zachovávat mlčení o aktivitách organizace). Důsledkem snahy o ochranu pověsti instituce je mlčení, lhaní, ochrana pachatelů a nikoli obětí, které jsou vnímány jako nepřátelé, proti nimž je třeba se bránit. Mnozí katolíci jsou z této situace zklamaní a rozhořčení. V Itálii episkopát stále tvrdošíjně odmítá vyšetřovat skutečný rozsah zneužívání a zhoubný pakt mezi státem a církví vytváří jakousi dohodu o klidném životě, ke které se většinou připojují i média. Proto v Itálii vzniklo #ItalyChurchToo, které sdružuje oběti zneužívání a usiluje o změny, které riziko zneužívání výrazně sníží. Boj proti zneužívání v církvi je podle Eugenio dlouhodobým úsilím a představuje složitou výzvu. Z etického pohledu jsou naléhavé především tři věci:
Logo synodálního procesu
1) V zájmu pravdy je třeba zjistit přímou i nepřímou osobní odpovědnost, protože zamlčování a zatajování těchto skutečností představuje další zneužívání.
2) V zájmu spravedlnosti je třeba vyslechnout, uznat a odškodnit oběti, jejichž životy jsou nenávratně zničeny. Je třeba vést pachatele k tomu, aby uznali svoji odpovědnost.
3) V zájmu prevence je třeba dlouhodobě usilovat o reformy pastorace, života v komunitách a ve farnostech; o spravedlivé rozdělení moci a role žen; o teologii zasvěcené službě; o reformy ve vzdělávání poskytovaném v seminářích atd.
Luca Badini Confalonieri, ředitel výzkumu z Wijngaardsova institutu pro katolický výzkum (Wijngaards Institute for Catholic Research) a autor knihy „Democracy in the Christian Church“ (T&T Clark, 2012), ve svém příspěvku upozornil na návrh ústavy katolické církve, kterou zveřejnil Wijngaardsův institut v srpnu 2022. V rámci celosvětové konzultace k synodě o synodalitě často zaznívají výzvy k rovnosti všech pokřtěných. II. vatikánský koncil téměř o šedesát let dříve potvrdil „základní rovnost“ a „základní práva“ všech lidí a spoluodpovědnost všech pokřtěných za poslání církve. Jenže revidovaný Kodex kanonického práva (z roku 1983) zachoval vyloučení laiků z výkonu správy, čímž znemožnil skutečnou spoluzodpovědnost, a lidská práva zahrnoval jen částečně, některá ignoroval a jiná omezoval. Je proto třeba zajistit, aby budoucí doporučení synody přinesla konkrétní změny v kanonickém právu, aby se zabránilo setrvačnému pokračování současného klerikálního systému. Je třeba být o krok napřed a ukázat, že klíčové návrhy církevní reformy lze spojit do právního rámce, který bude koherentní, pragmatický a také slučitelný s biblickými studiemi, teologickým výzkumem a ekumenickými dialogy. Právě to podle Confalonieriho představuje ústava Wijngaardsova institutu, která se inspirovala dlouhodobými reformními návrhy a využila příspěvků interdisciplinárního týmu dvaceti čtyř odborníků. Dosud byla přeložena do čtyř jazyků a podpořilo ji více než šedesát katolických akademiků. Na závěr citoval slova Mary McAleese, bývalé irské prezidentky (v letech 1997-2011) a doktorky obojího práva (tj. světského i kanonického práva): „Navrhovaná ústava je nejlepší nápad, jaký katolická církev za poslední staletí měla. Patřičně respektuje Bohem danou důstojnost každého člena a do popředí staví Krista. Tuto ústavu potřebujeme. Je to náš most do budoucnosti.“
Sestra Philippa Rath OSB, benediktinská řeholnice z opatství svaté Hildegardy v Rüdesheim‐Eibingen, členka Ústředního výboru německých katolíků a delegátka řeholních řádů na synodální cestě německé katolické církve, uvedla, že Německo se nachází na prahu pátého a posledního plenárního shromáždění synodální cesty, což je dobrá příležitost k bilancování, které shrnula do pěti bodů:
1) Podařilo se uskutečňovat novou kulturu synodality, jak ji po staletí žily řeholní řády: ve společenství laiků, kněží, biskupů a řeholníků, žen a mužů, starších a mladších. Spojovacím prvkem v Německu je bezpodmínečná vůle odstranit systémové příčiny násilí a zneužívání, jak byly pojmenovány v různých studiích o zneužívání. A také společná starost o budoucnost víry a církve.
2) Nedílnou součástí synodální cesty je duchovní obnova: návrat k jádru Ježíšova poselství. Ježíš se setkával se všemi lidmi bez předsudků, bez výjimek. Nevládl, ale sloužil a všechny vyzýval k následování.
3) Byly přijaty průlomové texty ve všech tematických oblastech synodální cesty, především základní texty „Moc a rozdělení pravomocí“ a „Ženy ve službách a úřadech církve“. Některé z důležitých bodů se již v německých diecézích realizují, jiné, které se týkají kontextu světové církve, byly zahrnuty do světové synody a budou projednány mimo jiné i v Praze.
4) Účastnící synodální cesty sami sebe chápou jako zdroj podnětů pro univerzální církev a cítí se povzbuzeni skutečností, že reformní zájmy, v různých odstínech, jsou na pořadu dne ve všech částech církve po celém světě. Pracovní dokument pro kontinentální fázi "Rozšiř prostor svého stanu" je toho působivým důkazem.
5) S papežem Františkem jsou přesvědčeni, že na cestě k synodální církvi není cesty zpět. Stále je co dělat a čemu se učit, např. střízlivé kultuře sporů. Ale stojí to za to, i když tato cesta je plná překážek. Coby členové řeholí toto mohou potvrdit na základě mnohaletých zkušeností. Pouze pokud se zapojí všichni pokřtění a biřmovaní a budou mít rovné hlasovací právo, podaří se udržet církev při životě a připravit ji na budoucnost.
Miroslav Maťavka, statutární zástupce občanského sdružení SIGNUM – Dúhoví kresťania, sekretář katolické pracovní skupiny při Evropském foru křesťanských LGBT skupin (European Forum of LGBT Christian Groups) a evropský koordinátor Světové sítě duhových katolíků (Global Network of Rainbow Catholics), uvedl, že osoby menšinové sexuální orientace zažívají v Evropě 21, století diskriminaci a představitelé církve jsou často šiřitelé negativních postojů vůči LGBT+ osobám. V poslední době některé místní církve, zvlášť v západoevropských zemích, přišly se sebereflexí. Od některých biskupů bylo možné zaslechnout omluvy nebo vidět kroky k inkluzivní pastoraci. Otevřené přiznání problému a následná snaha o odstranění předsudků přinesla v LGBT+ inkluzivních farnostech plody Ducha sv. pro všechny zúčastněné. Především ve východní Evropě se však LGBT+ katolíci stále setkávají s vědecky dávno vyvrácenými předsudky. Častým jevem je snaha polarizovat společnost a vytvářet z LGBT+ osob nástroj na aktivizaci proti vývojovým změnám ve společnosti nebo jako záminku k vytváření konfliktu mezi Východem a Západem. Probíhající synodální proces je důležitým nástrojem pro budování církve, která má být skutečným domovem pro všechny pokřtěné. Během první fáze synody se jednotlivci a skupiny LGBT+ katolíků zapojili do synodálních aktivit. Doporučení pro synodu, která byla shrnuta v prohlášení katolické pracovní skupiny při Evropském fóru křesťanských LGBT skupin z 10. srpna 2022, budou zástupci LGBT+ katolíků prosazovat i nadále, např. nyní i osobně účastníkům synodálního shromáždění v Praze.
Sophie Rudge z Anglie, spoluprezidentka Andante, na tiskové konferenci zastupovala jak společnost Andante, která je evropskou aliancí katolických ženských organizací, tak Radu katolických žen (Catholic Women's Council, CWC), což je celosvětová síť katolických ženských organizací usilujících o plné uznání, důstojnost a rovnost žen v církvi. Uvedla, že při přípravě na kontinentální fázi synody uspořádaly dva webové semináře, aby ženám umožnily přemýšlet, rozlišovat a modlit se nad tématy, která vyplynula z úvodních synodálních konzultací. Andante i CWC vypracovaly synodální výstupy, které je možné si přečíst na jejich webových stránkách. Rudge vyjmenovala několik bodů, které z konzultací vyplynuly jako priority a které by si přály projednat během zasedání synodálního shromáždění:
Je třeba zviditelnit a ocenit četná povolání, která ženy v církvi naplňují.
Přijetí žen do diakonátu, umožnění ženám kázat a otevření vedoucích pozic ženám by vedlo ke změnám v církvi.
Existuje mnoho svědectvích žen, které mají povolání ke kněžství. Proto navrhují, aby se pokračovalo v procesu rozlišování ohledně otázky kněžského svěcení žen.
Synodalita není snadnou cestou a potřeba přípravy na ni by měla být nezbytnou součástí synodálního procesu. Rovněž je třeba zvážit její financování.
Pro ženy zůstává mnoho otázek, které se týkají uskutečňování autority v církvi, ohledně moci a vlivu, také ohledně toho, kdo má právo mluvit, hlasovat nebo jak zapojit ženy do procesu rozhodování.
Církev čeká kulturní proměna: používání inkluzivního jazyka; procesy, které jsou více empatické; zaměření na uzdravení vztahů. To jsou změny, které pomohou učinit církev mateřštější.
Reakce synodálního shromáždění na postřehy žen bude kritickou zkouškou synodální cesty.
V následné diskusi v rámci mezinárodní tiskové konference zazněly dotazy na některé dílčí záležitosti, např. na vztah papeže Františka k synodální cestě v Německu. Přes některé kritické poznámky převládal optimismus a ochota přispět k pozitivním výsledkům synodálního procesu. Pozitivní atmosféru celého vystoupení zástupců církevních reformních skupin dokresluje v nadsázce pronesený návrh, že by se mělo změnit vyznání víry do nové podoby: „Věříme v jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou a synodální církev“.
Autor je členem římskokatolické církve, odborným asistentem Ekumenického institutu Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, předsedou spolku Institut ekumenických studií v Praze (https://www.iespraha.cz/) a šéfredaktorem časopisu Getsemany (http://www.getsemany.cz/)
