Jakub Krofta z divadelní rodiny si zamiloval bojové sporty: Jsem rád v ringu jako boxer sám za sebe

Kdy jste byl naposledy v divadle?
Tak to je otázka na tělo. Už je to dlouho, ale možná tak dva měsíce zpátky jsem byl na premiéře tátovy inscenace v Polsku. Takže to vlastně snad zase tak dlouho není.

Maminky se bojí. Moje mamka se byla podívat jen na mém prvním zápase v thajském boxu, kdy jsem zrovna dostal strašnou nakládačku.
Jakub Krofta, kickboxer

Vy jste ale musel vyrůstat v divadelním prostředí, ne? Táta a děda vás určitě brali na prkna, co znamenají svět.
Jasně, vyrůstal jsem v tom prostředí, pohyboval jsem se tam dost. Načichnul jsem divadlem, ale otec i děda mi to tak trošku rozmlouvali. Můj táta to měl poměrně těžké, protože mu jeho otec, můj děda, nastavil tak vysokou laťku, že kráčet v jeho šlépějích nebylo úplně jednoduché. Takže děda i táta mi říkali, že si mám raději vybrat nějakou jinou cestu. A nakonec to dopadlo tak, že jsem se dal na boxování.

Čtěte také

Jakub Krofta, hradecký boxer a zápasník, si v Bratislavě připsal na konto další cenné vítězství

Adrenalinové sporty vás tedy musely lákat odmalička.
Byl jsem vždy spíš pohybově zaměřený a nadaný. Můj bratr je strojní inženýr, ten si zase doma kreslil výkresy a vrtulníky, kdežto já někde běhal a lezl po stromech. Táhlo mě to k nebezpečným věcem. Vyzkoušel jsem spoustu sportů, ale u ničeho jsem nevydržel. Jsem Blíženec, o kterých se říká, že mají všechno dvojitě, někdy trojitě. Takže jsem si v nějakém kroužku vždy sport vyzkoušel a zjistil, že za úspěchem bude tvrdá práce a dřina. Tak jsem toho nechal. To se změnilo, když mi bylo asi 13 let, kdy jsem se vydal na dráhu kickboxu. Chtěl jsem to vyzkoušet, protože o tom každý mluvil. Vydal jsem se do jednoho klubu v Hradci Králové a ono mi to šlo, trenér ve mně viděl talent, řekl, že bych mohl být dobrej, pokud u toho vydržím. takže vydržel jsem, pak se to nějak prostě spustilo, zkusil jsem zápas a tak, no.

Čtěte také

Boxerská příprava moc bolí, zápas máme za odměnu, smějí se Vojta a Marie, naděje trutnovského ringu

Díky slovům trenéra jste u kickboxu zůstal?
Zároveň to byl i můj vnitřní pocit. Už jsem chtěl mít také v něčem medaili, chtěl jsem mít pohár. Nikdy jsem u žádného sportu nevydržel tak dlouho, abych se dostal do nějaké soutěže, nebo jsem se dostal do soutěže, ale nevyhrál jsem. A vždy mě lákaly spíš individuální sporty. Kde to má člověk pevně ve své moci. U bojových sportů se mi to moc osvědčilo. Tam opravdu platí, kolik do toho člověk dá, tolik se mu vrátí. Potvrdilo se mi to v zápasech. Jsem prostě rád, když jsem tam sám za sebe a nemusím se spoléhat na ostatní.

Co na tento sport a vaši kariéru říkali vaši rodiče? Souhlasili s tím?
Tady je ten příběh podle mne stejný u většiny zápasníků. Táta je s tím většinou v pohodě, je nadšený, a mamka se bojí. Maminky se bojí a tak to je. Máma se byla podívat jen na mém prvním zápase v thajském boxu, který jsem zrovna prohrál, dostal jsem tam strašnou nakládačku. To byl první a poslední zápas, na který se byla podívat.

Máte za sebou desítky zápasů v thajském boxu a kickboxu, také boxu a zápasech MMA?
MMA strikingu, což je část tohoto sportu, kdy se bojuje v postoji. Je to boj v postoji, což znamená, že stojíte a boxujete. Většinou boxuji v ringu, kde máme ringového rozhodčího, který je tam od toho, aby když ti zápasníci například upadnou, aby je opět postavil na nohy, dal je od sebe a řekl opět boj.

Čtěte také

Příběh kluka, který se z Hradce Králové probojoval až na světový vrchol. David Dvořák, bojovník MMA

Tedy v boxu, když spadnete na zem, tak se nepřekračuje.
Přeruší se boj, zápasníci se zvednou a znovu nějakým způsobem stabilizují a potom se boj znovu odstartuje. Já prakticky dokáži přepínat mezi jednotlivými pravidly, ať už je to thajský box, kde jsou třeba ještě údery lokty a koleny, nebo čistý box, kde se naopak nesmí kopat. Občas s tím má zápasník trošku problém, na všechno se musí dávat pozor, ale mě to nikdy problém nedělalo. Nikdy jsem v boxu nikoho nekopnul a zároveň jsem nezapomněl dávat kopy a údery ostatními částmi těla v thajském boxu.

Nepotřebuji cítit k soupeři zlobu. Vím, že to nebude něžný souboj, ale nemám problém si s protivníkem po zápase podat ruku a poděkovat mu.
Jakub Krofta, kickboxer

Co zranění, Jakube? Je to sport, kterému se samozřejmě zranění nevyhýbají. Nos byl asi přeražený, možná několikrát...
Nos si toho zažil hodně, ale jinak se mi docela, klepu na dřevo, zranění vyhýbají. Měl jsem naposledy pochroumaný palec, jinak spíše měkké tkáně a vazy, často natažený sval, ale že bych si způsobil vážnějšího, to naštěstí zatím ne.

Čtěte také

Box jsou výzvy. Z hecu se Luboš Velecký vrátil po 4 letech do ringu a je mistrem republiky

K.O. jste už také zažil?
K.O. jsem zažil dvakrát v životě a už bych to zažít nechtěl. Byly to poměrně tvrdé knokauty, což znamená, že zápasník ztratí vědomí. Při tom prvním jsem ztratil vědomí asi na minutu a 15 sekund, ve druhém případě to bylo ještě na delší dobu. To jsou momenty, které opravdu nechcete zažít. A zároveň si myslím, že je i omezený počet těch K.O., které můžete v kariéře dostat. A kdybych dostal ještě jedno, tak budu asi hodně přemýšlet o pokračování kariéry v tomto sportu.

Co cítíte k soupeři, když jste proti sobě postaveni do ringu?
Nenávist. Ne, to si dělám srandu. Ale do zápasu nikdy nejdu prohrát. Nepotřebuji ovšem cítit k soupeři nějakou zlobu. Občas to i někteří zápasníci říkají, že potřebují soupeře nenávidět, ale já to tak nemám. Jdu tam jen prostě za svým účelem, vyhrát. Samozřejmě, je to bojový sport, takže se snažíme toho druhého dostat nějakým podařeným úderem nebo kopem do bezvědomí, nebo ho přebodovat, tedy dát víc čistších zásahů vedených v plné intenzitě, které mu způsobí zranění nebo bolest. Za tím účelem tam jdu, vím, že to nebude něžný souboj, ale zároveň nemám problém si s tím soupeřem po zápase podat ruku, obejmout ho a poděkovat mu.

Ještě mě zajímá také vaše koučování, protože vy tady v Hradci Králové také trénujete.
Někdy v 18 či 19 letech jsem se rozhodl, že se tím sportem vydám opravdu naplno. Čistě zápasením se v České republice zatím uživit nejde, pokud to neděláte na top úrovni. Ale tento sport mne prostě táhl obecně, šel jsme i studovat sport a dal jsem se do tohoto odvětví prostě naplno. Tím pádem dělám i kouče, máme takový koncept, který se jmenuje Jiná tělocvična, kde máme programy pro muže i ženy. Já vedu hlavně program BEFIGHTER pro chlapy, kteří mají delší pauzu od sportu, často i několik let. Ztloustli, dostali se do situace, kdy už se svým tělem nejsou spokojeni, a já se jim snažím pomoci najít opět lásku ke sportu. Do toho mám přidané bojové sporty, zároveň nutriční koučování, pomohu jim s jídelníčkem, je tam zařazený silový trénink, abychom dostali potřebný nervosvalový stimul pro svaly. Aby rostly, aby se s nimi zase začalo něco dít.

Zápasník a kouč Jakub Krofta byl naším hostem. Jakube, moc děkuji za milé povídání i představení vašeho sportu.