Zbavit se toxických lidí v životě je velká úleva, říká Gemrotová Štiková

Jak vypadá takové dětství v rodině, kde jsou všichni hudebníci?
Tak samozřejmě díky profesi našich rodičů jsem já i moji sourozenci k hudbě tíhli od malička. Já hrála na housle a později jsem se dala na zpěv, sestra se dokonce stala houslovou virtuoskou, objela svět s proslulým Haasovým kvartetem, a bratr hrál na klavír. Ten jediný z nás se ale hudbou nakonec neživí, vydal se na dráhu podnikatele. A pak máme taky v rodině ještě úžasné výtvarníky ze strany bratra mého tatínka – strýc Bohumír i bratranec Jan jsou vynikající malíři, sestřenice zase působila jako kreativní ředitelka v reklamkách.

26 fotografií

Takže rodinné jamování je u vás na denním pořádku?
Právě že vůbec! Když se všichni sejdeme, jsme rádi, že máme od muziky chvíli klid. Nejraději hrajeme společenské hry jako Máme rádi Česko, Aktivity a podobně.

Vaše maminka Milena Gemrotová je uznávanou violistkou, otec Jiří Gemrot zase hudební režisér a skladatel. Při vystoupeních musíte být asi trošku pod jejich drobnohledem...
To si pište! Měla jsem vždycky, a vlastně dodnes tak trochu mám, trému, abych je svým výkonem nezklamala. Trémistka jsem odjakživa, ale lepším se. (smích)

Jste kovářova kobyla, která takříkajíc chodí bosa, anebo vám tatínek složil skladbu přímo na tělo?
Táta složil písňový cyklus, který moc ráda zpívám a ráda bych ho jednou natočila s velkým symfonickým orchestrem. A něco dalšího se prý ještě chystá, tak se nechám překvapit. Vzhledem k jeho režisérskému vytížení to ale asi hned tak nebude. Mimochodem připravuji v tomto roce spoustu nových věcí, zatím o nich ale nechci moc mluvit, bude to překvapení.

Posluchači vás dnes znají spíš z muzikálů, původně jste ovšem vystudovala operní zpěv...
Jsem spíš takový jukebox. Zazpívala jsem vždycky všechno a ta pestrost mě moc baví. Jediné, co by asi nebyla moje parketa, je rock. I když myslím, že zařvat bych taky pěkně uměla.

Velké světové operní domy vás nikdy nelákaly?
Tohle láká každého operního zpěváka, ale nejdřív si to musíte vyzkoušet. A já zjistila, že tahle cesta pro mě moc není, rodina je pro mě prostě prioritou. A ve velkých operách se na zpěváky navíc občas i bučí, což by mě snad zabilo. Jednou jsem takové nespravedlivé „bučení“ zažila v La Scale. Ale bylo mi za tu moji nebohou kolegyni úzko, protože si to podle mého názoru vůbec nezasloužila. Pro mě je takový projev velkou neúctou k něčí práci, to já bych si v životě nedovolila k nikomu.

Máte nějaký zaručený recept, jak s trémou pracovat?
Úleva nejspíš přichází s věkem, kdy toho během života člověk hodně zažije, někdy i věci, které ho hodně posílí. I já mám něco za sebou a dnes už jsem si schopná říct, že přece o nic nejde, že jsou daleko horší věci než nějaké selhání na jevišti. A to mi dost pomáhá.

Hodně jste vystupovala v zahraničí, ve kterém jazyce zpíváte nejraději?
Jednoznačně ve francouzštině. Ne že bych tenhle jazyk kdovíjak ovládala, ale nějak mi při zpěvu nejvíc sedí. Například věci od Gounoda, to jsem milovala. A pak samozřejmě italština, v té je snad nejvíc světových oper.

