Otec americké atomové bomby Robert Oppenheimer po 68 letech rehabilitován Bidenovou vládou

V polovině loňského prosince uvítal úřadující (do 3.1.2023) předseda US senátu Patrick Leahy rehabilitaci fyzika J. Roberta Oppenheimera, v Americe známého jako "Otec americké atomové bomby". Předseda amerického Senátu to označil za velmi opožděnou nápravu zjevné nespravedlnosti. Tím se po nějakých šedesáti osmi letech uzavřela epizoda z éry studené války, a specielně mccarthismu, všeobecně známá v (americké) akademické obci. Jde o teprve nyní provedené zrušení kroku, kterým v roce 1954 Americká komise pro atomovou energii odebrala Robertu Oppenheimerovi bezpečnostní prověrku. Tím se nemohl dál podílet na utajovaném jaderném výzkumu, a stal se do jisté míry nedůvěryhodným občanem kategorie B. Ministryně energetiky Jennifer Granholm(-ová) vyhlásila, že řečená komise tehdy jednala z politických motivů proti muži, který hrál nenahraditelnou roli v americkém válečném výzkumu, proti muži, jehož loajalita k vlasti nebyla nikdy vážně zpochybněna. Dodala, že historické doklady naznačují, že odebrání bezpečnostní prověrky mělo spíše co do činění se snahou zpochybnit Oppenheimera jako kritického účastníka diskuzí o jaderných zbraních. Oppenheimer za války vedl tajnou laboratoř v Los Alamos, centru Manhattan projektu, kde byla během druhé světové války úspěšně zkonstruovaná prvá atomová bomba (pracující se štěpením uranu). Po válce byl Oppenheimer skeptický k projektu vodíkové bomby (pracující se syntézou na bázi vodíkových isotopů, tedy s termojadernou reakcí probíhající na Slunci) - jeho skepse pramenila z v té době ještě nedořešených fyzikálních aspektů.

J. Robert Oppenheimer (1904–1967) pocházel z židovské rodiny, jeho otec se do Ameriky přístěhoval z Německa koncem 19. století. Syn ale nepokračoval v rodinném businessu, nýbrž studoval chemii a fyziku, a pak se vydal do Evropy. V roce 1926 dorazil na univerzitu v německém Göttingen. Zde spolupracoval s Maxem Bornem [ten v roce 1954 obdržel Nobelovu cenu za fyziku - za své fundamentální výzkumy v kvantové mechanice, zvláště za pravděpodobnostní interpretaci vlnové funkce; není mi známo, kdo všechno - vedle třeba E. Fermiho - ho navrhoval, čekalo by se, že třeba W. Heisenberg, nebo zda to nakonec nebyl i A. Einstein (vzdor svému přesvědčení: Bůh nehraje v kostky)]. Tato spolupráce dala vzniknout koncepci Born-Oppenherimerovy aproximace o možnosti separovat elektronické a jaderné pohyby v molekulárních systémech (v nepravděpodobném případě, že by si někdo chtěl o tom přečíst něco více, viz třeba str. 29- 33 zde: https://vdocuments.mx/zdenek-slanina-contemporary-theory-of-chemical-isomerism-dreidel-pubco.html?page=1).

Jak je dnes známo, (poněkud skrytou) klíčovou roli v odebrání bezpečnostní prověrky Oppenheimerovi sehrál jiný fyzik - Edward Teller (1908-2003), známý jako "Otec americké vodíkové bomby". Ten pocházel z maďarské židovské rodiny. I ten v r. 1926 vyrazil do Němec, pobýval také i v Göttingen, a v polovině třicátých let přesídlil do USA. Během německého pobytu utrpěl při dopravní nehodě vážné zranění nohy, po kterém nosil protézu a do konce života kulhal. Jeho evropské působení vedlo k popisu dvou jevů z molekulové fyziky, znamé jsou jako Renner-Tellerův a Jahn-Tellerův efekt. Ty se týkají redukce symetrie molekul ve speciálních konstelacích, kdy separace pohybů elektronů a jader přestává být použitelná (pro zcela nepravděpodobný případ, že si někdo chce přečíst více, viz str. 34, 35 na předchozím linku). I Teller působil v Manhattan projektu od jeho počátku. Záhy však došlo k prvním frikcím, když Oppenheimer ustanovil za šéfa teoretické sekce nikoliv Tellera, nýbrž Hanse Bethe (Nobelova cena za fyziku 1967 za práci na jaderných procesech ve hvězdách) - toto jmenování vedlo k Tellerově nespokojenosti s oběma zbývajícími aktéry. Ještě za války, a hlavně po jejím skončení, Teller byl zaujat myšlenkou na konstrukci vodíkové bomby. Nicméně jeho původní konstrukční představy nebyly fyzikálně reálné, a proto je Oppenheimer nepodporoval. Tento základní problém byl překonán až později s pomocí polského matematika židovského původu Stanisława Ulama (1909 -1984). Oppenheimer nebyl sám kdo oponoval původní koncepci jako fyzikálně nereálné - podobně oponovali třeba i Enrico Fermi či Isidor Rabi. Leč vlivní úředníci zaměřili svou pozornost na Oppenheimera jako zvlášť viditelnou postavu projektu - neb v dobové atmosféře chtěli prokázat bdělost a ostražitost. A byl to Teller, kdo byl ochoten dodat potřebné negativni svědectví o Oppenheimerovi. V atmosféře honu na čarodějnici na pozadí mccarthismu to stačilo. Stačilo, že Teller pateticky vyhlásil, že zájmy národa by měly být v rukou, kterým by on věřil více. Bylo ignorováno, že jiní svědčili neutrálně či i ve prospěch Oppenheimera. Zatímco Tellerův negativní názor bylo právě to, co chtěli úředníci slyšet, většina fyzikální obce ho naopak chápala jako svého druhu úskok, zradu na Oppenheimerovi. Teller se tak ve vědecké obci dostal do dlouhodobé izolace. Do konce života se profiloval jako stoupenec vytrvalého zbrojení. To mu nakonec vyneslo satirickou Cenu Ignáce Nobela* za mír v roce 1991 se zdůvodněním, že změnil význam slova mír jak jsme ho znali (původní definice tehdy určovala, že Ceny Ignáce Nobela se udělují za výdobytky ducha, které "nemohou nebo by neměly být reprodukovány" - achievements that "cannot or should not be reproduced").

Oppenheimer po zmanipulovaném odebrání bezpečnostní prověrky mohl aspoň pokračovat v čistě vědecké práci v Princetonu na tamním Ústavu pokročilých studií. Oppeheimerova rehabilitace 55 let po jeho smrti nemá nějaký praktický význam pro jeho potomky. Má však význam pro vědeckou obec, i pro pohled veřejnosti na státní instituce. Tedy, že ty aspoň v principu a po letech dokáží přiznat svá pochybení, přehmaty. Je to jistě lepší, než když kdyby zuby-nehty bránily průchodu pravdy - a dál tak snižovaly svou důvěryhodnost. A nakonec je to i jedním dalším potvrzením tzv. Planckova principu. Jeho zkrácené, úsporné znění je: Vědu posouvají vpřed - pohřby. V rozvinutější podobě pak zní: Nová vědecká pravda nevítězí tak, že přesvědčí své oponenty a přiměje je vidět světlo, nýbrž spíše tak, že její odpůrci posléze zemřou, a seznámí se s ní nastupující generace.

