Studentka medicíny: Na státnice se učíme deset měsíců

21. 2. 2023 | | Tuesday Talks Studentka medicíny

V dnešním díle Tuesday Talks vám přínášíme rozhovor, který byl součástí loňského květnového tištěného vydání iListu. Extrémně náročné šestileté studium, ze kterého je tak snadné vyletět, měsíce strávené nad opakováním latinských názvů kostí a svalů, neexistence volného času, téměř nezvládnutelné závěrečné zkoušky a několikaletá atestace. Nebo minimálně tak si většina lidí mimo obor představí studium medicíny. Studentka všeobecného lékařství Barbora Stoklasová z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy nám sdělila, jak je to ve skutečnosti.

Studuješ šestileté všeobecné lékařství. Co z tebe bude po šesti letech studia? Budeš následně absolvovat atestace zaměřené na konkrétní obor? Hledáš ten svůj již nyní během studia?

Šest let máme všeobecný základ, potom jdeme do nemocnice, kde začneme pracovat a kde nás začnou platit, ale budeme pod dohledem zkušeného lékaře. Až potom, co získáme atestaci, můžeme ordinovat sami na sebe. Abych řekla pravdu, tak jsem si ještě nezjišťovala, jak přesně to funguje, nicméně vybereme si nějaký obor, chodíme po odděleních a podle toho vybraného oboru máme přesně dáno, kolik času na daném oddělení strávíme. Následně z toho děláme atestační zkoušku. Celá ta atestační doba se odvíjí podle konkrétního oboru. Když jdeme na obvodního lékaře, tak jsou to tři roky, a čím je těžší obor, tím je to delší. Třeba neurologové nebo kardiochirurgové mají asi šest let.

Je to tak těžké, jak se říká?

Myslím si, že je těžké si zvyknout. Třeba pro mě bylo i těžké se smířit s tím, že se nikdy nenaučím všechno a že celé studium je hodně o štěstí. Na zkoušky je toho prostě tolik, že není možný se naučit úplně všechno, všechny detaily, které profesoři samozřejmě umí. My tam sice chodíme celý rok, píšeme průběžné testy a pak se na to učíme třeba dva měsíce. Ale člověk, který se tomu věnuje celý život, tak to zná na úplně jiné úrovni. Za dva měsíce se to všechno prostě nedá naučit. U zkoušek potom hodně záleží, ke komu jdeme, samozřejmě jako úplně všude. Někdo bazíruje na slovíčkaření a jiného zajímá základ a všeobecný přehled.

Takže se na jednu zkoušku učíš dva měsíce?

Záleží na kterou. Na konci roku míváme většinou tři zkoušky. Jedna je taková menší. Například v prváku to byla latina, na kterou jsem se učila tak čtrnáct dnů. Bylo tam hodně slovíček. Loni, v druháku, to byla angličtina, na kterou jsem se učila jednu noc. A letos mám psychologii, což bude snad jen nějaký zápočet, tak uvidíme, jak dlouho se na to budu učit. To jsou ty menší zkoušky. S tím, že ty větší jsou třeba anatomie a histologie v prváku, ve druháku je to fyziologie a biochemie, kterou teď dělám znovu. Na první pokus anatomie jsem se učila třeba čtyři týdny, každý den až osm hodin. Na histologii jsem se učila asi tři týdny a loni na fyziologii asi šest týdnů. A tu chemii, kterou jsem neudělala, jsem se dohromady učila takové dva a půl měsíce.

O čem je histologie? Je zajímavá, baví tě?

Je to hodně růžových sklíček. Jsou to sklíčka s tkáněmi, které dáváme pod mikroskop a hledáme tam buňky. V prváku se v histologii učíme, jak to má vypadat a potom ve třeťáku v patologii k tomu přidáváme už to, jak to vypadat nemá. Učíme se, jak vypadají nemoci. Paradoxně mě asi víc bavila histologie než anatomie, protože ta zahrnovala milion latinských slov, které jsem se musela naučit. V histologii jsem se naučila vzhled různých buněk a ty znalosti jsem pak už dokázala nějak použít. Obecně těžko říct, chvilku mě vždycky něco baví, pak mě to zase nebaví.

Pomohlo ti gymnázium? Byly ti užitečné semináře z biologie a znalosti z maturity?

Myslím, že bez předmětů na gymplu bych neudělala přijímačky. Ale na medicíně v prváku jedeš od nuly a ve finále na ničem nestavíš.

Kruhy jako cesta k osobnějšímu studiu

Jakou máte ve škole organizaci? A kolik vás vlastně v ročníku je?

Myslím, že nás nastupovalo kolem pěti set a teď je nás asi 350. Máme třídy, kterým se říká kruhy. Na ročníku je dohromady dvacet kruhů, které přetrvávají po celou dobu studia. Pouze ve třetím ročníku někdy dojde ke sloučení těch méně početných. Potom jsme ještě rozdělení na takzvanou první a druhou paralelku s tím, že první paralelka zahrnuje kruh jedna až deset a druhá potom jedenáct až dvacet. Přednášky má první a druhá paralelka zvlášť a cvičení má každý kruh zvlášť, maximálně dva kruhy dohromady. To znamená, že se vídám stále se stejnými lidmi. Až právě na chemii, kterou teď opakuji, tu mám s ročníkem, co je pod námi. V kruhu máme svého kruhového profesora a ten je s námi celý rok na cvičeních, protože máme skoro všechny předměty dvousemestrální. Rozvrh máme už hotový a musíme si tam jenom napasovat volitelné předměty.

Tyto dvousemestrální kurzy zahrnují dvě zkoušky? 

Mezi těmi dvěma částmi dvousemestrálního kurzu máme jenom zápočet a po té druhé máme zkoušku z obou částí s tím, že nás po té první nemohou vyhodit ze školy. I ten zápočet si můžeme dodělat až později.

Jaké máte volitelné předměty? Je to vždy něco k medicíně nebo si můžete navolit úplně cokoli?

Prý si můžeme zapisovat i předměty z jiných fakult. To, co nabízí naše fakulta, se buď hodně blízce týká toho, co se zrovna učíme, například nějaké simulace z patofyziologie, nebo je to úplně něco jiného. Například předmět o závislostech, o kterých se nikde nic moc nedozvíme. Hodně jsou to také poměrně použitelné věci, jako třeba zážitková školení první pomoci. Já jsem si ten základní kurz udělala ve druháku a letos jsem si půl roku dodělávala lektorskou nástavbu, která je také v rámci školy a dostala jsem za ni kredity. Díky tomu teď dělám lektorku první pomoci pro mladší ročníky, to je moc fajn. Opakuju si to, nic moc na tom není a chodí tam super lidi.

No a když zkoušku nezvládneš ani na třetí pokus, tak končíš?

Když u nás neuděláme nějaký důležitý předmět, tak rozkládáme a studium se o rok prodlužuje. U nás to nejde jenom o jeden semestr, automaticky se prodlužuje o rok. V meziročníku si navolíme ten předmět, který jsme neudělali, a k tomu si můžeme dát dalších pár předmětů z následujícího ročníku. Já jsem teď například neudělala třetí pokus z chemie a jsem v meziročníku s tím, že až do páťáku už nesmím rozkládat žádný rok. Kdybych nyní šla první, druhý i třetí pokus a ani v jednom bych neuspěla, znamená to pro mě konec. Takto to ale je jenom u velkých zkoušek, které máme většinou v letním semestru. A jelikož je u nás hodně prerekvizit, například ta moje chemie je prerekvizita patologie a patofyziologie, které jsou ve třeťáku, tak si ten rok nemůžeme dohnat.

Máte povinné praxe? A píšete nějakou závěrečnou práci?

Po druháku máme sesterské praxe, tu jsem měla minulé léto. Dál ještě nějaké jsou, ale to se přiznám, že zatím nevím. Závěrečnou práci nepíšeme, máme jenom státnice, které jsou z šesti předmětů. Takže se na ně lidi z medicíny obvykle učí tak 10 měsíců.

Během studia se dá i pracovat

Máš nějakou brigádu? A je nějak spojená se školou?

Nemá to nic společného se školou. Byla to moje vlastní iniciativa. Nejprve jsem začala pracovat v nemocnici na Bulovce, což bylo v listopadu 2020. V nejhorším pandemickém období tam sháněli mediky na výpomoc na covidové oddělení. Já jsem ani nevěděla, jaké oddělení to je. Jenom jsem napsala na personální oddělení, že studuji medicínu, že neumím nic, ale že bych jim chtěla pomoc. Byla jsem po prváku, ve kterém jsem se jenom učila, a jediné co jsem měla z praxe byla první pomoc. Ozvali se mi z personálního, že mají nedostatek personálu a že mohu dělat pomocného pracovníka ve zdravotnictví. Zaučili mě a dělala jsem sanitáře na covidovém oddělení následné péče. Ale kdybych nestudovala medicínu, nevzali by mě. Člověk musí mít alespoň něco. 

V průběhu druháku jsem chodila na ošetřovatelství u nás ve škole, což je povinný předmět, s tím, že místo pomocného pracovníka už po jeho absolvování můžeme být ošetřovatele, na pomyslném žebříku se posuneme trochu výš a dostaneme lepší platové ohodnocení. Součástí ošetřovatelské praxe je stodvacetihodinová praxe v nemocnici. V práci mě nechali si vyzkoušet nějaké další potřebné věci, nechala jsem si od nich podepsat výkony a předmět jsem měla uznaný i ve škole. 

A nyní pracuješ pořád na stejném místě?

Teď jsem pořád na stejném oddělení, ale už nejsme covidové. Jsme oddělení následné péče, takže jsou u nás starší lidé po operacích kolene, páteře nebo podobně. V říjnu jsem taky začala pracovat na covidových odběrech, což byl zlatý důl, protože tam chodilo hrozně moc lidí a vedle klasického ohodnocení nám platili ještě dvacet korun za každý test.

A jak tě studium baví? Jsi ráda, že jsi šla na medicínu? 

Přijde mi, že první rok má člověk nadšení, všechno ho zajímá a potom to tak postupně opadá. Najdou se věci, které mě zajímaly a bavily, ale jak teď dělám pořád chemii, která mě nezajímá a nebaví, tak nemám moc náladu se učit. Nedávno jsem měla ale zkoušku z mikrobiologie, což bylo zajímavé a nevadilo mi se to učit. Asi se vždycky najde něco, co člověka baví a co ne. Ale nelituji toho, že jsem sem šla. Spíš si občas říkám, že kdybych šla třeba na sestru, bylo by to možná menší trápení. Ale zase na druhou stranu občas slýchávám, jak se někde k sestrám chovají, a jsem ve finále ráda tam, kde jsem. Upřímně, kdybych věděla, co jiného dělat, tak na medicíně nejsem. Je to tak náročné, že by mi to za to asi nestálo. 

Foto: Barbora Stoklasová

Mohlo by tě zajímat: