Zpověď Neumannové (50): Nejen o sporu s Jindrou a dluzích po MS
33 fotografií
Jak nejlíp oslavit padesátiny? Přeci hned dvěma běžkařskými závody na 50 kilometrů! A co pořádná párty? „Já na mejdany až tak moc nejsem,“ usmívá se trošku omluvně Kateřina Neumannová. Olympijská vítězka v běhu na lyžích mnohem radši z paměti vytasí historky a vzpomínky z bohaté kariéry. A že jich je!
Oslavu padesátin jste zahájila na italské Marcialonze a plynule pokračovala na Jizerské 50. Jak se po takovém zápřahu cítíte?
„Bylo to něco jiného, než když jedu na výlet na Šumavě (usmívá se). Já dopředu avizovala, že pojedu na pohodu, ale když už si připnu startovní číslo, neumím jet pomalu. Neříkám, že jsem jela na pokraji fyzického zhroucení, ale pár bolístek jsem si z toho odnesla. Trochu kulhám, cítím patu a nějaké svalové skupiny. Ale vlastně jsem to čekala i horší.“
V cíli Jizerské 50 na vás stejně jako při zlatém olympijském závodě v Turíně 2006 čekala dcera Lucka...
„Před těmi 17 lety to bylo absolutně spontánní, tady se to trošku dalo čekat, Lucka byla v cíli a těšila se na to. Bylo to hrozně hezké, ale Turín prostě zopakovat nejde, ten byl jedinečný.“
Moment, kdy jste na třicítce ve svém posledním olympijském závodě konečně získala vytoužené zlato, patří do dějin českého sportu.
„Mělo to příběh. Olympiáda je vždycky společenská událost, co zajímá všechny, já navíc už byla máma... Ale rozhodně to není jediný závod, na který strašně ráda vzpomínám: první medaile z MS z Trondheimu, Nagano nebo dvě zlata z MS na desítce byly sportovně hrozně silné. Ale ten Turín...“
Američani by řekli happyend, že? I když jste pak ještě rok jezdila a vyhrála jedno MS.
„Zlatá olympijská medaile pro mě v tu chvíli znamenala završení kariéry. Já vážně zvažovala, že po ní úplně skončím, protože jsem najednou měla splněno a neměla ani motivaci jít dál.“
Kde jste tu motivaci nakonec našla?
„Já ve vrcholovém sportu nerada používám »jít si to užít«, protože ono to dost bolí a užíváte si tak maximálně výsledky. Ale pak mi přišlo škoda zahodit, co jsem měla odtrénováno. Stačilo to trošku přikrmit a ještě rok jsem se mohla vézt na vlně.“
Myslíte, že k onomu olympijskému průlomu pomohlo i to, že jste byla máma?
„Určitě to tomu přispělo. A teď nemyslím jenom fyziologicky po stránce hormonálních změn, ale u mě to bylo hodně o hlavě a celkovém rozpoložení. U mě sice těhotenství nebylo úplně plánované, ale já si ho do poslední chvíle moc užívala, bylo to jedno z nejšťastnějších období v celém mém životě. A taky jsem věděla, že chci pokračovat se závoděním, to jsem si uvědomila pár minut po tom, co jsem zjistila, že jsem v jiném stavu.“
Z olympiád máte šest medailí, z MS pět. Nebýt dopingu jiných běžkařek, mohlo jich být víc. Mrzí vás to?
„Doba, kdy jsem závodila, byla dopingem bohužel opravdu hodně poznamenaná. Na druhou stranu, kdybych zlatých olympijských medailí měla víc, nebyl by příběh z Turína. Po sportovní a ekonomické stránce mě to samozřejmě mrzet může, ale rozhodně to není tak, že bych toho litovala. Sice to mohlo být jinak, ale nakonec to stejně dopadlo výborně.“
Ani to soupeřkám z Ruska či Estonska nemáte za zlé?
„Těm konkrétním závodnicím úplně ne. Myslím, že to bylo o centrálně řízeném dopingu v jejich zemích. Tehdy to nebyli jen Rusové, velký skandál byl třeba ve Finsku. A když vám v té vaší minibublině všichni okolo říkají, že bez dopingu to nejde, tak chápu, že sportovec může snadno podlehnout. Já můžu být jen ráda, že jsem vedle sebe měla charakterně pevně nastaveného člověka (trenéra Stanislava Frühaufa, pozn. red.), a že jsem do takové situace nikdy nebyla postavena.“
Zpověď Neumannové s dcerou: Máma legenda a odchod od tenisu
Ale je pravda, že vám doping nabízeli?
„Nemůžeme si nalhávat, že zrovna Česko by bylo nějaký ostrůvek čistoty. Ta nabídka přišla, ale my ji velmi rychle odmítli a už se k tomu nikdy nevrátili.“
Je teď sport čistší, než byl za vaší éry?
