Dětství, dospívání a výchova podle Junga

Koupit na e‑shopu

C. G. Jung se proslavil hlavně svou teorií vývoje osobnosti ve střední a pozdní dospělosti: ve všeobecnou známost vstoupily pojmy jako persona, krize středního věku nebo proces individuace. Bylo by proto snadné získat dojem, že se Jung psychickým vývojem v dětství a dospívání nezabýval. Vyvrátit tento vžitý omyl je cílem knihy Vývoj osobnosti, výboru osmi kratších Jungových textů, především přednášek a časopiseckých článků, z let 1910-1946 .(Jde o 17. svazek Jungových sebraných spisů.)

Jung se však nesoustředí pouze na psychologii dětí a mladých dospělých: velkou důležitost připisuje i psychologii rodičů a vychovatelů: domnívá se, že nevědomí dítěte je napojeno na nevědomí jeho rodičů či vychovatelů, pro které je proto velmi důležité stále rozvíjet svou osobnost. K tomu Jung podotýká, že „nic nemá na děti silnější psychický vliv než nežité životy jejich rodičů“.

Texty zahrnuté do toho svazku jsou:

1) O konfliktech dětské duše (1910), kazuistika čtyřleté Anny, která se vyrovnává s narozením mladšího bratra. 

2) Jungova předmluva k německému vydání knihy Frances G. Wickes Analýza duše (1931), kde Jung rozpracovává koncept nevědomé kolektivní duše, již má každé dítě hned po narození, z níž se postupně vynořuje osobní nevědomí dítěte na základě mystické participace na nevědomí rodičů.

3) Přednáška „Význam analytické psychologie pro výchovu“ (1923), v níž Jung aplikuje biogenetický zákon (který říká, že ontogeneze rekapituluje fylogenezi) i na oblast psychiky, na jehož základě koncipuje poměrně ucelenou vývojovou teorii.

4) Analytická psychologie a výchova (1924), soubor tří přednášek, z nichž v první uvádí Jung své dělení dětských psychických poruch, ve druhé představuje metody své analytické psychologie a ve třetí definuje rozdíl mezi potlačením (supresí) a vytěsněním (represí) a zabývá se otázkou vzniku osobního nevědomí.

5) Nadaný (1946), text, v němž se Jung věnuje tomu, jak škola ovlivňuje děti s nadprůměrnými schopnostmi.

6) Přednáška „Význam nevědomí pro individuální výchovu“ (1925), ve které Jung definuje tři druhy výchovy (výchova příkladem, kolektivní a individuální).

7) O vzniku osobnosti (1934), článek, v němž se věnuje „osobnosti“, tj. výjimečným jedincům, kteří se dokázali odpoutat od společenských konvencí, dovedou přitakat svému vnitřnímu poslání, dosáhnout psychické celosti, vystoupit z davu a ukazovat cestu druhým lidem. 

8) Manželství jako psychologický vztah (1934), esej o psychickém vývoji partnerů v průběhu života v partnerském svazku.

Carl Gustav Jung (1875–1961) byl švýcarský psychiatr, psychoterapeut, všestranně originální myslitel a zakladatel analytické psychologie. Zabýval se lidskou psychikou v širokých souvislostech mytologie, filozofie, religionistiky a umění. V Portále vyšla jeho Červená kniha (2010, čtenářská edice 2013), Vybrané spisy C. G. Junga (2014), Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga (2015), Rozhovory s C. G. Jungem (2015), Člověk a jeho symboly (2017), Aspekty mužství (2017) a Psychologické typy (2020).

Z německého originálu Über die Entwicklung der Persöhnlichkeit přeložili Karel Plocek a Petr Babka.

Doslov napsala Alena Plháková.

Ukázka:

III
Význam analytické psychologie pro výchovu

[Přednáška pronesená na Mezinárodním kongresu o výchově v Territet-Montreaux, 1923. Poprvé zveřejněno in: Contributions to Analytical Psychology, Kegan Paul, London, a Harcourt Brace, New York 1928. Originální německá podoba byla jako samostatný článek poprvé publikována ve svazku Der Einzelne in der Gesellschaft, Walter, Olten 1971.]

Děje se s jistými rozpaky, jestliže se před vámi ujímám úkolu v krátké přednášce předestřít souvislosti mezi událostmi v analytické psychologii a otázkami výchovy. Na jednu stranu je to velká a rozsáhlá oblast lidské zkušenosti, kterou nelze postihnout několika obsažnými větami. A na druhou stranu jde v případě analytické psychologie jak o metodu, tak o myšlení, které nelze předpokládat jako známé, a tudíž je nelze představit jako něco použitelného na problémy výchovy. Historický úvod do postupu vývoje této nejmladší psychologické vědy bude asi takřka nepostradatelný, neboť z něho můžeme porozumět leckterým věcem, které nám připadají těžko pochopitelné, když se dnes s nimi bezprostředně setkáváme.  

Mohlo by vás také zajímat
Erik H. Erikson: Dětství a společnost

Psychoanalýza, vzešlá původně ze zkušeností s hypnózou, byla tak, jak ji Freud myslel, specificky lékařskou metodou výzkumu duševních příčin funkčních (tedy ne organických) neurotických poruch, a to speciálně příčin sexuálních; zároveň to byla metoda léčby, poněvadž se předpokládalo, že uvědomění sexuálních příčin bude mít vyloženě léčivý efekt. Celá freudovská škola ještě dnes chápe psychoanalýzu v tomto smyslu a nechce nic vědět o jiném než sexuálním zapříčinění neurotických poruch. Já, vycházeje původně z této metodiky a teorie, jsem v průběhu let vypracoval koncept analytické psychologie, který má vyjadřovat ten fakt, že psychologický výzkum opustil úzký rámec technik lékařské péče s jejím omezením na určité teoretické předpoklady a přešel do obecnější oblasti normální psychologie. Jestliže k vám tedy mluvím o souvislosti analytické psychologie a výchovy, pak nechávám stranou analýzu freudovskou. Ta není nic jiného než psychologie rozvětvování pohlavního pudu v psýché, takže zmiňovat se o ní by mělo oprávněnost, pouze kdybychom si předsevzali, že budeme hovořit výhradně o sexuální psychologii dítěte. Já se však záměrně chci vyhnout nesprávnému dojmu, že snad nějakým způsobem schvaluji ony názory, podle nichž můžeme vztah dítěte k rodičům i k učiteli, sourozencům a kamarádům vysvětlit z nezralých počátků pohlavní funkce. Tyto názory, jistě vám nikoli neznámé, jsou podle mého přesvědčení ukvapená a jednostranná zobecnění, která poskytla již dost podnětů k těm nejabsurdnějším dezinterpretacím. Pokud se u dítěte dostavují takové chorobné jevy, které opravňují k sexuálně-psychologickému vysvětlení, pak z toho musíme činit odpovědnou ani ne tak psychologii, která je vlastní dítěti, jako hlavně sexuálně narušenou psychologii rodičů. Dítě má totiž naprosto ovlivnitelnou a závislou psýché, jež se dosud pohybuje zcela v okruhu působení rodičovské psýché a teprve poměrně pozdě se z něho vysvobozuje.

Přečtěte si též knihy slavné Marie Montessori
Objevování dítěte
Absorbující mysl
Londýnské přednášky

Nyní bych se pokusil v krátkosti vám vyložit základní hlediska analytické psychologie, která přicházejí v úvahu při posuzování psýché dítěte, speciálně dítěte ve věku školou povinném. Rozhodně nesmíte očekávat, že snad budu schopen dát vám řadu praktických, bezprostředně použitelných rad a pokynů. Co vám mohu poskytnout, je jen hlubší vhled do všeobecných zákonů, jimž podléhá psychický vývoj dítěte. Musím se tedy spokojit s nadějí, že si snad z mých sdělení odnesete domů dojem tajuplného vznikání nejvyšší lidské schopnosti. Velká odpovědnost, která je na vás uvalena jako na vychovatele příští generace, vás uchrání, abyste nečinili předčasné závěry. Některá hlediska musíme dlouho nosit v hlavě, než uvidíme, kde se dají prospěšně použít v praxi. Učitelovo prohloubené psychologické poznání by se nikdy nemělo přímo sdělovat školnímu dítěti, jak se bohužel někdy děje. Má v první řadě pomoci učiteli, aby dospěl k tomu, že bude s porozuměním přistupovat k duševnímu životu dítěte. Vždyť toto poznání je určeno dospělým lidem, nikoli dětem, které mají zpočátku jen potřebu elementárností.

Jedním z nejdůležitějších výdobytků analytické psychologie je bezpochyby poznání biologické struktury duše. Není snadné několika slovy objasnit to, jehož objevení nás stálo mnoho let. Musím tedy začít trochu více zeširoka a posléze se vrátit speciálně k dětské duši.    