Máte v životě hodně přátel a našla jste je i v umělecké branži?
Pár ano, i když je fakt, že jsem si svůj prostor musela hodně vyčistit. Zbavit se toxických lidí v životě je velká úleva, můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Nepatřím ale mezi jedince, kteří kam vstoupí, tam mají hned spoustu kamarádů. V tomhle jsem spíš introvert, musím si na nové okolí nejdřív pořádně zvyknout a začít mu důvěřovat, aby pak mohly případně vzniknout nové vazby. Někdy tenhle postoj může působit arogantně, ale málokoho zajímá, co za ním ve skutečnosti je. Bohužel, po tomhle světě chodí i lidé, kteří vám dokážou bodnout kudlu do zad, prostě nejde věřit každému. A to se já pomalu učím. (smích)

Co se týká přímo mých kolegů, nejvíc rolí mám teď v Divadle Broadway a je tam spousta úžasných lidí, se kterými se cítím skvěle. Nemůžu samozřejmě zapomenout ani na své působení v GoJa Music Hall, Fantoma opery by měl mít ve svém repertoáru snad každý zpěvák mého zaměření, což se mi podařilo. Fantom mi do života přivedl Mariána Vojtka, za což jsem moc vděčná, a mimochodem se těším, že budu letos v říjnu součástí koncertní oslavy jeho padesátin.

Stýkáte se s kolegy i v soukromí?
Určitě. Třeba s rodinami Pepy Vágnera, Davida Gránského, Verčou Krejzovou Zelníčkovou a moc ráda bych se potkávala třeba i s Péťou Pechou a jeho ženou, na tom se ale pořád nějak nemůžeme dohodnout. Kdo je mi hodně blízký, je pak Radka Fišarová. To je taková moje dobrá duše, stejně jako Naďa Konvalinková nebo Aleš Háma. Divadlo Broadway je, co se týká lidí, prostě balzám na duši.

Vzpomenete si mimochodem na nějakou humornou historku z broadwayského jeviště poslední doby?
Třeba ve Vánočním zázraku máme s malým Kubou Bartákem scénu, kdy něco vystřihujeme. Jenže jsme najednou nenašli nůžky. Tam, kde měly být, prostě nebyly. V replikách se o stříhání ale normálně mluvilo, takže jsme je musely přizpůsobit situaci – a bylo úžasné, jak ten malý kluk bez mrknutí oka se mnou začal improvizovat. Z toho jsem byla úplně nadšená.

Máte čas navštěvovat i jiná divadla, představení svých kolegů?
Celkem ano, já totiž miluju činohru. Nedávno jsme třeba v La Fabrice viděli výborné představení Federer – Nadal, a moc se těším do Studia DVA na svoji oblíbenkyni Elišku Balzerovou a její představení Můj báječný rozvod. Je toho víc, na co se chystáme. Do konce června to bude nějakých pět šest představení a já se nemůžu dočkat!

Jaký styl se vám líbí? Co říkáte na moderní pojetí klasických her?
V tomhle jsem hodně konzervativní, líbí se mi spíš klasická pojetí. Nerozumím, proč jsou hry z určité doby zasazované do moderního prostředí třeba s motorkami a tiráky na jevišti. Některé věci, co jsem viděla, mi přišly až vulgární a za hranou. Obecně proti novátorství v divadelní tvorbě nic nemám, ale musí to mít nějaký smysl a hlavně hranice. Je otázka, jestli pak taková extravagantní představení nepřicházejí o diváky. Poloprázdná jeviště, kde šlo o přesilovku ze strany účinkujících, už jsem taky zažila.

Dalo by se říct, že jste konzervativnější třeba i v módě?
To bych ani neřekla. I když jak v čem. Líbí se mi sportovně elegantní styl, a ten je dost nadčasový, trendům moc nepodléhá. Momentálně jsem si oblíbila volné kalhoty, na ty nedám dopustit! Někdy se ve společnosti nestačím divit odvaze těch, kteří obléknou pro mě neuvěřitelné modely a kombinace. Ale každému, co jeho jest. Nikoho nesoudím.

Co vám říká slovo relax?
No jéje! (smích) Nejlíp si odpočinu s rodinou a manželem. Chodíme spolu na golf, ale taky do lesa, Jirka je myslivec a má vlastní revír. Příroda nás úžasně nabíjí. Jezdíme na chalupu, cestujeme a máme moc rádi víno. A pozor, máme novinku. Pořídili jsme si obytňák a na jaře se chystáme na první dobrodružnou cestu, nejspíš do Provence. Moc se těším na nové zážitky a taky na to, čím nás naše malá Anežka zase rozesměje. Jako třeba naposledy, když mi řekla: Maminko, jdeme na kafíčko?