Kdo je muž a kdo je žena?

Libretista Béla Balázs psal jednoaktovou operu Modrovousův hrad původně pro Zoltána Kodáye, ale zhudebnění se nakonec ujal Béla Bartók. Opera z roku 1911 měla premiéru v roce 1918 v Královské opeře v Budapešti. V roce 1960 se pak odehrála česká premiéra v tehdejším Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci, režie se ujal hostující Erwin Buggé. Nyní, po 63 letech, se tato podmanivá opera vrací na jeviště Moravského divadla.

• Radoslava Müller, David Szendiuch

„Na historicky druhé uvedení této vzácné opery si olomoucké publikum počkalo více než šedesát let. To ale ničemu nevadí, protože nás nyní čeká večer, který má co nabídnout i náročnému divákovi. Cením si spolupráce s Danielou Špinar, která do celé inscenace vnesla kus své nápaditosti,“ uvedl ředitel Moravského divadla David Gerneš.

„S operou Modrovousův hrad jsem se setkala již při studiích na Hudební akademii múzických umění v Praze, a toto dílo mě od té doby nepřestává fascinovat. Vždy jsem si plně uvědomovala, že potřebuje titěrnou práci režiséra, který se ponoří do nejasných psychologických dvousečných vod a vytvoří koncept, který bude tohoto díla hoden. V momentě, kdy Daniela Špinar souhlasila s režií, jsem věděla, že se podaří něco silného,“ prozradila svůj vztah k dílu a pozadí vzniku spolupráce s režisérkou Veronika Loulová, umělecká šéfka souboru opery a operety.

Námětem opery byl mnohokrát různě zpracovaný příběh legendy o Modrovousovi, jehož poslední žena se nezdráhá odhalit hrozivá tajemství ukrytá v komnatách jeho hradu. Chce, aby jí otevřel všech sedm tajemných místností, za což má ona zaplatit vysokou daň. Balázs svoji verzi příběhu zredukoval na základní konflikt mezi Modrovousem a Juditou a vytvořil psychologické symbolistické drama. Hrad zde není hradem fyzickým, ale Balázs mu připisuje lidské vlastnosti, jde o alegorii Modrovousovy duše. Opera díky tomu obsahuje mnoho vrstev a potencionálních výkladů.

• Jiří Pribyl, Barbora Řeřichová

Pro režisérku inscenace Danielu Špinar, bývalou uměleckou ředitelku činohry Národního divadla v Praze, je to spíše vyprávění o jedné bytosti, ve které spolu mužský a ženský princip zápasí. „Opera je z mého pohledu zaměřena na téma, kterým se v tuto chvíli zabývám, a to je tranzice. Přemýšlím nad tím, kdo je muž a kdo je žena, jak jsou vnímáni ve společnosti, jaké se k nim pojí předsudky a stereotypy. Myslím, že do jisté míry je v každém člověku zakořeněn princip ženy i muže, tvoří jednotku, a přemítám, jak je důležité si to přiznat. Z tohoto úhlu vnímám vyznění opery tak, že pokud si Modrovous bere na hrad ženu, aby jí ukázal sedm zamčených komnat, přeneseně mluví o tom, že když si muž ve svém životě připustí své ženské stránky, stává se celistvým,“ vysvětluje svou interpretaci Špinar.

• Daniela Špinar, režisérka inscenace

Modrovousův hrad je poměrně krátká opera, takže obvykle bývá doplňována ještě dalším dílem. V Moravském divadle zazní spolu s tvorbou Zoltána Kodálye. „V našem podání se bude jednat o maďarský večer, kde na Bartókovu operu navazují Kodályho orchestrální Tance z Galanty a obě díla tvoří obsahově jeden celek. Celý večer je zarámovaný dvěma mužskými sbory z pera Zoltána Kodálye,“ sdělil autor hudebního nastudování a dirigent Petr Šumník.

„Rozhodla jsem se, že vytvořím dovysvětlení Modrovouse, jelikož nekončí úplně katarzně, ale spíše depresivně. Přidala jsem Tance z Galanty, patnáctiminutovou orchestrální skladbu od Kodálye, a vytvořila jakési vzkříšení, a tím i odlehčenější konec, který také lépe dokresluje mou ideu, že když muž ve svém „hradě“, ve svém srdci a mysli, přijme ženu, je to svým způsobem happyend,“ vysvětlila svůj režijní záměr Daniela Špinar a připouští, že každý divák si z představení může odnést individuální zážitek, neboť na něj bude nahlížet skrze své osobní zkušenosti a vlastnosti, což je však pro ni jako tvůrce žádoucí.

Opera je po hudební stránce náročná. I proto se v Česku často nehraje. „Bartókova hudba je pro sólisty mimořádně složitá po stránce intonační, pro orchestr zase rytmicky a harmonicky. Kromě běžných hudebních prostředků zde Bartók pracuje s témbrovou kompoziční technikou, pro posluchače, myslím, barevně velmi zajímavou. Kodályho Tance z Galanty vycházejí z folklóru a diváci si při nich jistě vybaví čardáš – pomalé melodie a stále se zrychlující tempo. Jedná se o skladbu pro orchestr velmi technicky náročnou, pro publikum ale přitažlivou a efektní,“ sdělil dále Petr Šumník.

• Sbor

Děj stojí na psychologicky napjatém dialogu Modrovouse a Judity, pěvci tak prakticky neopustí jeviště. O roli Modrovouse se dělí David Szendiuch a Jiří Přibyl. V roli Judity se představí Barbora Řeřichová a Radoslava Müller.

Co nám o roli Judit prozradila Barbora Řerichová? „Ze začátku jsem se musela popasovat s Bartókovou hudbou. Upřímně, není to můj šálek čaje, ale postupně jsem si k opeře a hlavně tedy k Judit našla cestu,“ přiznává sopranistka. „Hlavním úskalím je asi koncentrace, protože orchestr nedoprovází jako v jiných operách, je to spíše takový dialog mezi interprety a muzikanty. Stane se, že jsme třeba půl tón od sebe a není to chyba, ale autorův záměr,“ usmívá se.

Jak se ti role zpívala a jak jsi zvládla maďarštinu?

„Judit je spíše níže položená, pohybuje se více-méně ve střední poloze, ale jsou tam i vypjaté vysoké pasáže, kde musím hlavně ukočírovat emoce. Ale jde mi takzvaně dobře do pusy, za což jsem vděčná,“ pochvaluje si sólistka olomoucké opery. „K Maďarštině jsem přistupovala jako ke každému jazyku, kterým nemluvím a musím v něm zpívat. Měli jsme úžasnou jazykovou poradkyni - rodilou mluvčí, která nám byla po celý zkouškový proces k dispozici,“ vysvětluje Barbora.

• Barbora Řeřichová, Jiří Přibyl

„Zpíval jsem již v šesti různých světových jazycích, ale maďarština pro mě nemá s těmito jazyky žádnou souvislost, takže představuje asi to nejtěžší, co jsem kdy studoval,“ sdělil představitel Modrovouse David Szendiuch.

„Pokud jde o maďarštinu, tento jazyk je neuvěřitelně zpěvný, přináší určitou razanci, orientálnost a sexappeal. Tím vším je pro mě i postava Judity, která je po pěvecké stránce expresivní a rozmanitá, místy polohou nízká a hned zase velmi exponovaná, což je vlastně zábavné,“ prozradila k roli Radoslava Müller.

Na choreografii se s Danielou Špinar podílí tanečník souboru baletu Tono Ferriol. „Uchopení choreografie vychází z klasického baletu, ale tento projekt byl pro nás výzvou, protože Daniela po nás chtěla trochu něco jiného. Chtěla zahrnout více herectví a vytáhnout nás tak z naší komfortní zóny. Nakonec jsme ale skončili někde mezi tím. Během opery jsme v některých částech spíše minimalističtí a přirození, jinde zase více emocionální prostřednictvím výrazu tváře nebo fyzicky. U Tanců z Galanty jsme ze začátku vyšli z maďarských lidových tanců, pak to přerostlo více do klasického baletu, který jsme ale pojali spíš moderně. Je to pro nás něco nového, také pro Danielu je to první spolupráce s klasickým baletem,“ vysvětlil Tono Ferriol, který se během procesu zkoušení stal druhým choreografem.

Scénu navrhla Lucia Škandíková opět v minimalistickém stylu, kdy pracuje s naprosto obnaženým jevištěm, které vystihuje hrubost a drsnost prostředí i mentální svět Modrovouse. Kostýmy, jež jsou s výjimkou Judity dobové, ale inspirované současností, navrhla Linda Boráros.

Foto: Tereza Hrubá a Profimedia.cz (ze Show Jana Krause)