Jak víte, dosavadní psychologie, kterou reprezentuje v první řadě wundtovská škola, se zabývá výlučně psychologií normálního vědomí, jako by duše spočívala všehovšudy ve fenoménech vědomí. Ovšem medicínská psychologie, zejména francouzská, se brzy musela sblížit s předpokladem nevědomých duševních fenoménů. Dnes máme za to, že vědomí spočívá pouze v těch komplexech představ, které jsou bezprostředně asociovány s já. S já jsou spojeny psychické obsahy, jež mají určitou intenzitu. Zato všechny obsahy, které nutné intenzity nedosáhly nebo ji už zase ztratily, jsou podprahové, subliminální, a náleží ke sféře nevědomí. Nevědomí bychom mohli s jeho neurčitelnou rozlohou přirovnat k moři, zatímco vědomí spíše k ostrovu, jenž z moře vyčnívá. Nesmíme však toto přirovnání rozvádět dál, protože vztah vědomí k nevědomí je podstatně jiný než vztah ostrova k moři. Není to vztah stabilní, je to nepřestávající vzájemná výměna a trvalé přesouvání obsahů. Vždyť stejně jako vědomí, ani nevědomí není nic klidně spočívajícího a setrvalého, nýbrž cosi živého, co je v trvalé vzájemné interakci s vědomím. Obsahy vědomí, které ztratily svou intenzitu nebo aktuálnost, se hrouží do nevědomí. Tento pochod nazýváme zapomínání. Z nevědomí se vynořují nové představy a tendence a přecházejí do vědomí. V tom případě se říká, že nás něco napadá, a mluví se o impulzech. Nevědomí je v jistém smyslu mateřská půda, z níž vyrůstá vědomí. Vědomí má totiž svůj vývoj od počátků a nepřichází na svět jako něco hotového.

Přečtěte si také
Ellen Key: Století nového dítěte

Tento vývoj vědomí probíhá u dítěte. V raných letech života nelze zpočátku konstatovat téměř žádné vědomí, ačkoli existence psychických pochodů je velice brzy zjevná. Tyto pochody se však netýkají žádného já, nemají centrum, a tedy ani kontinuitu, a bez té je nemožné vědomí. Proto dítě nemá paměť v našem smyslu, jakkoli je jeho psychický orgán plastický a přístupný dojmům. Teprve když dítě začne říkat „já“, nastává zjevná kontinuita vědomí, byť zatím ještě často přerušovaná. Dosud se do ní hojně vsouvají periody neuvědomělosti. U dítěte v prvních letech života vyloženě vidíme, jak se vědomí ustavuje postupným slučováním fragmentů. Tento proces se vlastně za celý život nikdy zcela nezastaví. Od věku postpubertální doby se nicméně stále zpomaluje a nové části nevědomé sféry se k vědomí připojují stále vzácněji. V periodě od narození do uzavření epochy psychické puberty, která se u muže v našem podnebí a u naší rasy může normálně protáhnout až do pětadvacátého roku života, zatímco u ženy dospívá ke svému závěru dříve, již v devatenácti či dvaceti, tedy v této periodě probíhá největší a nejrozsáhlejší rozvoj vědomí. Tento rozvoj ustavuje pevné souvislosti mezi já a dosud nevědomými psychickými pochody, které tudíž odděluje od nevědomí. Tímto způsobem se vynořuje vědomí z nevědomí jako nový ostrov z moře. Tento proces podporujeme výchovou a vzděláváním dětí. Škola není nic jiného než způsob účelné podpory procesu utváření vědomí. Kultura je tedy ta nejvyšší možná uvědomělost.

Když se zeptáme, co by se dělo, kdybychom neměli školu a ponechali děti zcela sobě samým, musíme si odpovědět: Děti by zůstaly do vysoké míry neuvědomělé. A jak by takový stav vypadal? Byl by to stav primitivní, to znamená: Až by se tyto děti dostávaly do věku dospělosti, byli by to přes všechnu svou přirozenou inteligenci primitivové, to znamená „divoši“, asi jako příslušníci nějakého inteligentního černošského nebo indiánského kmene. Rozhodně by nebyli prostě hloupí, nýbrž pouze instinktivně inteligentní. Byli by nevědoucí, a tudíž by si neuvědomovali sebe samé a svět. Začínali by svůj život na výrazně nižším kulturním stupni a jen málo by se odlišovali od primitivních ras. Takový pokles na nižší niveau můžeme ve velkém pozorovat u španělských a portugalských přistěhovalců v Jižní Americe a rovněž u holandských Búrů v Jižní Africe. Tato možnost ústupu na primitivní stupeň spočívá ve faktu, že základní biogenetický zákon platí nejen pro vývoj těla, ale také pro vývoj duše. 

* * *

Knihu Vývoj osobnosti koupíte na našem e-shopu.