Alessandro Catalano
Alessandro Catalano

15. 2. 2023

V posledních letech se pozice české literatury v Itálii postupně upevnila. Ročně vychází několik českých knih v překladu, různá nakladatelství publikují české autory a složité období trvající více než dvacet let od roku 1989, kdy pro českou literaturu přežívala nálepka „složitá a poněkud neprodejná“, se zdá být konečně za námi. Zároveň ale dnes není jednoduché doložit, co se na italském knižním trhu opravdu prosadilo. Jak to zjistit? Řídit se počtem vydání jednotlivých titulů? Počtem ročně vydaných knih? Počtem recenzí ? Návštěvností čtenářů na různých propagačních akcích? Ohlasy na sociálních sítích? Nepřítomností v prodejnách levných knih? A není to koneckonců všechno ovlivněno spíš systémem státních dotací?

Ohlas, jaký měly knihy Milana Kundery v italské kultuře 80. a (částečně) 90. let minulého století, představuje fenomén, který je pro českou literaturu pravděpodobně neopakovatelný. Zanechal hluboké stopy nejen u italských spisovatelů, kteří se ke Kunderovým románům vyslovili přímo (namátkou Italo Calvino, Leonardo Sciascia, Antonio Tabucchi, Gianni Celati, Pietro Citati a jiní), ale i v populární kultuře. Heslo „nesnesitelná lehkost bytí“ rezonovalo, kde by to nikdo ani neočekával – během televizních estrád anebo v dobových populárních písních, třeba od známého Antonella Vendittiho anebo kultovního Stefana Bollaniho.

Dny největšího úspěchu české literatury, kdy silně rezonovalo i dílo Bohumila Hrabala, jsou dnes definitivně tytam a v novém tisíciletí zatím dokázal zaujmout italské čtenáře jen málokterý z českých spisovatelů. Překládá se teď hodně, avšak knih, které byly publikovány víckrát, případně vyšly i v kapesním vydání, je poskrovnu. Donedávna nepředstavitelnou událostí proto bylo zahájení literárního festivalu v Pordenone v září 2022 Radkou Denemarkovou ve zcela zaplněném místním divadle. Rozhovor o současnosti a Evropě mezi ní a italskou spisovatelkou Silviou Avallone vyvolal i polemiku na sociálních sítích (video z akce ZDE). Můžeme proto jen doufat, že se jedná o předzvěst nadějné budoucnosti.

Je zajímavé, že se česká literatura podobně jako jakákoliv „malá“ literatura v podstatě už od založení Československa střetává s problémem, jak se v zahraničí propagovat. Tato otázka byla mnohokrát reflektována z různých hledisek, v různých dobách, za různých politických okolností. Jako tolikrát v minulosti je i dnes jisté, že by se většina realizovaných (i úspěšných) literárních projektů, od účasti spisovatelů na velkých festivalech až po vydání konkrétních titulů, bez podpory z české strany asi vůbec neuskutečnila. Itálie a Česká republika jsou dnes poměrně vzdálené světy, poznání vzájemné kultury je v podstatě minimální, postavené na atraktivních předsudcích – stačí k tomu sledovat články, které vycházejí o Itálii v českých novinách, víceméně vždy na úrovni podivných kuriozit… A to platí obousměrně. Česká literatura je dnes v italském kulturním kontextu v konkurenci mnoha podobných „malých“ literatur, kterým chybí zastřešující pojem, jenž by jim pomáhal rychle je na knižním trhu identifikovat. Možná stojí za to připomenout, že v italštině problém začíná už u samotného pojmenování státu, neboť v běžném povědomí přetrvává v podobě „Cecoslovacchia“…

Pokud se podíváme na celou historii česko-italských vztahů, česká kultura rezonovala v Itálii v moderní době vždy ve spojení s nějakou historickou událostí evropského významu, což je v přímém rozporu s rozšířenou tendencí tlumit současnou „angažovanost“ literárního díla. Abychom si udělali konkrétní představu, nejsilnější knižní produkci reflektující české země můžeme spojit s roky 1618/1620, 1634, 1848, 1918, 1948, 1968 a 1989. Stačí snad jeden nepříliš známý historický příklad za všechny. V souvislosti s Valdštejnovým pádem v roce 1634 byla v tehdejších italských státech publikována nepřeberná záplava zpráv, politických pamfletů a historických pojednání reflektujících tuto událost. Nadto více než 20 děl různého druhu od italských spisovatelů zpracovalo tento historický fakt přes typizovanou postavu Valdštejna, která jim umožnila reflektovat obecný osud současného člověka. Podobný mezník představuje v Itálii Pražské jaro, dějinný zlom, který zanechal hlubokou stopu v celé jedné generaci. Propagování české literatury v zahraničí má zkrátka odjakživa „potíže s dějinami“.

Žijeme však v době, kdy žádný historický fakt pozornost nepřitahuje, i když například přístup italské a české veřejnosti k válce na Ukrajině je poněkud odlišný a zasloužil by si reflexi. Jaký je tedy dnes obraz české literatury v Itálii? „Tvrdé jádro“ představuje nadále úzká skupina autorů, kterou (s velkými mezerami) zná jen kultivovaný čtenář: Milan Kundera, Bohumil Hrabal, případně Václav Havel, Jaroslav Hašek a Karel Čapek. Každá jejich nová kniha bývá reflektována v tisku, jak dokládají například nové vydání Kunderova Únosu západu a první překlad Hrabalových Perliček na dně či Tanečních hodin pro starší a pokročilé. Ostatně je příznačné, že se jedná o jediné autory, kteří (samozřejmě i s Franzem Kafkou) bývají skloňováni ve všech recenzích novějších českých knih jako hlavní osa české literatury (toto klišé je ještě častěji opakováno na internetu na různých blozích apod.).

Do italštiny však bylo v posledních letech přeloženo skutečně velké množství českých knih, i když se nedostávají do běžné distribuce a málokdy je najdeme v oblíbených knihkupectvích.

Je-li složité s jistotou říct, co má nějaký reálný ohlas, je naopak jednodušší zjistit, co se překládá. Už na první pohled je jasné, že pouze ojediněle jsou publikováni meziváleční autoři (přeloženi byli například Karel Schulz, Vladislav Vančura, Jan Weiss), klasikové z 19. století (Erbenova Kytice) a básníci (Josef Čapek, Petr Hruška, Petr Král a jiní). Zájem italských nakladatelů se soustředí hlavně na současnou českou beletrii, jak dokládá seznam publikovaných autorů, jenž je k dispozici na stránkách Českého centra v Miláně.

Italský knižní trh vypadá dnes úplně jinak než před dvaceti lety, a to se samozřejmě projevuje i ve vztahu k české literatuře, která měla v minulosti úplné jiné postavení. Od začátku 60. let se publikovaly hlavně knihy, jež nějakým způsobem provokovaly anebo rušily představu o socialistické společnosti, jak dokládá například případ Ladislava Mňačka. Klíčový hráč byl tehdy překladatel, často se jednalo o univerzitního profesora s pevným vztahem k jednomu nakladateli (hlavní postavení mělo turínské Einaudi).

Nejoriginálnější italský zprostředkovatel české literatury byl Angelo Maria Ripellino, jenž sice propagoval jistý výlučný obraz české literatury, ale zato to dělal velmi účinně a úspěšně. V 80. letech tak byla přeložena do italštiny nakladateli velkými (Einaudi, Adelphi) anebo specializovanými (e/o) jen úzká skupina známých spisovatelů, jejichž díla v italském překladu byla bohatě reflektována, i když patřila spíš k náročné literatuře. Další autoři stejné generace byli naopak publikováni pouze sporadicky, v Itálii se například příliš neuchytili Pavel Kohout, Arnošt Lustig, Ivan Klíma či Josef Škvorecký. Politika publikování pouze „zlatého fondu“ vede samozřejmě k tomu, že je tato literatura zacílena jen na určitého čtenáře.

Dnes naopak česká literatura z edičního plánu velkých nakladatelů kromě několika výjimek úplně vymizela a chybí i autor, který by byl známý většině italských čtenářů. Aktivní jsou v posledních letech hlavně malá nezávislá nakladatelství, která sice nemají silné postavení na trhu, ale dokážou sledovat i dění v opomíjených kulturních kontextech. Často se jedná o autory, kteří jsou italskému čtenáři úplně neznámí a představují jisté ekonomické riziko. Pro českou literaturu je zkrátka dnes typický fakt, že se sice dále překládají „poklady“, ale nechybí ani mainstreamová literatura. Velmi často je to tentýž nakladatel, jenž začíná vydávat českou literaturu, kdo následně vydá i větší počet titulů.

Mezitím se také radikálně proměnil způsob, jak se vlastně české knihy do nakladatelství dostávají. Zatímco kdysi byla klíčová role překladatele anebo experta na dotyčné písemnictví (a těch moc nebylo), dnes mnohem větší roli hrají literární ceny a překlady do jiných jazyků. Nakladatel si pak i sám zajistí překladatele. K těm v současné době nejaktivnějším patří s velkým předstihem Laura Angeloni, která má na svém kontě už 23 překladů z české beletrie. Dnes už není ani tak vzácná situace, kdy po obdržení důležité ceny o stejný titul projeví zájem více nakladatelů najednou.

Čeští autoři vydávaní v italštině se dají asi mapovat nejlépe podle nakladatelství, která jejich knihy vydávají. Na prvním místě je potřeba jmenovat velmi agilního nakladatele Kellera z Rovereta, jenž dokáže vybranými tituly často přitáhnout pozornost novinářů a kritiků. Už několik let českou beletrii pravidelně vydává, i když ne všechny knihy jsou podpořeny stejným dílem. U něj vyšly knihy Kateřiny Tučkové, Jáchyma Topola, Radky Denemarkové, Arnošta Lustiga, Patrika Ouředníka, Oty Pavla, Martina Fahrnera, Josefa Pánka a nejnověji Marka Šindelky (a na několik dalších má už koupena práva). Z publikovaných autorů měli největší úspěch pravděpodobně Tučková a Ouředník. Na velkém literárním festivalu v Mantově v roce 2018 zaznamenal velký ohlas dialog Kateřiny Tučkové s italskou spisovatelkou Elisabettou Bucciarelliovou o Žítkovských bohyních, jenž musel být kvůli velké poptávce přesunut do nádvoří hradu a vstupenky byly i tak vyprodány. Svůj okruh čtenářů má v Itálii už několik let i Patrik Ouředník, kterému také díky podpoře několika italských spisovatelů (Paolo Nori čte například jeho knihy při prezentacích neuvěřitelně komickým způsobem) nejen vyšly italsky všechny knihy, ale byly pochvalně recenzovány i v nejrůznějších denících. Europeana byla vydána už ve třech různých vydáních (nově u nakladatelství Quodlibet), byla adaptována pro divadlo a následně i pro rozhlas. Publikována byla mimochodem i poslední z Ouředníkových knih Konec světa se prý nekonal, kterou napsal francouzsky, a to otvírá i otázku českých autorů píšících v jiných jazycích než v mateřštině. Jistý ohlas měli v Itálii Pavel Hak a hlavně Jaroslav Kalfař, u kterého se dá předpokládat i nová vlna zájmu, až vyjde na Netflixu dlouho avizovaný film podle Kosmonauta z Čech.

Častější případy z nedávné minulosti s cílem začlenit českou literaturu do širšího kulturního kontextu naopak buď skončily krachem celého nakladatelství, jako v případě nakladatelství Nikita (bývalý východní blok) anebo Anfora (středoevropský prostor), nebo změnou orientace nakladatele na jinou geopolitickou oblast, jako nakl. Atmosphere. Poslední jmenované nakladatelství vydalo v prvních letech své činnosti větší počet českých autorů (Michal Ajvaz, Emil Hakl, Markéta Pilátová, Jaroslav Rudiš, Petra Soukupová, Michal Viewegh), i když většinou bez většího ohlasu, později tempo poněkud zpomalilo.

Složitý vývoj měla i ediční řada založená kolegyní Annalisou Cosentino v Udine u nakladatelství Forum (vyšli zde mimo jiné Zuzana Brabcová, Daniela Hodrová, Josef Jedlička a Ivan Wernisch), která se později „přesunula“ do nakladatelství Marsilio, kde v ediční řadě Anemoni spolu s dalšími autory ze středoevropského prostoru byli publikováni K. H. Mácha, Jan Neruda a R.U.R. Karla Čapka. Jak dokládají i tyto případy, ani edičních počinů, které zůstaly bohužel pouze na papíře, nebylo málo. Obzvlášť bolestivý byl krach nakladatelství :duepunti, které před ekonomickým neúspěchem stihlo vykreslit zajímavý ediční program ve stopách francouzského nakladatelství Allia (zde vyšel kromě Ouředníka i výbor ze Zábranových deníků). Ediční patálie generace 90. let se dají jednoduše ukázat i na případu Jáchyma Topola, jemuž vyšlo italsky pět knih u čtyř různých nakladatelství, anebo Michala Viewegha (sedm knih také u čtyř nakladatelství). Někdy se jednalo o prestižní nakladatelství (Mondadori, Einaudi), ale štafetu vždy nakonec převzal menší editor. Podobný byl i osud knih Petry Hůlové, v tomto případě byly zatím italsky publikovány tři romány.

Jsou samozřejmě výjimky, ale kromě zmíněného Kellera vychází dnes většina současné české literatury hlavně u několika málo nakladatelů. Důležitou roli hraje i systém literárních cen, například Cena Evropské unie za literaturu, spojená i s grantem na překlad. Mladé nakladatelství Safarà z Pordenone publikovalo celkem promptně Milostný dopis klínovým písmem Tomáše Zmeškala a Dějiny světla Jana Němce (knihy vyšly později i ve společné krabičce s románem slovenského spisovatele Pavla Rankova). Zdá se, že i Magnesia Litera je cena, kterou nakladatelé intenzivně sledují. Většina z vítězných knih byla do italštiny už přeložena a fakt, že cenu získaly, je často zmíněn i na obálce.

Obzvlášť zajímavý je případ miniaturního nakladatelství založeného bývalými studenty bohemistiky v Benátkách, Poldi libri, které publikuje pouze české knihy (mimo jiné Ludvík Aškenazy, Josef Čapek, Jan Hanč, Jiří Kolář, Marian Palla, Jaroslav Rudiš, Vladislav Vančura). Ačkoliv byla ediční činnost v posledních letech poněkud utlumena, byly vydány knihy, jež by asi jen stěží našly místo jinde.

Především poezii publikuje milánské nakladatelství Mimesis (Petr Král, Milan Nápravník, Pavel Řezníček a různé výbory), nedávno nechalo ale přeložit i poslední román Sylvie Richterové.

V posledních letech začalo například vydávat české autory i známé nakladatelství Voland, které má pestrý katalog včetně značného počtu současných ruských autorů. Po novém překladu Továrny na absolutno následovala Houbařka Viktorie Hanišové a je naděje, že další budou následovat.

Skutečný průlom představovalo ale založení řady zcela věnované české literatuře u turínského nakladatelství Miraggi.

V italštině existovala kdysi u římského nakladatele e/o (v názvu byla zakódována narážka na most mezi východem a západem, italsky est/ovest) prestižní řada Collana praghese, kterou v 80. letech vedl několik let Milan Kundera a dokázala si získat velké renomé. Od té doby nic podobného v Itálii neexistuje anebo nemělo dlouhého trvání.

Miraggi se české literatuře věnuje opravdu soustavně, publikuje například i české básníky (Petr Král, Josef Čapek a Petr Hruška), ale skutečnou novinku představuje řada Nová vlna věnovaná české próze, s důrazem na současné autory. Zatím zde vyšlo 16 svazků, od krátkých textů režiséra Jana Němce k titulům střední a mladší generace spisovatelů, jako jsou Bianca Bellová, Tereza Boučková, Jan Balabán, Pavla Horáková, Jakuba Katalpa, Markéta Pilátová, Jaroslav Rudiš, Tereza Semotamová. Hlavně spisovatelky se staly středobodem zájmu nakladatele. Bellová se se svými třemi knihami stala kmenovou autorkou této řady a v Itálii už má i okruh stálých čtenářů. Prostor dostali ale i autoři, kteří patří ke kánonu české literatury a buď dnes vycházejí v nových překladech (Spalovač mrtvol Ladislava Fukse), nebo jsou vůbec poprvé do italštiny přeloženi (Perlička na dně a Domácí úkoly Bohumila Hrabala, Krakatit Karla Čapka). Takovou edici jsme v Itálii dlouho postrádali a rychle se stala hlavním zdrojem informací o současné české literatuře. Během pandemie se projevila i další charakteristika této řady. Všechny knihy jsou vydávány paralelně i v elektronické formě, což doposud nebylo vůbec pravidlem (dodatečně se po dlouhém čekání objevily v podobě e-knih i všechny Kunderovy knihy). Musíme proto doufat, že tato edice bude prosperovat i ekonomicky, protože podobné projekty se rodí složitě.

Miraggi převzalo i publikování českých vítězů Ceny Evropské unie za literaturu, kromě už zmíněné Bellové má v plánu i vydání překladu románu Smrtholka Lucie Faulerové. Zatím posledním příspěvkem, jenž ale svědčí o vášni, s níž Miraggi sleduje českou literaturu, bylo vydání komiksu R.U.R. Kateřiny Čupové, které vyvolalo pozornost širší veřejnosti a bylo vícekrát prezentováno i v rozhlase.

Je vůbec zajímavé, jak se v posledních letech rozšířila žánrová paleta přeložených děl, například právě o komiks (vyšel i Alois Nebel), literaturu pro děti a mládež (dvě knihy od Petry Soukupové) anebo detektivky (například Dům číslo 6 Nely Rywikové). Situace tak dnes více odpovídá komplexnějšímu obrazu české literatury a odráží vydavatelské dění v České republice než aby simulovala idealizovanou představu o něm.

Skupina bývalých studentů založila před pár lety v Padově časopis Andergraund, který je věnován celému středoevropskému prostoru a přináší poměrně často originální materiály o české literatuře, včetně rozhovorů se spisovateli. Nejenom zvýšení počtu vydaných titulů, ale i množství informací o české literatuře může být interpretováno jako znak intenzivnější recepce české kultury.

 

Jak je vidět z tohoto letmého výčtu, česká literatura se do italštiny překládá dnes opravdu soustavně. Ale kdyby jen dva ze zmiňovaných nakladatelů ukončili činnost anebo by došlo k delšímu pozastavení finanční podpory překladů, znamenalo by to pro tuto slibně se rozvíjející situaci naprostou pohromu. Právě v této složité době by nemělo docházet po celé Evropě k pozastavování kulturní výměny.

Dnes je ale třeba s propagací literatury trochu experimentovat. Změnit tradiční způsob, jak se česká literatura prezentuje. Výsledky právě univerzitních pracovišť se stále více míjejí účinkem: o literatuře je naopak potřeba diskutovat se čtenáři, kteří zájem mají, ať už jsou odkudkoliv a aniž by museli na setkání přijet do Milána, do Říma anebo do jakéhokoli centra. Během pandemie jsme proto založili s Českým centrem v Miláně úspěšnou sérii online rozhovorů se spisovateli, Kultura v karanténě. Dnes je na YouTube kanálu ke zhlédnutí celkem 26 dílů, kde jsme se věnovali většině překladů české literatury, které vyšly v Itálii v posledních letech.

Překlad samozřejmě vůbec neznamená, že literatura má automaticky nějaký dopad v dotyčné kultuře, překládají se dnes i neetablovaní autoři a autorky a pochopitelně ne všechny tyto knihy dokážou zaujmout. Systém finanční podpory má i svoje slabiny, jak dokázal kuriozní příklad Selského baroka Jiřího Hájíčka. V roce 2009 knihu vydalo Centro Full Service, podnik, jenž publikoval v Udine v letech 2008–2012 půl tuctu knih různého zaměření, ale vlastně zároveň znemožnil další překlady autora do italštiny (kniha nemá ani ISBN). Několika nakladatelům se tak zdálo, že je tím pádem Hájíček už vydán, ale vlastně to byla pravda jen napůl. Nyní je v plánu vydání jiné Hájíčkovy knihy v italském překladu v nakl. Keller, takže se snad situace změní.

Finanční podpora z české strany představuje nutný předpoklad, aby česká literatura mohla být známa v zahraničí. Ačkoliv je situace občas nepřehledná (Česká centra, konzuláty a ambasády, pražské instituce), podpora od českých státních institucí je dnes naprosto zásadní pro celý proces propagace českých knih od vydání až po cesty českých spisovatelů na festivaly a veletrhy. Stojí proto za to pokusit se o analýzu výsledků Programu podpory vydávání české literatury v překladu ze strany MK ČR z posledních let.

Jedná se o projekt, jenž rozdal na překlady české literatury v celém světě poměrně značné sumy, například v roce 2020 21 000 000 Kč, o rok později 18 300 000 Kč a v roce 2022 bohužel pouze 9 970 000 Kč (druhé kolo bylo z rozpočtových důvodů zrušeno).

Catalano_česká_literatura_tabulka

Na základě přiložené tabulky je jasné, že se podpora v letech 2016/2022 koncentrovala u úzké skupiny nakladatelů, jen dva z nich ji dostali na více než tři knihy: Keller na 8 titulů a Miraggi na 21 knih. Poněkud překvapující je, že o tuto podporu požádalo i velké a renomované nakladatelství Einaudi, třebaže donedávna většinou platilo, že velká nakladatelství podporu nepotřebují. Jako autoři byli nejvíc podpořeni (minimálně tři knihy) Čapek, Hrabal, Bellová a Rudiš. Drtivá většina italských žádostí byla podpořena, i když žádané částky byly často sníženy (někdy až o 50 %), odmítnuty byly pouze nepříliš relevantní návrhy anebo dublety. Pokud tyto údaje propojíme s informacemi o prodaných právech do zahraničí podle webových stránek dvou největších současných literárních agentů (Dana Blatná a Pluh), zjistíme celkem jednoduše, že se v podstatě jedná o téměř všechny publikované tituly v Itálii, výjimky jsou buď reedice starších překladů u jiných nakladatelů (Čapek), knihy, které dostaly jinou dotaci (Richterová), anebo knihy, které ještě nevyšly, ale dá se předpokládat, že nakladatelé budou o podporu ještě žádat (například Keller). Zároveň je fakt, že projekty, které podporu MK ČR nedostaly, většinou nevedly k vydání knih, opět kromě výjimek (např. Čapek, Vaculík). Bude zajímavé sledovat, kolik italských nakladatelů se přihlásilo do prvního kola roku 2023 a jestli bude tento příznivý vývoj pokračovat i v budoucnosti. Je ale jasné, že zrušením této podpory by počet vydaných překladů do italštiny propastně klesl a autor, který by případně dokázal zaujmout, by nebyl pravděpodobně ani přeložen.

Čtenář, jenž chce získat věrný obraz o současné české literatuře, má každopádně dnes možnost si v italštině přečíst většinu spisovatelek a spisovatelů, kteří vyvolali zájem u českých čtenářů, přesto je ze strany nakladatelů často slyšet názor, že chybí „marketingová nálepka“, která by dokázala českou literaturu na trhu rychle identifikovat.

Po listopadu 1989 vzniklo jisté nedorozumění, kdy se česká literatura pochopitelně chtěla prezentovat v zahraničí jako podobná všem ostatním literaturám a ztratit dojem výlučnosti, kterou vyvolávala u některých čtenářů. Dnes se ale ukazuje, že je naopak v zahraničí oceňována právě specifičnost české literatury. Ta je zajímavá, když je „svérázná“ a vyjadřuje originální smysl pro absurditu, černý humor a groteskní situace. Na to by se asi mělo víc sázet i při její prezentaci.

Mohl by jako klíč k získání většího počtu italských čtenářů fungovat nějaký nový pojem, jak se stalo u „severské detektivky“? V Itálii se kdysi například ujalo sousloví „pražská ironie“. Dokážeme najít něco podobného i dnes? Abychom na tuto otázku uměli odpovědět, měli bychom mít aspoň rámcovou představu o tom, co dokáže z české literatury oslovit zahraniční publikum za pár let…

 

[ ]

 

Alessandro Catalano (1970) vystudoval bohemistiku a historii na Univerzitě La Sapienza v Římě, českou literaturu přednášel ve Florencii a Pise, nyní je profesorem české literatury na univerzitě v Padově. Specializuje se na české dějiny v raném novověku, česko-italské vztahy a moderní českou literaturu. Do italštiny překládá české autory, mimo jiné Karla Čapka, Bohumila Hrabala, Patrika Ouředníka a Michala Viewegha. Od roku 2003 vydává spolu se Simonem Guagnellim italský internetový slavistický časopis eSamizdat. Vedle četných studií a edic publikoval edici Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598-1667), ed. Katrin Keller e Alessandro Catalano [Veröffentlichungen der Kommission für Neuere Geschichte Österreichs, Band 104/1-7], I-VII, Böhlau Verlag, Wien 2010, a dvě monografie, které vyšly i v českém překladu: Sole rosso su Praga: La letteratura ceca tra socialismo e underground (1945–1959) (Řím, 2004) – Rudá záře nad literaturou: Česká literatura mezi socialismem a undergroundem (1945–1959) (Brno, 2008); La Boemia e la riconquista delle coscienze: Ernst Adalbert von Harrach e la Controriforma in Europa centrale (1620–1667) (Řím, 2005) – Zápas o svědomí: Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667) a protireformace v Čechách (Praha, 2008). V roce 2022 dostal cenu Premia Bohemica.