„Možná je tahle strašná válka nutná.“ Reportáž z ležení ukrajinských rozvědčíků

Přední frontová linie je odsud necelých 10 kilometrů. Místo, kde skupina ukrajinských rozvědčíků žije, nesmíme prozradit. Sem na Donbas přijeli z chersonské fronty. Bylo jich třináct. Až do 13. prosince. Třináctka zkrátka není šťastné číslo ani pro tento oddíl.

Dávají si pozor, co prozradí. Vyfotit se nechají, ale příjmení nesdělí. Nesmí být patrné, ve kterém domě, ve kterém bytě a ve kterém městě si vybudovali dočasnou základnu.

Velitel skupiny se jmenuje Andrej a říkají mu Šturman. Původní profesí je námořník z Oděsy. Vloni 24. února, když Rusové raketami zaútočili na Ukrajinu, byl na moři. Hned chtěl zpátky na břeh. Domů.

„Moji rodiče ani manželka strašně nechtěli, abych se přihlásil do armády a šel do války. Jejich reakce pro mě byla bolestná. Přihlásil jsem se nejdřív k dobrovolníkům, kteří vozili humanitární pomoc. Ale nakonec jsem rodinu neposlechl. V polovině dubna už jsem jel na frontu. A hned ze mě udělali velitele menší jednotky, protože jsem absolvoval vojenskou katedru a měl jsem hodnost poručíka.“

Andrej je rozený vůdčí typ. Přirozený, sympatický, velmi inteligentní, procestoval celý svět, mluví dobře anglicky i rusky. Je na první pohled sebevědomý, nerad dává na odiv city. Když mluví se ženou, nemusejí to poslouchat všichni ostatní. Jeho projevy náklonnosti jsou decentní. Jsou ale chvíle, kdy je vidět, že i tento „dobrej chlap“, jak ho charakterizují podřízení, má rány na duši a nedokáže je skrýt.

Jeho muži nesedí celé dny v zákopech. Jejich úkoly jsou jiné, specifické. Musejí být každou minutu ve střehu. Dostanou pokyn a vyrážejí do terénu. Mají k dispozici i průzkumné drony.

Ani oni se ale nevyhnuli přímému boji, střetu s ruskými vojáky, zákopům a mnohahodinové palbě. A těžké životní zkušenosti.

„Jednou nás odvezli jako posilu na místo tvrdých bojů na bachmutské frontě. Byli jsme jižně od města,“ popisuje velitel Šturman první zkušenost své jednotky s velkou bitvou. „Už předtím jsme si zastříleli, nějaké zkušenosti jsme měli, ale tohle bylo něco úplně jiného. Vlastně kontaktní boj. Vždyť od nás Rusové byli jen pár desítek metrů! A deset hodin se střílelo bez jakékoliv přestávky. Jen taktak jsme stačili měnit zbraně, protože hlavně se přehřívaly.

Jeden člověk seděl, jen čistil zbraně a cpal patrony do zásobníků. Někdo zase jen střílel. Pak se vyměnili, ale někdo střílel pořád, ani se nestihl střídat. Celých těch deset hodin.“

Proti třinácti průzkumníkům stáli vagnerovci – žoldáci a bývalí vězni, které naverboval majitel soukromé armády Jevgenij Prigožin.

Andrej Šturman nemluví o protivníkovi pohrdavě, s despektem ani hanlivě. Je věcný, nezvyšuje hlas, nedává průchod vzteku. Až do určité chvíle.

„Myslím, že Rusové musejí dostávat nějaké drogy, nějaké povzbuzující preparáty. Víte, proč si to myslím? Protože absolutně neměli strach. Chyběl jim elementární pud sebezáchovy. Šli proti smršti kulek. Ani neuhýbali, ani se nepřikrčili, šli vzpřímeně! Dokonce šlapali po těch, které jsme zastřelili. Celých deset hodin. Šli, pořád šli, naši kluci jen stěží stíhali měnit zásobníky, které do nich vyprazdňovali. Byli jako zhypnotizovaní.

Jeden Rus seděl asi patnáct metrů od nás. Ale byl ve slepé zóně, neviděli jsme ho. V kteroukoliv chvíli ovšem mohl někdo z nás vykouknout, odhalit ho a na místě ho zastřelit.

Později nám tuhle situaci demonstrovali na záběrech z dronu. Skutečně tam seděl vagnerovec a úplně klidně, jako by se nechumelilo, si obvazoval nohu. Kousek od něj stál (!) jeho kolega se samopalem na rameni! Chápete? Na rameni. Pověšeným, jako by nebyla bitva. A procházel se. Tam a zpátky. Takový zvláštní úkaz. Nemohli si být jisti, že je neuvidíme.“

Všichni účastníci tohoto boje střelbu popisují jako extrémně intenzivní. Z třináctičlenné skupiny se na základnu vrátila jen část. I to Andrej popisuje hlasem, který se zatím netřese.

„Nevím, jak moc vagnerovci mířili. Ale jednoho našeho kulka dostala. Pak druhého… Byl to můj dobrý přítel. Nejlepší. A taky to byl skvělý člověk. V tom boji jsem přišel o nejlepší muže.“

Po deseti hodinách boje se Rusům podařilo ukrajinské jednotky obejít a částečně obklíčit. Bojeschopní z celé Andrejovy roty zůstali jen tři muži – on a dva vojáci. Docházely jim síly i munice.

„Použili jsme už všechny granáty, ani patron moc nezbývalo, tak jsem se rozhodl se stáhnout,“ popisuje Šturman.

Podle ukrajinských zdrojů tehdy vagnerovci ztratili 140 bojovníků za jediný den. Osmdesát z nich bylo zraněných, šedesát mrtvých.

„Některá těla byla úplně roztrhaná. Na bitevním poli z nich zůstaly jen kusy. Není tam místečka, kde by někdo nezahynul,“ popisuje suše Andrej výsledek desetihodinového boje.

„Ustoupili jsme a cestou jsme sbírali raněné. Pěšky jsme je táhli k autu asi 500 metrů. Potkali jsme naše vojáky z jiné jednotky, měli nějaké raněné a jednoho padlého. Všechny jsme pobrali a odvezli do nemocnice.

Z mých třinácti kluků jsou tři nezvěstní, pět je zraněných. Saša a Dima padli. Dej bůh, aby alespoň někdo z těch tří ztracených byl jen v zajetí. Ale nevíme.

Pokud padli do zajetí, věříme, že je časem vyměníme za ruské zajatce. Teď zkoušíme zjistit, zda jsou u nich,“ doufá Andrej bez viditelných emocí.

Přečtěte si také

Vývoj bojů (354. den): Jak miny pomohly zastavit útok na Vuhledar a jak mohou zastavit Ukrajince

I jeho oddíl měl svého ruského zajatce.

„Byl to vagnerovec. Vlastně přišel sám. Celou jeho skupinu jsme postříleli a on zůstal opuštěný, tak přišel. Vzdal se. Tvrdil, že jim za trest můžou useknout malíček na levé ruce. Nebo je dokonce, jak on říkal, ‚anulovat‘. Přede všemi, veřejně, aby ostatní přešla chuť neuposlechnout příkaz.

Prý jsou za jejich vojáky, kteří jdou v první řadě, záložní oddíly. Muži v první linii mají dvě možnosti: jít kupředu a doufat, že přežijí, nebo ustoupit – a to nepřežijí určitě. Je to stará a dost efektivní taktika, kterou Sověti hojně používali za druhé světové války.“

Zda ruský útok skutečně probíhá takto, nevíme. Ověřit některá tvrzení na smrt vyděšených zajatců, kteří se chtějí především zavděčit svým „zachráncům“, občas nedokážou ani rozvědčíci.

Saša, kterému nikdo neřekne jinak než Medvěd, má doma čtyřměsíční dítě. Bolí ho koleno. Prý meniskus. Bolest se ale prý dá vydržet. Saša je tichý mladý muž, který každý den volá své ženě a mluví na miminko, které naštěstí ještě nechápe, proč tatínek není doma.

Pokud si ležení rozvědčíků někdo představuje jako utajený tábor hluboko v lesích, mýlí se. Pronajali si jeden z bytů v nejmenované obci u fronty. Pronajali. Nezískali ho tím, že by vnikli do opuštěného obydlí, kterých je všude kolem dostatek. Prostřednictvím starosty se dohodli s majitelem a platí nájem, plyn i elektřinu. Pokud fungují.

O žaludky roty se stará veselý chlapík Oleh. Snaží se, aby jedli kvalitní potraviny. Pro proviant se jezdí pravidelně a na stole je vždy maso, ale i mandarinky.

Drobnější potíže jsou s hygienou, protože neteče voda. Suchý záchod je asi ten největší diskomfort, který musejí strpět. Vojáci ale mají možnost si zajet do nedalekých „lázní“ – v kontejnerech a buňkách se pak nabaží teplé tekoucí vody a od Poláků darované pračky i sušičky mezitím přivedou jejich oblečení do stavu přijatelného pro oko i nos.

Střelba je slyšet neustále. Nejen vojáci, ale i civilisté, kteří zůstávají v okolních bytech a domech, už poznají, zda se střílí na ně, nebo pálí „naši“ na Rusy.

Přečtěte si také

Slovensko může být první zemí, která Ukrajině pošle stíhačky

Když se zrovna nestřílí, venku je mlha, ticho je zlověstné jako v hororových filmech, kde navozuje napětí, i průzkumníci ztichnou a čekají na nějaký záludný ruský útok.

Pak někdo řekne vtípek. Atmosféra se uvolní. Baví se o válce. Vzpomínají, co se komu kde a za jakých okolností stalo. Historky si vyprávěli už tolikrát… Přesto všichni poslouchají, jako kdyby je slyšeli poprvé.

Jestli mají v tuto chvíli z něčeho strach, tak z toho, že už nikdy nebudou mít jiné téma k rozhovoru než válku.

Nemají rádi helmy. Ale nosí je. Olehovi zachránila život. Kuchař a provianťák Oleh je přesně tím, čemu se říká veselá kopa. Stará se o papíry a jídlo. Na frontu prakticky nejezdí. „Nechlubím se žádnými bojovými zásluhami. Chci, aby kluci, když se vrátí, měli teplý dobrý jídlo,“ přiznává usměvavý chlapík. Má za sebou ošklivé zranění, ale nerad o něm mluví. Tehdy ho prý zachránila právě helma, takže si k ní našel vztah.

„Já tě slyším, ale ty mě neslyšíš,“ rozčiluje se na svou ženu. Všichni pravidelně volají manželkám. Oleh se dokáže naštvat i na vojáky, nejen na manželku, která za špatné spojení určitě nemůže. Když mu zkysla polévka, kterou pro své spolubojovníky s takovou péčí připravil a kterou po jídle nechali v kuchyni, zuřil.

Kuchyň prý uklízí, zametá a myje nádobí. Přesto má byt do vzorně uklizeného daleko. Jsou jiné priority než čistota linolea. Boty se zouvají jen na noc, spí se ve spodním prádle; pyžama na frontu nepatří.

Pro novinářku se postel našla. Přenechal jí ji Medvěd. Postel představovaly dveře položené na židlích. Reliéf dveří, jinak pohledných, tlačí do zad – možná i proto, že matraci nahrazují dvě deky. Ostatní spí na tenoučkých matracích na zemi.

O dámskou novinářskou návštěvu u rozvědčíků se jednoho dne začne zajímat sousedka Máša. Nemá si s kým povídat. Tolik jejích kamarádek odjelo!

Má muže bagristu. Přišli sem z Doněcku, když v roce 2014 začala válka. Mluví suržikem, směsicí ruštiny a ukrajinštiny, popřípadě dalších „sovětských“ jazyků. Suržik je ve východoukrajinských končinách skvělý dorozumívací nástroj. Tím spíš, že Mášin manžel je napůl Rus, napůl Litevec. A vlastní bagr, což se v době válečné obzvláště cení.

Přečtěte si také

Současné Rusko a Bělorusko na olympijské hry nepatří. A co ruští a běloruští sportovci?

Kromě muže má Máša dvě malé děti – čtyřletá dvojčata. A pak jedenadvacetiletého syna. Taková normální donbaská rodinka. Přítomnost vojáků jí nevadí, jejich sousedství snáší statečně – alespoň to říká –, ale bojí se, když je před domem zaparkováno příliš mnoho aut. Pro Rusy to může být znamení, že sem má smysl „něco poslat“.

Máša dnes pere. Optimisté z východu nazývají pračku, kterou má k dispozici, poloautomatickou. Když jde proud, buben se otáčí. Jinak na přístroji automatického není vůbec nic.

Vodu si Máša i vojáci musejí nosit. Někdy se objeví cisterna a lidé pak vybíhají na ulici. Původně opuštěné městečko ožije, i když znedaleka je slyšet střelba a výbuchy.

Pár obchodů v okolí je ještě otevřených. Sortiment zboží je ale velmi chudý. Vojáci do nich příliš nechodí, mají svůj systém zásobování.

Večery často tráví hovory o budoucnosti.

„Je jasné, jak to dopadne. Zvítězíme, nemám pochyb. Otázka je, kdy to bude,“ konstatuje Andrej. A přizná: „Už bych rád, aby to všechno skončilo. Já i moji lidé jsme strašně unavení. Nemáme žádné volné dny, když nás na chvíli pustí na dovolenou, ani si nestačíme odpočinout. Únava se kupí. Jsme vyčerpaní i morálně. Vidíme umírat své přátele. Někoho dobře znáš, každý den se pozdravíte, ráno pokecáte. A odpoledne už ten člověk není.“

Rytíři přišli na Donbas z chersonské fronty. Tam prý vládla úplně jiná atmosféra.

Především tam Rusové nenasadili vagnerovce, kriminálníky, ale pravidelnou armádu. I ruští velitelé se o své vojáky lépe starali – odmítali je posílat na jatka, spíše než pěchotu používali dělostřelectvo a tanky.

Donbas je jiná káva.

„Tady to je jako ve Stalingradu. Hlavně v prosinci tu bylo opravdu veselo. Teď je to trochu klidnější, asi většinu vojáků nejdřív přesunuli na Soledar a teď na Bachmut,“ soudí Andrej.

„Pro nás je asi těžší, když na nás posílají neustále nové a nové vojáky. To je ještě horší než dělostřelectvo. I když srovnávat to asi nejde. Když střílí tank, taky to není nic veselého. Jedním výstřelem, pokud vidí cíl, může rozmetat zákop a pochovat tam několik vojáků. A pak ani nemůžete vystrčit hlaveň ze zákopu, protože na vás pořád pálí děla. Ale když proti vám jdou stále další a další živí lidé, brzy pocítíte strašnou únavu. Nelze ani na chvíli polevit v pozornosti, musíte stále hlídat, kde se co pohne, a najednou jste úplně vyčerpaní.“

Tento způsob boje ale průzkumná 28. rota většinou nezažívá. Má jiné, specifické úkoly. Když byla 13. prosince z nouze nasazena jako bojová pěchota, všichni věděli, že se nic jiného nedá dělat. Že velení musí improvizovat. A že občas zkrátka bojují všichni, kdo mohou. „Třeba i spojaři, není-li zbytí,“ potvrzuje Šturman. Na ten den nevzpomíná rád.

„Pěchota, která je v přední linii pořád, má takové zážitky dnes a denně. Pro nás to byla mimořádná akce. Pro ně rutina.“

Po pár večerech Andrej přiznává, že Donbas není vůči ukrajinským vojákům vždy přívětivý. Lidé se na ně dívají různě, někdy i skrz prsty. Na jihu je prý atmosféra zcela odlišná.

„Když jsme vjeli do centra Chersonu, zastavili jsme auto a přešli silnici. Dál jsme se nedostali. Lidé nás obklopili, plakali, líbali nám ruce, padali před námi na kolena.

Bylo to pro nás těžké. Nemyslím si, že jsme si zasloužili takové projevy vděčnosti. O město jsme nebojovali, prostě jsme do něj vstoupili. Rusové odešli sami, bez boje. Ale lidé nám byli strašně vděční. Všichni na nás mávali, jako bychom byli prezidenti nebo rockové hvězdy. Pomáhali nám, krmili nás, napájeli nás, báňa byla. Všechno, co měli, nám chtěli dát.

Ale tady na Donbasu jsou lidé strašně unavení. A chovají se k nám jinak. Mnozí skutečně chtějí žít v ruském světě. Ano, teď to nahlas nikdo nevykřikuje, ale stalo se, že moji vojáci vešli do jedné obce, do jednoho konkrétního domu a tam je přivítali slovy: ‚Co sem lezete?‘“

Má tedy ještě vůbec smysl válčit o Donbas, ve kterém žijí i lidé, kteří se dívají spíš směrem k Moskvě než ke Kyjevu? Nejsou oprávněné diskuse, které bylo na Ukrajině slyšet do loňského 24. února, že by bylo lepší ten nehostinný a ne zrovna přátelský kus Donbasu Rusům dát a zvelebovat Ukrajinu, která myslí a chce žít jinak?

Andrej je otevřenější než ukrajinští politici. Může si to dovolit. „Nemyslím si, že nám tady jsou místní nějak moc vděční. Jenže tolik z nás už v boji o Ukrajinu zahynulo, že už toho nemůžeme nechat. Zemřeli tady naši blízcí, a my bychom teď prostě odešli? Bohužel to musíme dokončit.“

Podle Andreje je to i názor mnohých vojáků. I když většina z nich ví, že teď už možnost zbavit se Donbasu není. „Říkám kdyby,“ zdůrazňuje velitel, „kdyby to šlo, tak bychom všechny Ukrajince – a ty, kteří jimi chtějí být – odsud vzali, postavili vysokou Berlínskou zeď a nechali ruský svět za ní. Ať si tam dělají, co chtějí. Protože já vůbec nejsem přesvědčený, že místní touží po tom, abychom je osvobozovali.“

Podle vojáků se to promítá i do cen. Lidé se snaží na obchodování s vojáky vydělat. Na jihu jim nutili potraviny zadarmo, pouštěli je ve frontách před obchody dopředu, lidé je na ulici zastavovali a děkovali jim. Obyvatelé Donbasu se prý často sice tváří přívětivě, ale „odírají nás, jak mohou. Nevnímají nás jako osvoboditele“, přiznávají rozvědčíci z 28. roty.

„Ale zase na druhou stranu mnozí moji známí z Oděsy, která byla předtím taková politicky vlažná, po invazi změnili názor na Rusko,“ přemítá Andrej. Myslí si, že 24. února loňského roku se v hlavách mnohých Ukrajinců odehrála revoluce. Ti, kdo do té doby říkali, že nic není černobílé, posílají teď Rusy do horoucích pekel. Na Donbasu ale mnoho místních zůstává věrno tradici sovětské a Moskvu ctí jako centrum svého světa. Ti se teď ale otevřeně raději nevyjadřují. Mlčí. A čekají.

To Andrejova rodná Oděsa se stala městem obrody ukrajinského vlastenectví. Hrdinové už nejsou ti z komiksů od Marvela, ale armáda, ukrajinská bezpečnostní služba, územní obrana, dobrovolníci. Oděsané zpívají ukrajinské národní písně, chodí v tradičních vyšívaných košilích, na oknech mají modro-žluté vlajky.

„Myslím si, že – když se pokusím abstrahovat od toho, co se děje, což je pro mě jako účastníka těžké, ale zkusím to přes tu hrůzu, co vidím, říct – možná je taková válka nutná, aby se národ stal národem. Možná válku za nezávislost země lidé potřebují, aby se spojili. A vzpomněli si, že žít jen pro sebe není správné. Že si musíme zase začít pomáhat.

Putin je zločinec a já bych ho rád viděl v Haagu. Ale přesto musím říct: To, co udělal pro Ukrajinu, je mnohem víc než všichni naši prezidenti dohromady. Kdyby tahle válka nebyla, nevím, jestli by se ukrajinský národ etabloval. A teď je většina lidí pyšná, ale opravdu pyšná na to, že jsou Ukrajinci. Ještě nedávno jim to bylo fuk a každý se staral jen sám o sebe.

I já jsem pyšný na to, že jsem Ukrajinec,“ projevuje Andrej poprvé přiměřenou dávku emocí. Zatím pozitivních.

Voják, který zemřel v boji 13. prosince, byl Šturmanův nejlepší přítel. Jmenoval se Dima.

„Byl to nejlepší chlap, jakého jsem znal. Jako kdyby umřel můj bratr. Ano, byl jsem jeho velitel a on mě musel poslouchat, jako kdybych byl bůh. Ale stejně mi byl tak strašně blízký… Je pro mě moc těžké o něm mluvit…“

Dima byl byznysmen. Bohatý člověk. Za své peníze nakupoval věci pro svou rotu, ale nechtěl, aby se o tom mluvilo. Zdá se, že vojáci o něm nemluví v superlativech jen proto, že zahynul.

„Nemůžu brečet. Ani tehdy jsem nemohl brečet. Jen jednou jsem brečel. Když jsem byl v kostele a tam jsem se za něj modlil. Propadl jsem nějaké hysterii, byl jsem na dně,“ přiznává Andrej, aby se za chvíli zase uzavřel, začal mluvit s nadhledem nad svými pocity i smutkem a plnil roli vždy rozvážného velitele.

„Od té doby už neumím brečet. Umřela nějaká část mého já. Je to taková bolest… Taková bolest! Demoralizovalo mě to strašně. Ztratil jsem to nejlepší, co jsem tady měl.

Do 13. prosince 2022 jsem byl šťastný člověk. Všichni moji kluci žili. Ale teď, teď už nedokážu být šťastný. Ale ztratil jsem i schopnost cítit bolest. Nic necítím. Nic.

Jediné, co ještě chci, je udržet svoje kluky naživu. Seru na všechno, ale moji kluci musejí být živí. Já vím, že to asi u velitele není ideální, ale takhle mě to změnilo. Ta zasraná válka je to nejhorší, co jsem si dokázal představit.“