Historik Jiří Malínský se věnuje ve svém závěrečném eseji dějinám vzniku východní armády druhého odboje.
Na frontu
12. července dosáhl budovaný 1. československý samostatný prapor v SSSR stanovených bojových stavů v duchu ustanovení ruských organizačních tabulek. Mimoto byla zformována i náhradní rota a připraveno schéma organizace 2. praporu. Velitelem zůstal podplukovník Ludvík Svoboda, osvětovým důstojníkem praporu byl jmenován kapitán Jaroslav Procházka. Jeho inaugurací se usnadnily další komunistické provokace spojené s přímým porušováním československých vojenských právních norem. V srpnu byla majorem Pátým (podřízeným plukovníka Františka Moravce) z Teheránu do Londýna odeslána depeše, v níž se konstatovalo: „Náčelník vojenské mise má velmi špatnou pozici u čs. komunistů, neboť zakazuje jakoukoli politickou činnost (KSČ) v jednotce, omezil činnost a zodpovědnost osvětových důstojníků (pol. rukovoditělů podle sovětského systému), nesouhlasí s komunistickým plánem okamžité široké sabotáže a partyzánství doma, odmítá komunistické nařčení, že by všechny vedoucí osobnosti doma byly zbabělci, a vytýká zdejším komunistickým předákům, proč oni nevedou národ doma, proč uprchli z domova atd. Závěr: Je jasné, že lidé, kteří se po dvacet let nemohli smířit s demokratickým režimem ČSR, učiní vše, (a)by za pomoci vítězné sovětské armády dosáhli svého politického cíle: komunizace Československa přesto, že Sovětský svaz slibuje, že nebude zasahovat do vnitřní politické organizace ČSR.“ Edvard Beneš a jeho londýnští druzi byli informováni od počátku o hrozící sovětizaci československé demokracie: jejich manévrovací prostor i možnosti účinného odporu se však postupem času stále zmenšovaly.
Podplukovník Ludvík Svoboda, povzbuzován komunisty kapitánem Jaroslavem Procházkou a majorem Bohuslavem Vrbenským, poslal osobní dopis vedoucímu ruskému představiteli Josifu Vissarionoviči Stalinovi-Džugašvilimu s žádostí o co nejrychlejší nasazení praporu na frontu. Svoboda porušil vojenskou subordinaci a vyvolal prudce nesouhlasnou reakci svého přímého nadřízeného plukovníka Heliodora Píky. Píka trval na splnění původního záměru, kterým bylo vybudování brigády. Svoboda svou nekázní posílil v demokratických krizích dojem, že je ve vleku komunistů; spíše však šlo o projev jeho typického nadšenectví a horoucího vlastenectví (podle svědectví jeho bojového druha z prvoodbojových legií armádního generála Karla Klapálka „Jak se někde strhla znenadání střelba, mohl jsem si být jistý, že je u toho Svoboda.“). Tento krok Svoboda zopakoval ještě jednou po vyzbrojení jednotky v druhé polovině října 1942, když o své vůli jednal svévolně s náměstkem lidového komisaře zahraničí Molotova Vyšinským; 22. listopadu byla žádost, kterou při této příležitosti přednesl, Stalinem schválena. Plukovník Heliodor Píka byl nucen zachovávat navenek dekorum a nedobrovolně souhlasit s těmito jednostrannými Svobodovými kontroverzními kroky.
5. srpna 1942 uvedl ve svém dopise britský ministr zahraničí sir Anthony Eden mj.: „Přeji si nyní prohlásit jménem vlády Jeho Veličenstva ve Spojené království, že … při konečné úpravě československých hranic na konci války nebudou na její stanovisko mít vliv žádné změny, které se staly jak v roce 1938, tak později.“ Výmluvné bylo i opakované následné vyjádření jeho československého partnera Jana Masaryka: „Mnichovská dohoda může být nyní považována mezi našimi státy za mrtvou.“ V této změně náhledu Londýna sehrála mimořádnou úlohu jak váha československých exilových vojsk a jejich statečnosti, tak atentát na Reinharda Heydricha a s ním spojené nacistické zločiny druhé heydrichiády spáchané zejména na lidických obyvatelích. Obdobně a ještě jednoznačněji se vyjádřili v září francouzští představitelé generál Charles de Gaulle, předseda Francouzského národního výboru, a Maurice Dejean, ministr zahraničí téže exilové instituce: „Francouzský národní výbor … zavrhuje dohody, podepsané v Mnichově dne 29. září 1938, a slavnostně vyhlašuje, že pokládá tyto dohody hned od počátku za neplatné.“ Smlouvu podepsali za Svobodné Francouze generál Charles de Gaulle a za československé prozatímní státní zřízení předseda československé exilové vlády Jan Šrámek.
5. října byla zřízena zvláštní Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů (United Nations Commission for Investigation of War Crimes). Fakticky však svou činnost zahájila o rok později. Do značné míry její činnost suplovalo (nahrazovalo) Mezinárodní sdružení právníků (LIA, London International Assembly), na jehož půdě byl mimořádně činný zástupce londýnského exilového prozatímního státního zřízení vyšší důstojník justiční služby dr. Bohuslav Ečer. 23.–24. října 1942 začal u El Alamejnu protiútok britských vojsk vedených maršálem Bernardem Lawem Montgomerym proti německé expediční armádě, v jejímž čele stál generál polní maršál Erwin Rommel. Spojené národy začaly přebírat ve válce iniciativu.
Spolupracovat či ne?
Ve dnech 27.–28. října 1942 byl Laušman (faktický Benešův pozorovatel) na návštěvě v Buzuluku u formujícího se 1. československého polního praporu. K vojákům pronesl projev Boj československého národa za svoji samostatnost. Z návštěvy se vrátil nadšen. Dojmům ze svého ruského pobytu dával průchod v článcích, které zveřejňoval v Nové svobodě. Proruské Laušmanovo nadšení však mělo své meze: nepropadl sovětizačnímu komplexu. ČSR pro něj byla a zůstala nezávislým státem, který se sovětským Ruskem zachovává nejužší spojenectví, aniž by však rezignoval na svou suverenitu a nezávislost. V tom se plně shodoval i s Edvardem Benešem i dalšími českými a slovenskými lidmi demokracie socializující. Plukovník Heliodor Píka si do Londýna stýskal, že se mu Bohumil Laušman během svého kujbyševského pobytu vyhýbá. V následné zprávě výslovně uvedl: „Laušman se scházívá s různými sovětskými činiteli, nikoli však čelnými a oficielními. … Schůzky zprostředkuje redaktor Borek … a vyslanec (Fierlinger – historik Pavel Horák), s nímž Laušman vede denně důvěrné rozhovory … Podle sdělení komunistické spojky u vojenské jednotky informoval Gottwald falešně Laušmana o činech československé komunistické strany. Laušman dostává informace jen od našich komunistů a Fierlingera, a pochybuji, že by si mohl utvořit objektivní obraz. Od sovětských osobností se ničeho nedozví. To se odvažuji tvrdit bezpečně.“
9. listopadu proběhla porada představitelů KSČ s tajemníkem Kominterny Georgi Dimitrovem. Jan Šverma, hodnotě výsledky říjnových rozhovorů s Laušmanem, vznesl dotaz, zda by nebylo vhodné úžeji spolupracovat s tzv. Laušmanovou skupinou. Dimitrov se však jednoznačně (zřejmě po předcházející poradě se Stalinem) vyslovil pro další spolupráci s prezidentem Edvardem Benešem a exilovou československou vládou; pro Moskvu bylo důležité Benešovo soustavné úsilí o nadstandardní vztahy se sovětským Ruskem. Dimitrovova direktiva (fakticky stalinská direktiva VKS /b/) byla pro československé komunisty závaznou i povinnou současně.
9. listopadu vyvrcholila bitva o Stalingrad (Caricyn, Volgograd) uzavřením obklíčení (kotle) německých vojsk generála a později generála polního maršála von Pauluse (operace Uran). Němci, ačkoliv za cenu mimořádných obětí obsadili v krvavých bojích „dům od domu“ 90% stalingradského městského katastru, nebyli s to zmoci sílící odpor ruských obránců. Postupně, zbaveni zásobování, byli zatlačováni do stále úpornější a zoufalejší obrany; na přelomu ledna a února se jejich odpor proti obkličujícím vojskům Rudé armády zcela zhroutil. Závěrečná etapa přípravy první československé jednotky pro nasazení na východní frontě proběhla během německého exodu u tohoto povolžského velkoměsta.
Boj o jednotku mezi komunisty a demokraty probíhal i na konci listopadu. Píka se snažil podávat SSSR především jako spojence Československa, nikoli jako politickou variantu ČSR. Bedřicha Fricka Reicina, který byl nucen od praporu odejít, v tomto ohledu nahradil Píkou jmenovaný a v tomto duchu působící štábní kapitán Jakub Koutný, jemuž byla svěřena redakce praporních časopisů Deník zpráv a Naše vojsko. 1. prosince 1942 informoval plukovník Heliodor Píka depeší Londýn, že během bojového nasazení praporu bude v Buzuluku formován záložní pluk s 3 500 muži; jeho velitelem byl jmenován na Píkův návrh pozdější druhý velitel československého armádního sboru plukovník Jan Kratochvíl. 27. ledna 1943 předal Píka v Buzuluku praporu slavnostně jeho bojovou zástavu, 31. ledna prapor vyrazil na frontu.
5. ledna 1943 po ukončení rozhovorů s Laušmanem schválilo moskevské (tehdy ufské) vedení KSČ rezoluci, v níž se plně přihlásilo ke spolupráci s londýnskou vládou a prezidentem Edvardem Benešem. V textu se pamatovalo i na Bohumila Laušmana: „V rámci národní fronty usilujeme o úzkou spolupráci i s námi nejblíže stojícími levými sociálními demokraty ze skupiny Nová svoboda, aniž bychom však vytvářeli nějaký zvláštní ,levý blok‘ uvnitř národní fronty a uzavírali se od druhých uskupení.“ 11. 1edna vyjádřil generál Heliodor Píka v dopise velvyslanci Zdeňku Fierlingerovi své přesvědčení o možnosti čestného spojení Československa a sovětského Ruska: „A nikdo z nás ať nezapomene, že nikdy nic neuděláme proti SSSR a nespojíme s nikým proti jeho zájmům, jak tomu bylo vždy až dosud, že však nechceme být nikdy ani jeho vazalem, ani jeho nástrojem a také ani jednou kartou v jeho diplomatické nebo jiné hře. Zatím chceme být věrnými a spolehlivými spojenci a opravdovým přítelem.“ Tento benešovský pohled „mostů“ mezi Východem a Západem výrazně spoluodlišoval odbojové demokraty od komunistů.
Pátý československý samostatný prapor v okamžiku odjezdu na frontu se skládal z 979 vojáků vesměs židovského původu; z toho bylo 38 žen. Boj o Sokolovo a statečnost československých vojáků, kterou v něm prokázali, vedl k udělení Zlaté hvězdy Hrdiny SSSR prvnímu cizinci, nadporučíku Otakaru Jarošovi in memoriam. Po celou dobu jeho prvního nasazení i v dalších bitvách druhé světové války v něm probíhal mezi Londýnem a Moskvou tuhý vnitřní boj. První črty konceptu dotvářející se demokracie socializující, převládajícího ideového konceptu druhého odboje domácího i zahraničního, mají ráz zřetelně nadstranický. Ráz nejen Sokolova, ale i Tobruku, Dunkerqu, Kyjeva, Bílé Cerekve, Dukly, Jasla, Brna, Ostravy, Přerova. Ráz bazální spolutradice moderní české a slovenské (tehdy československé) státnosti. (Osudy těchto statečných Čechoslováků často židovského původu zachytil ve své, zčásti dobovou cenzurou poznamenané filmové epopeji Sokolovo z r. 1974 režisér národní umělec Otakar Vávra; Ludvíka Svobodu ztělesnil slovenský herec národní umělec Ladislav Chudík, hrdinu SSSR in memoriam nadporučíka Otakara Jaroše novinář a herec Martin Štěpánek, prezidenta Edvarda Beneše Jiří Pleskot a londýnského ministra národní obrany generála Sergeje Ingra zasloužilý umělec Vladimír Ráž.)
Předchozí díly: