Kam se posunuje české školství? Řítí se do ř...i

Vzletné řeči o modernizaci. Vizionářské představy o budoucnosti. Chmurné vyjadřování o těch, co v této chvíli pracují za katedrami. Při bližším pohledu člověk zjišťuje, že ty předešlé tři věty popisují vyjadřování se o vzdělávací soustavě a je velmi důležité, kdo se toho vyjadřování účastní. Běžný člověk by očekával fundované učitele, lidi z praxe, ředitele škol, pracovníky pedagogického výzkumu. Omyl, nejvíce se vyjadřují ti, co se kdysi prošli kolem školy a nabyli dojmu, že přesně ví, co se má dělat. A jimi se nechali strhnout i někteří jedinci, kteří patří do skupiny očekávané. Co takovým lidem schází na odborné a praktické erudici, to bohatě kompenzují záplavou vzletných hesel a dychtivým papouškováním domněle moderních odborníků, s opomenutím, že některé procesy se prostě na české školství dají naroubovat tak úspěšně, jako třeba jabloň na lípu. Obojí je přeci strom, ne?

Nechci tu dnes rozebírat, zda vzdělávání potřebuje změnu. To by byla dlouhá kapitola sama o sobě. Spíš mi jde o to, kdo a jak změny prosazuje. A uskutečňuje. A není to hezká podívaná. O některých změnách, roubovancích, které již fungují dostatečně dlouho, si již můžeme udělat obrázek. Například inkluze. A opět se nechci rozepisovat, bylo by to příliš dlouhé. Kdo pracuje v běžných školách, tak ví své.

V současnosti tu máme návrh vskutku revoluční – budeme předělávat osnovy. Píšu to takto, protože psát „revize RVP ZV“, je pro běžného občana šifrou. Takto tomu snad porozumí všichni. Jeden by usoudil, že tak náročný proces bude slušně koordinován a proces bude zkoušen několik let. Chyba. Celá ta práce se zvrhla v doslova taškařici, pedagogičtí pracovníci do ní zapojení jen kroutí hlavami. Takto pracovat běžný učitel, letí snad na hodinu. A nejstrašnější je, že do procesu se doslova „montují“ lidé, které jsem popsala v prvním odstavci. Vize, ideály, dojmy. To je důležité zakomponovat. Vše přizpůsobit tak, abychom působili „korektně“, abychom děti nezatížili ničím (a to doslova), aby se prostě vlk nažral a koza zůstala celá. A nejpodstatnější je, že už dopředu na vše byly velké peníze, tak se musí „pracovat“, co by to bylo za pořádky, kdyby se to nevyčerpalo! A že výsledek bude paskvil? Koho to zajímá? Jo ták, učitele. Ale ti budou přeci v první linii, a bude jim (jako obvykle) řečeno či napsáno: jste profesionálové, tak to musíte zvládat. Jinak jste vyhořelí, staří, hloupí, nemožní…. Takto se již léta pracuje na vylepšování vzdělávací politiky v naší zemí.

Moderní je vyrábět problémy, aby je někdo mohl „řešit“ a aby dostal zaplaceno. Školství se tomu nevyhnulo. A mezi tím, kdy se řeší tyhle pseudoproblémy, nám školství padá do hlubin. Ne snad vinou učitelů, ale vinou napravovatelů a reformátorů, kteří zahlcují učitele nesmyslně předimenzovanými úkoly typu: naučte děti správně se stravovat, všechny děti nutně musí zažívat úspěch, naučte děti hýbat se, naučte děti bojovat s desinformacemi a následovalo by dalších cca padesát úkolů, včetně mediálně navrhovaného „sledování“ stavu chrupu u dětí. Se zvýšením důrazu na výchovu, která má až nesmyslně suplovat rodinu, se role vzdělávací začíná vytrácet. Vědomosti přestávají být důležité, učení začíná být sprostým slovem. Úroveň klesá a rozhodně to není tím, že by se učitelé rozhodli vzdělávání podceňovat. Jen je na školy příliš tlačeno, aby děti byly stále v pohodě, aby si co nejvíc hrály, aby je nestresovalo nic, včetně známek. Na tyto idealistické záležitosti jde nesmyslně peněz a energie. Jen v dohledné době dvou měsíců se mají konat asi tři konference s podobným tématem, který lze shrnout do jednoho zobecněného názvu: Jak učit děti, aby nic nemusely a zažívaly ve škole nirvánu. Nevím, odkud jsou takové finanční zdroje. Jen si s kolegy vždy říkáme – kdyby všechny ty finance šly přímo do škol, máme jedno z nejlépe prosperujících školství na světě.

Knížecí rady lze totiž dávat i zadarmo. Ale proč zadarmo, když mi někdo královsky zaplatí. Proto se nám radilové a reformátoři množí jak houby po dešti.