Nuselský most měl být celý z ocele. Té však bylo málo, přednost dostala jiná stavba

„Pokud jde o tvar Nuselského mostu, myslím si, že když by se navrhoval dnes, pohledově by se příliš nelišil od našeho soutěžního řešení z konce 50. let,“ uvedl jeden ze dvou hlavních spoluautorů návrhu Jan Vítek, autorizovaný inženýr pro obor Mosty a inženýrské konstrukce, člen České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (ČKAIT).

Chybělo však málo a obyvatelé i návštěvníci Prahy by nad nuselským údolím jezdili po ocelovém mostě. Právě tento návrh získal nejvyšší ocenění v celostátní soutěži na Nuselský most, kterou Praha vyhlásila v roce 1958. Ocelová konstrukce se ale nerealizovala z lakonického důvodu – chyběla ocel a přednost tehdy dostal Žďákovský most nad Orlickou přehradou.

Právě finanční hledisko bylo jedním z důvodů volby dalšího soutěžního návrhu v pořadí. Návrh Jana Vítka a Miroslava Sůry díky subtilnější hmotě přinesl významnou úsporu betonu i oceli. Cenově úsporná byla nejen jeho výstavba, ale i následný provoz.

Návrh Vítka a Sůry byl přitom v mnoha ohledech novátorský – obsahoval zcela nové řešení stavebního postupu, které bylo u tak širokého mostu výhodné pohledově i technicky. Úzký monolitický tubus, betonovaný letmo, byl spojitou nosnou konstrukcí beze spár nad podporami. K ní byly dodatečně připojeny boční prefabrikované konzoly na plnou šířku mostu. Takový postup se tehdy nepraktikoval ani v zahraničí.

„Trať metra jsme umístili do tubusu, který je součástí mostu a přímo navazuje na stanici Vyšehrad. Uzavření tunelu bylo výhodnější z hlediska teplotních podmínek pro provoz metra i z hlediska jeho hlučnosti vůči okolí. Kromě toho betonový most více tlumí i hluk silničního provozu. Jsem také názoru, že do městského prostředí je betonový most vhodnější, protože více odpovídá ostatní zástavbě. V ocelové variantě tomu tak nebylo a při pohledu na most ze stran by bylo vidět pojíždějící vlaky metra,“ vzpomíná po 50 letech na otevření Nuselského mostu pro dopravu Jan Vítek.

Oba autoři se na návrhu řešení podíleli stejnou měrou. Vítek se více věnoval celkové podobě mostu a jeho vzhledu a konstrukčnímu řešení s přihlédnutím k jeho okolí, Sůra zase statickému výpočtu. Vypracovat prováděcí projekt tak náročného mostu byl ale úkol celého oddělení projektové organizace trvající po dobu více let. Dostal ho tehdy Pražský projektový ústav, pozdější PÚDIS, který měl volnou kapacitu a dost kvalitních inženýrů pro tak náročné zadání.

Karel Chalupský byl vedoucím projektové skupiny a staral se hlavně o organizační záležitosti. Vojtěch Michálek byl hlavním projektantem a konstrukčně upravil projekt mostu podle nových předpokladů. Jiří Hejnic úspěšně zvládl náročné výpočty. Architekt Stanislav Hubička dbal na to, aby jak celek, tak i všechny detaily konstrukce byly esteticky co nejvhodnější, a to se mu podařilo.

Jeho rukopis se promítl mimo jiné do podoby stanice Vyšehrad. Dopravní provoz na mostě a okolních komunikacích řešil Svatopluk Kobr. Během realizace se do projektování zapojily další desítky inženýrů, stavbařů a dalších specialistů. Hlavním dodavatelem byly Stavby silnic a železnic.

Zprovoznění Nuselského mostu předcházela řada ověřovacích a zatěžkávacích zkoušek, na nichž se podílel také Kloknerův ústav ČVUT. Zatěžkávací zkoušky po dokončení mostu zúčastnilo 66 vojenských tanků T-55, s odstupem i celá flotila naložených nákladních vozů Tatra. Veškeré výsledky dopadly lépe než kalkulované modely. Také proto mohl být most 22. února 1973 po téměř osmi letech výstavby zpřístupněn pro automobily a v květnu 1974 jím projela i první souprava metra.

„I po padesáti letech je provozně plně vyhovující, odpovídá očekávanému velkému zatížení vozidly a hustotě dnešního provozu. Je velmi pravděpodobné, že vydrží déle než dalších 50 let. Pro představu uvažme, že když se setkají v jednom poli uprostřed mostu dvě protijedoucí soupravy metra naplněné lidmi, vznikne zatížení přes 500 tun, a to nepočítáme další zatížení nemalým silničním provozem nahoře. Z počátku mostem jezdily staré těžké vozy metra, dnes je to poněkud méně. Průhyby mostní konstrukce jsou nepatrné a nedávná oprava se týkala především nenosných konstrukcí: vozovek, chodníků, dilatačních zařízení, osvětlení, zábradlí a potřebné ochrany proti možnosti skoku z mostu,“ vysvětluje Vítek.

Nuselský most podle něj plně potvrdil předpoklad nižších nákladů na údržbu betonových mostů. To se ukázalo zejména v porovnání s vynikající konstrukcí ocelového Žďákovského mostu, kde náklady na rekonstrukci včetně jeho nutných nátěrů byly vysoké.

Obdobně jako Vítek se i řada dalších současných inženýrů i historiků architektury domnívá, že v polovině 60. let minulého století byl vybrán nejlepší návrh nejpovolanějších autorů. „Díky novým technologiím, materiálům, technologickým postupům, softwaru i zkušenostem od té doby vznikla na našem území řada výjimečných mostních konstrukcí. Je ale dobré připomenout, že právě Nuselský most je ikonou své kategorie, která stále oslovuje nové generace projektantů a stavbařů v Česku i v zahraničí. A tím pádem zůstává úchvatnou ukázkou umění a vědomostí, a také odvahy, zdejších inženýrů a techniků,“ uzavírá Robert Špalek, předseda České komory autorizovaných inženýrů a techniků. 

„Praha 2 si je jubilea této významné dopravní stavby vědoma a nezapomněla si ho připomenout, a to výstavou v 1. patře radnice na náměstí Míru. Je nám ctí, že nám tuto výstavu, kterou před osmi lety pomáhala vytvořit Šárka Hubičková, snacha architekta Stanislava Hubičky, s velkou laskavostí zapůjčil Archiv Národního technického muzea. Zájemci si mohou výstavu na radnici Prahy 2 prohlédnout zdarma do 3. března,“ sděluje radní druhé městské části pro kulturu Jaroslav Šolc (ODS).