„Myslím, že určitě je. Už jenom četnost kontrol a jejich kvalita je úplně diametrálně odlišná. Když já závodila, byla jsem na dopingu třeba dvakrát do roka, a to ještě jen na závodech. Že by někdo přijel na soustředění, kde polykáte extrémní tréninkové dávky, to za nás neexistovalo.“
Když jsme zmínili Rusy, jak se coby členka výkonného výhoru Českého olympijského výboru díváte na jejich účast v Paříži?
„Mrzí mě, že se to takhle vyhrotilo rok a půl před olympiádou. Z čistě sportovního hlediska bych třeba jako spolukomentátorka uvítala, kdyby mohl Bolšunov závodit s Nory, ale zároveň to není možné, protože prostě zastupuje režim, který vede ošklivou válku.“
Pojďme k příjemnějšímu tématu. Čeští hokejisté minulý týden slavili 25 let od Nagana, vy jste tam brala stříbro a zlato a nechyběla v legendami opředeném letu domů. Jak na to vzpomínáte?
„Marně si vybavuju besedu nebo rozhovor, kdy by se mě na to někdo nezeptal (směje se). Je to úžasné, co Nagano v národu zanechalo. Já můžu jen děkovat hokejistům, že jsem se s nimi svezla, mohla jsem zažít tu úžasnou kolektivní radost, navíc s nejlepšími hráči, co Česko kdy mělo.“
Máte nějakou konkrétní vzpomínku?
„Vrací se mi to v nečekaných detailech. Třeba když musel autobus stěrači stírat šampaňské, které na přední sklo kropili fanoušci, aby vůbec bylo vidět na cestu. A taky si pamatuju, jak mě jarní oslavy a další akce stály asi pět kilo navíc, které jsem pak horko těžko shazovala. S tím jsem bojovala až do porodu dcery, ten to vyřešil.“
Zmiňujete dceru, máte s Luckou pěkný vztah? Na venek to tak rozhodně působí.
„A tak my se doma samozřejmě někdy taky rafneme, to aby to nebylo jen zalité sluncem (usmívá se). Jsem ráda, že ve mně má oporu třeba i ve sportu, že vím, z čeho má radost, co ji trápí nebo že se mnou třeba řeší i své vztahy. Je to fajn holka, na kterou můžu být pyšná.“
Řešíte s ní i vy vaše vztahy?
„Ona to komentuje tak, že jsem moc vybíravá... Žijeme v domácnosti samy dvě, ale když byl nebo teoreticky bude nějaký vážnější vztah, ona to samozřejmě vědět bude. Jen nezacházím moc do detailů.“
S otcem dcery a vaším někdejším partnerem Josefem Jindrou jste nedávno musela řešit spor o chalupu na Zadově. Jak to vypadá nyní?
„Pro mě je to v pořádku vyřešené. Stalo se to před covidem a nebylo to úplně příjemné. Myslím, že mezi lidmi, co spolu mají dítě a nějakou minulost, by to takhle fungovat nemělo, ale bohužel. Nemovitost jsme měli ve společné firmě a já to dlouho neřešila s tím, že to jednou zůstane Lucce. Pak najednou hrozil prodej, který jsem nikdy nechtěla, ale naštěstí to dopadlo dobře, on už ve vlastnické struktuře není a pro mě se celá tahle kapitola života uzavřela.“
Další bude už po padesátce. Co vás v ní čeká?
„Padesát, no tak co... Loni mi bylo 49 a taky jsem to nijak zásadně neprožívala. Nějaké malé oslavy budou, ale nevidím důvod, proč by to teď mělo být najednou jiné. Možná, že kdybych byla míň vytížená, měla bych víc času o tom přemýšlet a třeba s tím i trošku bojovala. Ale třeba bych se mohla zamyslet a trošku někde v něčem ubrat, do čehož mě mimochodem nutí moje dcera.“
Je pravda, že jste se po kariéře lyžařky nezastavila a rovnýma nohama skočila do čela organizačního výboru MS v Liberci, po kterém zůstaly velké dluhy. Udělala byste to dnes jinak?
„No to je jasné, že bych to teď udělala jinak. Ale ono se to lehce říká, když víte, jak to dopadlo. Teď už jsem samozřejmě úplně někde jinde, co se týče zkušeností nebo kontaktů. Ale asi mi pořád zůstalo to, že když se objeví zajímavá pracovní příležitost, umím ji jen těžko odmítat. A i když se to teď zdá jako absurdní, Liberec se mi tehdy jevil jako něco obrovsky zajímavého.“
Olympijské obojživelnice: Neumannová na lyžích i na kole
33 fotografií
