Mystery Press pokračuje ve vydávání historických detektivek s bratrem Cadfaelem. Po knihách Zázrak svaté Winifredy, Splátka růží, Poustevník z Eytonského lesa, Zpověď bratra Haluina, Kacířův učeň, Hrnčířovo pole a Příchod Dánů vychází román Svatý zloděj. A my z něj pro vás máme ukázku.
Když někdo lže a krade, může být schopen i vraždy?
Román Svatý zloděj dokazuje nesmrtelnost detektivek, jimiž se Ellis Peters proslavila na celém světě. Důmyslná zápletka, brilantně zachycený středověk a především sympatický bratr Cadfael jsou tři jednoduché důvody, proč jsou její knihy tolik milovány. Na léto letošního roku chystá Mystery Press vydat další díl série nazvaný Pokání bratra Cadfaela.
Přečtěte si ukázku z knihy.
Ke konci srpna roku 1144 udělal vypočítavý Geoffrey de Mandeville, hrabě z Essexu, poslední osudnou chybu své dlouhé válečnické kariéry. V tom horkém létě právě plánoval, jak oblehne a zničí jednu z kruhu provizorně zbudovaných, ale účinných pevnůstek, jež postavil král Štěpán, aby sevřel Geoffreyova vojska psanců, buřičů a dravců a omezil jejich plenění na kraj známý jako Bažiny. Geoffrey už déle než rok ze svých nevypátratelných základen v Bažinách pustošil venkov tak hrozně, že ani jediné pole nebylo bezpečně oseto a sklizeno, ani jediné panské sídlo nebylo náležitě spravováno, ani jediný muž, kterému se dalo vzít něco cenného, si to nezachoval a ani jediný, kdo se toho odmítl vzdát, si nezachoval holý život. Jelikož král zabavil Geoffreymu všechny jeho právem držené hrady, země a tituly – po pravdě řečeno, žádné nebyly drženy jinak než relativně právem –, Geoffrey se rozhodl, že natruc udělá totéž každému člověku, chudému či bohatému, který mu přijde do cesty. Již rok tvořily Bažiny, od pomezí Huntingdonu po Mildenhall v Suffolku a ve velké části hrabství Cambridge, samostatné lupičské království Štěpánovi navzdory, a přestože narychlo zbudovaný kruh pevnůstek bránil aspoň tomu, aby se dále rozšiřovalo, hraběti to příliš nepřekáželo v pohybu a zrovna tak ho to nepřinutilo k bitvě, jíž se zatím dovedně vyhýbal.
Pevnost Burwell severovýchodně od Cambridge ho však dráždila, protože ho začínala omezovat v přísunu zásob, což byl jeho jediný zranitelný bod. Jednoho zvláště horkého srpnového dne objížděl ten protivný hrádek a vyhlížel, odkud na něj nejlépe zaútočit. Kvůli horku odložil přilbu a clonu z jemných kroužků, jež mu chránila krk. Nějaký lučištník na hradbě po něm střelil a zasáhl ho do hlavy.
Geoffrey se tomu zasmál; vypadalo to jako nepatrná ranka. Stáhl se, aby jí dopřál několik dní na zahojení. Jenže za několik dní se rána zanítila a hraběte začala spalovat horečka, která mu užírala maso z kostí a položila ho na lůžko.
Dopravili ho až do Mildenhallu v Suffolku a tam si uvědomili, že umírá. Slunce dokázalo, co nedokázala vojska krále Štěpána.
Jedno bylo nemožné: aby zemřel v pokoji. Byl exkomunikovaný bez nároku na rozhřešení; nemohl mu pomoci ani kněz, protože koncil svolaný o postu předešlého roku Jindřichem z Blois, biskupem z Winchesteru, královým bratrem a toho času papežským legátem, rozhodl, že nikdo, kdo se dopustí násilí na duchovní osobě, nemůže být rozhřešen nikým než samým papežem, a k tomu ne nějakým výnosem na dálku, ale jedině v papežově osobní přítomnosti. Pro umírajícího, který se děsil pekelného ohně, bylo z Mildenhallu do Říma trochu daleko. Geoffrey si totiž vysloužil exkomunikaci tím, že se násilím zmocnil ramseyského opatství, vyhnal opata i mnichy a klášter proměnil v hlavní město svého království zlodějů, surovců a vrahů. Pro něho nebylo žádné rozhřešení, žádná naděje na křesťanský pohřeb. Země ho nepřijme.
Našli se lidé, kteří se horlivě snažili ochránit jeho duši, když už nemohli pomoci tělu. Jakmile zeslábl tak, že přestal blouznit a upadl do strnulosti, jeho úředníci a právníci začali v Mandevillově jménu horečně vydávat listiny, jimiž se církvi vracely různé majetky, které jí pobral, včetně ramseyského opatství. Nikdo se neptal, zda se to dělo z jeho dobré vůle, nebo ne, a nikdo se to nikdy nedověděl. Pokyny byly provedeny a vzaty na vědomí, ale to už Mandevillovi nepomohlo. Jeho tělu byl odepřen křesťanský pohřeb, jeho hraběcí titul byl zrušen, země a úřady zůstaly propadlé, rodina byla vyděděna. Nejstarší syn byl exkomunikován s otcem jako účastník jeho vzpoury. Jeden mladší, Mandevillův jmenovec, pobýval u císařovny Matyldy a ta ho uznávala jako hraběte z Essexu. Jakou však mělo takové uznání cenu bez zemí a prestiže?
Šestnáctého září Geoffrey de Mandeville zemřel, stále exkomunikovaný, stále nerozhřešený. Jediné milosrdenství mu prokázali jistí templářští rytíři, kteří byli tou dobou v Mildenhallu a odvezli jeho tělo v rakvi s sebou do Londýna, kde ho, protože se církev neobměkčila, byli nuceni nechat ležet v jámě vedle templářského hřbitova, v neposvěcené půdě, i to však bylo překročením kanonického zákona, protože podle přesné litery vůbec neměl spočinout v zemi.
Mezi bandity tvořícími jeho armádu se nenašel nikdo dost silný, aby zaujal jeho místo. Pohromadě je držela jen zištnost a chamtivost a bez vůdce se jejich nejisté spojenectví začalo rozpadat, jakmile proti nim s novým odhodláním nastoupilo povzbuzené královské vojsko. Tlupy psanců se nenápadně vytrácely všemi směry hledat méně lidnaté pastviny a nedostupnější samoty, kde by snad mohly dál vést svůj život dravých šelem. Ti s méně pošramocenou pověstí nebo z lepších rodin, kteří měli co nabídnout, začali různými oklikami usilovat o smír a vraceli se k bezpečnějším spojenectvím.
Všem ostatním přinesla zpráva o Geoffreyově smrti uspokojení. Rychle došla ke králi, zprostila ho nejnebezpečnějšího a nejnesmiřitelnějšího nepřítele a okamžitě ho zbavila nutnosti držet větší část vojsk v jednom místě. Zpráva se nesla od vesnice k vesnici po bažinném kraji s tím, jak lupičská cháska mizela, a lidé, kteří dosud žili v hrůze, opatrně vystrkovali hlavy, aby zachránili z vypleněné úrody, co se dalo, znovu postavili vypálené domovy a shromáždili rodiny a příbuzné. A také aby slušně pochovali mrtvé, protože smrt v tom kraji pracovala neobyčejně pilně. Bude to trvat víc než rok, než se život vrátí k jakés takés normálnosti, ale nyní aspoň mohli udělat první opatrné krůčky.
A než skončil rok, zpráva dolehla i k opatu Walterovi z Ramsey spolu s listinou sepsanou s Mandevillem na smrtelné posteli, jíž se mu vracel klášter. Náležitě poděkoval Bohu a okamžitě tu novinu vzkázal svému převorovi, podpřevorovi a všem rozptýleným bratrům, kteří byli vyhnáni z domova bez haléře a museli si hledat přístřeší, kde se dalo, jedni u příbuzných, druzí v jiných pohostinných benediktinských klášterech. Jako první uposlechli výzvy k návratu ti, co zůstali nejblíž, a našli tam spoušť. Z klášterních budov zbyla jen skořápka, půda byla neobdělaná, statky, jež patřívaly klášteru, byly rozdány zlodějům a tulákům, všechny poklady vykradeny. Říkali, že samy zdi roní krvavé slzy. Přesto se dal opat Walter s bratry do práce na obnově kláštera i kostela a zprávu o navrácení majetku rozeslal i všem mnichům a novicům, kteří museli během svého vyhnanství odejít za přístřeším do dalekých končin. Jako členové širšího bratrstva, jejichž rodinou byl celý benediktinský řád, rozeslali svým klášterům naléhavou prosbu o přispění v jakékoli podobě: materiálem na stavbu či jinými dary. Aby urychlili dílo obnovy posvátného místa, prosili i o pomoc řemeslníků.
Časem dorazila ta prosba také do brány opatství svatého Petra a Pavla v Shrewsbury.
* * *
Poslové dorazili během půlhodiny, kdy probíhala kapitula, a nechtěli jíst, pít ani smýt bláto z cest, dokud nepředstoupí před shromáždění v kapitule a nepřednesou své poselství. Kdyby nebyli horliví prosebníci, nebyli by horliví ani dárci.
Stáli v ohnisku všech pohledů a odmítali usednout dřív, než předají svou zprávu. Podpřevor Herluin, vlivný muž s mnohaletými zkušenostmi a působivého vzezření, stál před panem opatem, hubené ruce založené za pasem. Mladý novic, který s ním šel celou cestu z Ramsey pěšky, stál skromně krůček za ním a oddaně napodoboval nehybnou pózu svého nadřízeného. Tři laické služebníky domu, kteří je cestou doprovázeli, nechali u fortnýře ve strážnici.
„Otče opate, jako všichni lidé znáte náš žalostný příběh. Jsou to již dva měsíce, co nám byl vrácen náš majetek. Opat Walter nyní povolává zpět všechny bratry, kteří byli nuceni se rozejít a hledat přístřeší, kde se dalo, když nám vzbouřenci všechno vzali a vyhnali nás ostřím meče. Ti z nás, kdo zůstali poblíž, se vrátili s opatem, jakmile nám to bylo dovoleno. Do naprosté spouště. Podle práva nám patřilo mnoho statků, ale po vyvlastnění však byly předány lotrům, kteří podporovali Mandevilla, a prohlášení, že nám byly vráceny, není k ničemu, protože je od jejich loupežných pánů nemůžeme získat zpět jinak než prostřednictvím zákona. A podle zákona to bude trvat roky, než se dočkáme spravedlnosti. A ty, které dostaneme zpět, stejně budou vypleněné; všechno, co má nějakou cenu, bylo uloupeno, pobořeno, možná vypáleno. A v prostorách kláštera…“
Měl jasný, sebejistý hlas, jímž do této chvíle promlouval s uvážlivým důrazem, ale bez vášně, když však dospěl ke dni návratu, bouřlivé rozhořčení ho na chviličku připravilo o řeč.
„Byl jsem tam. Viděl jsem, co udělali ze svatého místa. Ohavnost! Hnojiště! Kostel poskvrněný, ambity jako neuklizená stáj. V dormitáři a v refektáři strhali ostění, aby měli čím přikládat na oheň, všechny zásoby odnesli, všechny cennosti, které jsme nestačili schovat, ukradli. Ze střech sundali olovo, místnosti zůstaly vystavené povětří, dešti a mrazu. Nikde ani hrnec na vaření, ani misál, ani proužek pergamenu. Pobořené zdi, prázdnota, holá pustina. To vše jsme se odhodlali obnovit a učinit slavnějším než dříve, ale sami to nedokážeme. Opat Walter se vzdal velké části vlastního jmění, aby nakoupil obživu pro lidi z vesnic, protože nebyla žádná sklizeň. Jak mohli obdělávat pole, když měli neustále v patách smrt? Ti lotři vydřeli poslední ubohý majetek i z těch nejchudších, a kde neměli co ukrást, zabíjeli.“
„Slyšeli jsme až příliš mnoho pravdivých zpráv o hrůze, která postihla celý váš kraj,“ pravil opat Radulfus. „Vyslechli jsme to se zármutkem a modlili jsme se, aby skončila. Nyní, když opravdu skončila, žádný dům našeho řádu nemůže odříci všemožnou pomoc při obnově toho, co bylo vypleněno. Povězte nám, čím můžeme nejlépe posloužit potřebám Ramsey. Myslím totiž, že vás posílají jako bratry k bratrům, a v této naší rodině je neštěstí jednoho neštěstím všech.“
„Jsem vyslán, abych požádal o pomoc tento dům a všechny laiky, kteří by se dali pohnout ke skutku milosrdenství v podobě příspěvků a dovedností, pokud se v Shrewsbury najdou nějací zkušení stavitelé ochotní pracovat několik týdnů daleko od domova, v podobě materiálu a čehokoli, co nám pomůže při obnově a prospěje duším štědrých dárců. Ramsey bude vděčné za každý penízek a každou modlitbu. Proto vás prosím, abych směl pronést jedno kázání ve vašem kostele a jedno, se svolením šerifa a duchovenstva, u Vysokého kříže v Shrewsbury, aby každý hospodář ve městě mohl prozkoumat své srdce a dát, k čemu ho pohne.“
„Poradíme se s otcem Bonifácem,“ odpověděl Radulfus, „a ten jistě bude souhlasit, abyste promluvil při farní bohoslužbě. Porozuměním našeho domu si už můžete být jisti.“
„Věděl jsem, že se můžeme spolehnout na bratrskou lásku,“ pronesl Herluin zdvořile. „Jiní vyšli, stejně jako zde bratr Tutilo a já, prosit o pomoc benediktinské domy v dalších hrabstvích. Máme také pověření podat zprávu všem bratrům, kteří byli nuceni se rozptýlit, aby si zachránili život, když začaly naše strasti, a povolat je domů, kde je jich naléhavě zapotřebí. Ně kteří totiž ještě ani nemohou vědět, že je opat Walter zpátky v klášteře a potřebuje práci a víru každého syna, aby uskutečnil velké dílo obnovy. Jeden z našeho počtu,“ pohlédl vážně do tváře opatovi, „přišel sem do Shrewsbury, kde má domov jeho rodina. Musím ho vidět a pobídnout jej, aby se se mnou vrátil.“
„To je pravda,“ připustil Radulfus, „Sulien Blount ze statku Longner k nám přišel se svolením opata Waltera. Mladý muž ještě nepřijal konečné sliby. Blížil se ke konci noviciátu a měl jisté pochybnosti o svém povolání. Přišel sem s opatovým svolením pod podmínkou, že bude uvažovat o své budoucnosti. Sám se rozhodl opustit tento dům a vrátit se k rodině, a tak jsem ho zprostil slibů. Podle mého názoru vstoupil do řádu omylem. Nicméně musí odpovědět sám za sebe a jistě to udělá. Někdo z bratrů vám ukáže cestu k sídlu jeho staršího bratra.“
„Udělám, co budu moci, abych ho povolal zpět k jeho lepšímu já,“ prohlásil Herluin se zřetelným náznakem, že mu bude potěšením zahnat zdráhavého, ale přemluveného kajícníka zpět do stáda.
Bratr Cadfael zkoumal tuto bázeň vzbuzující osobnost ze svého koutku a dlouhé roky světských i klášterních zkušeností s lidmi všeho druhu a každého stavu mu říkaly, že podpřevor pravděpodobně pronese u Vysokého kříže velmi dobré kázání a vymůže dary od mnoha lidí se špatným svědomím; byl totiž značné výmluvný, ve službách Ramsey dokonce schopný se rozvášnit. Ale jeho naděje, že pohne k návratu mladého Suliena Blounta, když na druhé straně stojí skvělá dívka, s níž se má Sulien brzy oženit, se Cadfaelovi zdály chabé. Jestli to dokáže, udělá zázrak a bude na nejlepší cestě ke svatosti. V Cadfaelově hagiologii se totiž vyskytovali nepříjemní světci, jimž by osobně přiřkl poněkud méně ctihodné postavení, ale jejichž nesnesitelnou spravedlivost nemohl popřít. Vcelku mu bylo podpřevora Herluina možná i trochu líto, neboť si pravděpodobně ztupí všechny zbraně o neproniknutelný štít lásky. Jen ať nyní zkusí dostat Suliena Blounta od Pernel Otmerové! Znal se s tím párem dost dobře a neměl pochybnosti.
Shledal, že ho podpřevor Herluin zatím příliš neuchvátil, přestože dovedl ocenit otužilost, s níž podnikl tuto dlouhou pěší pouť, a jeho odhodlání znovu naplnit vydrancované pokladnice Ramsey a obnovit tamní pobořené síně. Byla to velmi nesourodá dvojice, tihle dva bratři z Bažin. Podpřevor byl urostlý, kostnatý muž se širokými rameny, kdysi pěkně, možná až příliš obalený masem, nyní však pohublý a trochu ochablý. To mu rozhodně nevyčítal; zdálo se, že sdílel hubenou stravu, na níž museli přežívat během tohoto roku útlaku a neúrody nešťastní obyvatelé té oblasti. Na odhalené hlavě měl bledou tonzuru, ověnčenou prošedivělými ježatými vlasy, víc hnědými než šedivými, a jeho dlouhý, úzký obličej se strohými rysy dokreslovaly přísné zapadlé oči a ústa v klidu takřka bez rtů, jako by vůbec nevěděl, co je to úsměv. Všechny vrásky, jež se do jeho obličeje vryly za nějakých padesát let života, jak to Cadfael odhadoval, těžce, nepřístupně a neúprosně směřovaly dolů.
Ne právě milý společník na dlouhou cestu, ledaže by jeho vzhled klamal. Bratr Tutilo, který stál skromně kousek za svým nadřízeným a s uchvácenou pozorností sledoval každé Herluinovo slovo, vypadal tak na dvacet let a možná byl i mladší. Křehký chlapec s nápadně líbeznými a půvabnými pohyby byl v klidu vzorem ukázněné vyrovnanosti. Temenem hlavy sotva převyšoval Herluinovo rameno a měl je obkroužené spoustou světlehnědých kudrlinek, jež mu narostly během dlouhé cesty. Bezpochyby bude ostříhán přísně nakrátko, jen co ho Herluin dovede zpátky do Ramsey, ale nyní by se nevyjímal špatně jako malovaný serafín v misálu, ačkoli jeho obličej pod tou svatozáří příliš serafínský nebyl, i přes všechen výraz rozzářené oddanosti. Na první pohled kouzelně nevinný, otevřený jako jeho veliké oči, s hedvábnou růžovobílou, dívčí pletí, ale pozornější pohled mohl odhalit, že tyto dětské barvy halí klasicky symetrický oválný obličej s ostrými, výraznými rysy. Růžová barva na těch mramorových liniích budila trochu dojem masky, za níž možná nezbedně číhalo přitažlivé, ale poněkud nebezpečné stvoření.
Tutilo – divné jméno pro anglického mládence; nebylo v něm totiž nic normanského ani keltského. Třeba mu jméno vybrali, když vstoupil do noviciátu. Musí se zeptat bratra Anselma, co znamená a jak na ně asi vrchnost z Ramsey připadla. Ale teď bratr Cadfael znovu obrátil pozornost k tomu, o čem se hovořilo mezi hostitelem a hosty.
„Když už jste v těchto končinách,“ říkal opat, „předpokládám, že asi budete chtít navštívit i jiné benediktinské domy. Opatříme vám koně, budete-li si přát. Není teď nejlepší doba na cestování. V řekách je hodně vody, některé brody budou neschůdné, na koni vám bude lépe. Urychlíme veškerá opatření na podporu vašich úmyslů, domluvíme se s otcem Bonifácem o vašem kázání v kostele, protože má na starost duše ve farnosti Svatého kříže, a s Hughem Beringarem jako šerifem i se starostou a předákem kupeckého cechu z města ohledně shromáždění u Vysokého kříže v Shrewsbury. Můžeme-li vám ještě nějak posloužit, stačí říci.“
„Budeme skutečně vděční za koně,“ souhlasil Herluin a přiblížil svou tvář k úsměvu natolik, jak mu to její rysy dovolovaly, „protože hodláme jít přinejmenším k našim bratřím ve Worcesteru a snad i v Eveshamu a Pershoru. A bude jednoduché cestovat zpátky přes Shrewsbury a koně vám vrátit. Nám všechny pobrali banditi, než odešli. Nejdříve však, pokud možno ještě dnes, bychom si rádi šli promluvit s naším bratrem Sulienem.“
„Jak je libo,“ prostě opáčil Radulfus. „Myslím, že cestu zná nejlépe bratr Cadfael – musí se přes přívoz – a také s domácností pána z Longneru je dobře obeznámen. Asi bude nejlepší, když vás doprovodí.“
Anotace:
Brzy z jara léta Páně 1144 opatství svatého Petra a Pavla v Shrewsbury postihnou záplavy. Když se řeka vrátí do svých břehů, zděšení bratři zjistí, že zmizely ostatky svaté Winifredy, patronky kláštera. Vzala je snad velká voda? Nebo má v té záhadě prsty některý z návštěvníků opatství?
A že se jich tam v ten nevlídný čas sešla opravdu pestrá sbírka. Dva putující benediktinští mniši, hrabě z Leicesteru, postarší trubadúr se svým podkoním a zpěvačkou… Zkušený znalec lidských povah bratr Cadfael má hned od začátku podezření, že ne každý z nich je takový, jak se na první pohled jeví.
Stín podezření se rychle usadí na ramenou neupřímně působícího benediktina Tutila. Jeho vinu či nevinu by mohl potvrdit očitý svědek, než však dostane příležitost promluvit, je úkladně zavražděn. Někdo se zjevně snaží zamést stopy…
Nakladatel: Mystery Press,