N.B.: Poznamenejme, že pravděpodobným impulsem k rehabilitaci mohlo být i probíhající natáčení amerického životopisného filmu Oppenheimer [letos v létě promítaný i v  Česku; ve filmu má vystupovat i celá řada známých fyziků - Teller, Lawrence, Rabi, Feynman, Fuchs, Fermi, Bethe, Kistiakowsky (ten poslední je fyzikální chemik, ale tím bych to nekomplikoval)]. Dalším faktorem asi bylo, že ministryně energetiky Jennifer Granholmová pusobila i v televizní publicistice. K filmu vyšla i u nás řada článků, leč ani jeden nezmínil Oppenheimerovu opožděnou rehabilitaci - nakonec se tak stalo až v LN 25.7.23:

*A nyní se pro poučné srovnání zanořme do kalných českých akademických vod, dobře charakterizovaných principem Z: Zde v Akademii si žádný whistleblower nebude hrát na hrdinku či dokonce (!) na Husa:
https://reportermagazin.cz/a/pLZG6/nehrajte-si-na-hrdinkukralici-valka-mezi-vedci
Připomeňme z kraje, že i naše věda má egomanskou postavu, která to tím svým egomanstvím taky dotáhla na nominaci na tu satirickou cenu Ignáce Nobela (v její původní definici) [LN 3.11.2001]: 

Ta postava proslula hlavně i jinak - totalitním udáváním "nepovolené" osobní korespondence svých kritiků. Takové praktiky by nakonec ovšem také opravdu neměly být reprodukovány (LN 22.10.2019):

Paměti akademika Římana vyšly už (!) v r. 2017 - ale vedení Akademie se dodnes dál tváří, že o nich fakt 'jako' neví. Tak já vám povím za ně, jak to bylo. Je to totiž výmluvná ilustrace jak u nás státní instituce může vytrvale lhát a zakrývat své vlastní přešlapy. V případě Akademie jde skutečně o zuby-nehty bránění průchodu pravdy - bez ohledu na snižování vlastní důvěryhodnosti; takové maškarády samozřejmě v chodu udržuje korupce uvnitř instituce.

A tak jsme u mého OUDa neboli Osobního UDavače, neb lepší příklad z akademických divokých devadesátek sám neznám - a Akademie ho veřejnosti určitě nepopíše. Letos tomu bude již pětatřicet let, co se můj OUD rozhodl vyřešit si jistý svůj osobní problém na můj účet. Na OUDa totiž tehdy dopadl ten úder osudu (jinak vcelku běžný, který třeba i mne nakonec postihl asi vícekrát, než OUDa), že Zahraniční odbor Presidia akademie mu neschválil jednu cestu (jmenovitě přes Atlantik). Šlo totiž o druh stipendia, pro které Ministerstvo školství a Presidium akademie uzavřely koaliční smlouvu, že jej budou nadále využívat jen kmenoví zaměstnanci vysokých škol (zatímco akademický štaf bude využívat jiné kanály včetně vlastní čistě akademické výměnné dohody). Věc nebyla na úrovni Presida akademie řešitelná. A tak OUDovi zase jednou začalo jít o získání protekce z nejvyšších míst, která by zajistila výjimku z regulí, a pro tu protekci zase byla zapotřebí nějaká nadstandardní dobová zásluha. K tomu ovšem přistoupil i ten aspekt, že se rozhodl rázně zamést s mou kritikou své jedné zcela chybné vědecké koncepce. Což u něj v obou konstelacích rozhodně nebyl první případ toho druhu. Jinak - on sám fakticky nikdy nestih vytvořit nechybnou hodnotnou věc, neb neovládal řemeslo toho oboru. Měl ovšem vždy dost vlivu na to, aby se jeho jméno objevovalo na pracech, které reálně vytvářeli jiní. Tato druhá motivace mého OUDa začala už dřív v osmdesátých letech, kdy se v Praze zrodila jistá výzkumná koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Leč celé to byl jen nesmysl založený na hlubokých učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil a opublikoval v cizině. Pro zajímavost cituji názory recenzentů těch mých opravných prací, ale na adresu autorů té mnou opravované pseudovědy: "The authors show a lack of fundamental understanding necessary for an adequate response. The Journal should be particularly cautious about manuscripts from the authors. The under discussion is crude and simplistic." Nakonec jsem chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education, a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán. V červnu 1988 vůdčí postava té chybné koncepce, tedy můj OUD, psychicky neunesla jak tu opovážlivost, že si někdo dovoluje opravovat jeho chybnou koncepci, tak to (zatím) neschválení své cesty přes Atlantik, a rozhodl se konat ve prospěch mého vypuzení z ústavu a současně i řečené potřebné protekce. Zahájil to udáním mé protistátní (v dobových termínech, samozřejmě) osobní korespondence s emigrantem, a to prostřednictvím bombasticky fomulovaného udavačského pamfletu:

S tím pamfletem a fasciklem mé korespondence s emigrantem obešel pak různé ústavní hodnostáře, předvedl teatrální, hysterické představení o stovkách mých dopisů. A po vykonání udavačského aktu u ředitele ústavu vyhlásil: 'A nyní si může akorát požádat o vystěhovalecký pas'. Ten jeho orchestrovaný bombastický text zakrývá fakt, že celé to kompro byly fakticky jen dva dopisy psané česky člověku, který odešel do emigrace, zbytek byly nějaké jejich přílohy a makulatura. I samotní vyšetřovatelé považovali za použitelné ke stíhání jen ty dva dopisy, zbytek i pro ně byl bezvýznamný. Ale ani obsah těch dvou mých jím udaných dopisů tomu jeho paličskému textu vůbec nekorespondoval - ty dva dopisy jsem i s ukázkami glosoval už v části XX:
https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=732308
Prostě potřeboval nakamuflovat "VELKOU VLNU NEVOLE", ve které by i zaniklo, že jde jen o prachsprosté udání v zájmu jeho vlastní kariéry. Tímto i na svou dobu odiózním udavačstvím mne ten můj OUD vkopl do dobově obludného vyšetřování té mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech. Holt byla taková doba: byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, a pětikorunu tomu nakonec nasadilo -- ohrožení obranyschopnosti. Holt byla taková doba - a tak to vše dokázali vyšetřovatelé z udané korespondence vyčíst, ale samozřejmě jenom pokud ji předtím nějaký váš OUD udal. Jak už řečeno, šlo o dva dopisy emigrantovi, zaslané z ciziny do ciziny. Ten, co můj OUD pečlivě očísloval jako 5a, jsem poslal ze Sappora na japonském ostrově Hokkaidó, kde jsem byl na pozvání a výlučné náklady japonské nadace JSPS. A ten druhý corpus delicti, který můj OUD pečlivě očísloval jako 6a, byl odeslán z univerzity v (tehdy) západoněmeckém Ulmu na modropěnném Dunaji, kde jsem opět byl na pozvání a výlučné náklady tamní univerzity - jinak bych neměl vůbec šanci vyjet. Ulm je jinak rodiště Alberta Einsteina. Leč nyní budeme věnovat pozornost přílohám, které můj OUD pečlivě očísloval jak 1 a 2, a které právě hrály důležitou roli ve vyvolání notorické VELKÉ VLNY NEVOLE (jinak ovšem existující jen v jeho fabulacích a fabrikacích). Ta první příloha je v angličtině:

Tak jako u OUDova paličského listu, i u této přílohy 1 mi bylo na první pohled jasné, že byla stvořena na jednom ústavním východoněmeckém psacím stroji. Ten se používal málo, neb měl typy bez patek. A také i u přílohy 2 mi bylo na první pohled jasné, na kterém psacím stroji byla v Praze vytvořena:

Šlo o mechanický stroj, který se pro OUDa používal vyjímečně, třeba když sekretářka byla nemocná. Mám na něj i jinou příznačnou vzpomínku. Jednu mou práci, kde jsem i vyvracel jeden jeho evidentní čirý omyl, dostal k recenzování OUD. To bylo zjevné z formulace (samozřejmě) zamítavého posudku, ale i z nepravdivého pseudo-argumentu, že věc vyšla již jinde. Jenže ten posudek byl i tehdy napsán právě na tom stejném psacím stroji, jako příloha 2 paličského listu. Do redakce jsem odpověděl, že argument o publikování jinde je nepravdivý, a že ostatně je mi znám psací stroj, na kterém byl posudek v Praze napsán. Redakce věc poté zadala neutrálnímu recenzentu, a práce pak už hladce vyšla. Jinými slovy, obě přílohy 1 a 2 byl podvrh (podfuk, falzifikát, habaďůra, podvod, kamufláž - nehodící se laskavě škrtnout dle ctěné libosti), který měl vytvářet iluzi o dokonce mezinárodní VELKÉ VLNĚ NEVOLE. Byla to čistě fabrikovaná záležitost, ostatně to bylo už jasné z křečovité formulace těch dvou podvrhů. Dnes to je hlavně ukázka automatického apriorně podvodného stylu jednání tohoto typu lidí, který ale u nás funguje - fungoval tehdy v Praze, a funguje nakonec i dnes, třeba na UPOL (a zafungoval málem i na UK). Pro dosažení mého trestního stíhání by ale opravdu důležité byly věty z mých dopisů OUDem pečlivě očíslovaných jako 5a a 6a, ve kterých vyšetřovatelé odhalili to (reálně neexistující) vyzrazení utajovaných skutečností, úmysl emigrovat, poškozování zájmů republiky v cizině, a nakonec i (horribile dictu) ohrožení obranyschopnosti - za to tehdy mohl být i provaz. Holt byla taková doba - kdo nevěří, tak nechť se seznámí se smutným osudem Jiřího Ganse: 
https://pisecky.denik.cz/zlociny-a-soudy/pripad-utyrani-milovnika-americke-hudby-i-20160703.html 
To byla malá násobilka té doby, a samozřejmě OUD perfektně věděl, do čeho mne vkopává - a právě proto to i dělal. Asi nejvíc mu šlo právě o tu protekci pro získání výjimky z oné koaliční smlouvy mezi Ministerstvem školství a Presidiem akademie stran těch stipendií. A tu výjimku dostal - přece se projevil jako (dobovými slovy) řádný vlastenec internacionalista. Jak jásali někteří snaživí hodnostáři: 'Kolik nám ještě přiveze korespondence s emigranty a pomůže odhalit další, kteří by také chtěli emigrovat'. Před létem 1989 pak skutečně vyjel. Jestli něco přivez nevím, já ho od té doby osobně neviděl, a stejně to pak už neměl komu odevzdat. Takových lidí moc nebylo - možná na hladině jednoho procenta; myslím, že dnes se ve vlasti takovým vytříbeným egomanským charakterům říká deprivanti (tedy, razí to někteří psychiatři s tím, že to zatím není léčitelné, a taky tvrdí, že třeba ve vrcholové politice jich je o dost víc, těch deprivantů). A přesně jejich roli v našem akademickém životě výstižně popisoval i bývalý prorektor olomoucké university prof. Josef Tillich (1935-2022), když se věnoval jedné drsné likvidaci oprávněného whistleblowera na UPOLu:

A nyní se tady dostáváme k jádru pudla. Celou záležitost jsem po listopadu 89 já sám pustil z hlavy, neb se nad ní zavřela voda, a vyrazil jsem na OUDem zablokované Humbodtovo stipendium do tehdy stále ještě NSR, a následně pak od sjednocení SRN (a pak mnohokrát obkroužil zeměkouli po i proti směru ručiček hodinových). Tedy z mého pohledu se nad tou OUDovou trapností voda zavřela. Zato můj OUD byl svým vlastním selháním notně vyděšen a začal v tichosti budovat vylhávací kampaň. Sehnal dva spojence - aparátčíky, jednak vedoucího Odd. studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech, který byl pak převeden jako kádrová posila na Presidium ČSAV, a stal se tam tehdy nejvlivnějším úředníkem. S příchodem sametu se pak zase na toho nejvlivnějšího nevoleného úředníka vypracoval - fakticky tam byl jakýmsi akademickým Dalíkem, mužem na speciální, ne vždy čisté operace. Ten druhý aparátčík zase býval vedoucím odboru na Odd. školství a vědy ÚV KSČ, popř. ředitelem Úřadu Presidia ČSAV, ten byl nejzranitelnější. Také jemu můj OUD tehdy v r. 1988 dramaticky referoval o té mé protistátní korespondenci (aby za odměnu získal tu protekci). A tento druhý aparátčík pak po r. 89 chtěl v rámci ČSAV vydržet do penze, a tak neměl na vybranou a musel se bohužel podepsat i pod čistou lež. Té penze pak opravdu šťastně dosáhl. Fakticky za jeden podpis pod lží, co tomu kariérnímu udavači opravdu vytrhla trn z paty. Nejprve ale bylo ruče zameteno vše o tom udání pod koberec, a nadto se naopak vyfabrikovala ta čirá lež, že naopak já jsem jako udal svého OUDa, a bylo vymalováno. Jenže o této jejich bájivé lhavosti jsem roky neměl tušení, ač na jejím základě byl zlikvidován můj pracovní poměr. Vedení Akademie prostě jen hrálo, a dodnes hraje divadlo, že ‘jako’ nechápe, o co jde v té maškarádě, příznačně už nazývané ASANACE-2. A tak se tam už třetí desetiletí bezzásadově leč vytrvale znemožňuje, aby se pravda o té kauze ASANACE-2 dostala na veřejnost. Zatímco dřív existovali oni placení informátoři (honorovaní třeba protekcemi při cestách do ciziny), dnes tomu zuby-nehty bránění napomáhají zase ti placení dezinformátoři. A  jsou jich docela mraky - třeba p.t. akademické selebrity B. B. C. C. D. H. H. H. H. H. Ch. I. J. K. K. K. L. M. M. M. M. M. N. N. P. P. P. R. S. Š. Š. Š. Z. To máte hned - a jen namátkou - třiatřicet namotivovaných postav z akademické sféry (taky bych jich moh vyjmenovat třeba 50, ba i 66, prostě mračna). Namotivovaných vidinou honorovaní granty, posty, poctami - to je ta už zmiňovaná korupce. Je to ze strany akademického vedení svým způsobem obdivuhodná buldočí výdrž lhát, znovu a znovu zametat věc pod koberec, a perzekuovat. Perzekuovat ty, co o tom řekli pravdu, ty co upadli do podezření, že by ji říci mohli, a dokonce někoho jenom pro výstrahu ostatním. A tento skvěle fungující systém pro svou úspěšnost úspěšně kontaminoval další akademické instituce. Vždyť lhát je tam dnes tak nesnesitelně snadné a výhodné.

Za korespodenci s emigrantem se tehdy mohlo obdržet i deset let - dostala je třeba jistá občanka za větu v dopise manželovi v emigraci, totiž, že manželky sovětských důstojníků vykoupily v Mimoni maso. Fakt to nebyla - a není - houska na krámě. Ale vedení Akademie prostě UMÍ vyvolávat strach, takže jen vyjímečně se tam někdo odváží "hrát si na hrdinku či dokonce na Husa":
https://reportermagazin.cz/a/pLZG6/nehrajte-si-na-hrdinkukralici-valka-mezi-vedci

A tak v Akademii je to OUDovo flagrantní udavačství pořád dál nedotknutelné TABU. Neb jinak - jinak by tam přece whistlebloweři mohli upozorňovat na různé další podivnosti, a třeba by se z pod koberce například vynořila ta zametená čtvrtka miliardy:
https://reportermagazin.cz/a/iytw6/tajemstvi-jiriho-drahose-patenty-vyplacene-dotace-a-sporne-vysledky
https://krusnohorec.webnode.cz/news/tajemny-pan-bas-aneb-patentovana-slusnost/

Foto u perexu: Patrick Leahy, úřadující předseda US senátu (do 3.1.2023) zveřejnil 16.12.2022 vyjádření k Oppenheimerově rehabilitaci (https://twitter.com/senatorleahy).

____________

[hniloba@AVCR neboli Akademická špína v krystalicky čisté formě: Část XLVII.]
XLVI. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=795907
XLVIII. díl seriálu: http://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=798327

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0