Nový Bydžov - Oficiální web Město českých královen a studentských merend

NA PÁR SLOV S… DANOU SYSLOVOU

DANA SYSLOVÁ (* 11. listopadu 1945, Praha)

● česká divadelní, filmová a televizní herečka a moderátorka

● vlastním jménem Daniela Hašková, jejím manželem byl herec Vlastimil Hašek

● po absolutoriu DAMU působila v letech 1965–1993 v Městských divadlech pražských, poté hostovala na různých pražských scénách, nyní opět hraje v divadlech Rokoko a ABC

● výrazně se prosadila také v rozhlase a především v dabingu, v roce 2006 získala dabingovou Cenu Františka Filipovského

● 1. října 2021, kdy byla spuštěna nová rozhlasová stanice ČRo Pohoda, zaměřená na věkovou skupinu 75 let a starších, se stala spolu s kolegou Tomášem Töpferem její tváří

Novobydžovští diváci se s ní naživo potkají již 6. března, kdy se na našem jevišti odehraje v rámci letošní abonentní řady tragikomedie úspěšného australského dramatika Johna Mista MADAME RUBINSTEIN, v níž kromě Jiřího Hány a Mileny Steimasslové uvidíte především Danu Syslovou coby Helenu Rubinstein. Nejen o ní jsem si pro vás s paní Syslovou chvilku povídal…

V inscenaci Madame Rubinstein hrajete titulní postavu dámy, která byla královnou kosmetického impéria. Jaký Vy osobně máte vztah ke kosmetice?

Já bych řekla, že skoro jako každá ženská, velice kladný. I když samozřejmě, vzhledem ke svému věku, už používám spíše jen krémy a pleťová mléka, jak se sesychám. Vlastně se už ani nelíčím, protože mě to nebaví. Líčila jsem se hodně jako mladá holka, když jsem to nepotřebovala, no a teď jako stará bába, když bych potřebovala trochu přimáznout a vylepšit, tak to nedělám. Mně stačí, že se musím líčit v divadle a na filmování.

O paní Heleně Rubinstein se říká, – a také Vy jste to někde vyprávěla – že byla prostořeká, sebestředná, ješitná, lakomá, vulgární, nesnesitelná a kdovíjaká ještě. Máte s ní něco málo společného v tom, co jsem vyjmenoval?

Já doufám, že ne (smích).

Já jsem taky předpokládal, že ne…

Možná, že se tam nějaká setinka něčeho najde, aby to všechno nebylo jenom černobílý. Ale určitě nejsem taková mrcha a monstrum jako byla madam.

Údajně je jí přisuzován výrok, že: Neexistují ošklivé ženy, pouze líné o sebe pečovat. Souhlasila byste s ní?

Já vlastně nevím, jestli to řekla, protože všechno, co je napsané v té hře, je spíš taková fikce. Kdoví, jaká vlastně byla. Ale myslím si, že každá ženská, když se trochu přimaluje, tak vypadá líp. Ale zase na druhou stranu, když je ženská šeredná jako noc, tak jí žádný malování nepomůže.

Ta hra je plná úžasných sarkastických hlášek, které tam zazní především z Vašich úst. Máte z nich nějakou zvlášť oblíbenou?

Já jich tam mám víc, takže teď si momentálně nevzpomenu. Mně se líbí na konci, když umírá a ta druhá madam, Elisabeth Arden do ní ryje a ona říká: „Ženy nenávidějící make-up… No vždyť to je proti přírodě.“ Což ji strašně charakterizuje, protože ona ten svůj život opravdu obětovala a dělala všechno pro to, aby se dostala, kam se dostala. A i proto byla tak hrozná a ctižádostivá a pracovitá. Takže to se mi zalíbilo. Ale těch jejich replik vtipných tam je hodně.

Každopádně se asi shodneme na tom, že to byla zajímavá žena. Jak se Vám hraje?

Tyhle typy, tyhle záporný postavy, ty se hrajou úplně božsky, protože ty kladný, ty babičky a maminky jsou takový jednostrunný, nemají žádný barvy. Kdežto tahle postava tam má strašně moc barev a vnitřních pochodů a přesto, že by si divák řekl, že je to pěkná mrcha nebo působí záporně, tak není jenom záporná. A divák si může i domyslet jaká třeba opravdu byla, protože ona byla taky osamělá a nešťastná po smrti syna a je tam prostě hodně poloh, takže se mi hraje moc dobře. Je co hrát, je to dobře napsané.

Asi všichni si po té dvouleté covidové pauze užíváme, že můžeme znovu chodit do divadla, do kina, na koncerty, do hospody… Jak jste prožívala ty dva roky?

Když Vám to řeknu upřímně, tak nádherně (smích). Já jsem asi v tomhle divná. Za prvé jsem měla čas, nehonila jsem se tolik, ale hlavně jsem točila. My jsme pořád točili Ulici a do toho jsem vlastně i zkoušela divadlo, na Broadwayi muzikál. Takže jsem měla pořád práci. A když jsem neměla, tak jsem byla doma a řeknu Vám, že Malá Strana bez turistů byla nádherná. A já mám psa, tak jsem chodila na dlouhé procházky a tak jsem si to užívala. A pak jsem i jezdila hodně na venkov, když byla možnost. A ty plány, co jsem si říkala, jak všechno udělám, až budu mít volný čas, že přeberu knihovnu a budu se učit anglicky, tak na to mi nějak nezbyl čas.

A naštěstí jsem to přežila ve zdraví, žádnou chorobu jsem neměla, a nějak se mi to vyhnulo na rozdíl od těch, co to bohužel protrpěli nebo byli doma často nemocní, tak jsem byla celkem v pohodě.

Vím o Vás, že jste vášnivá čtenářka. Jaký žánr v literatuře máte nejraději?

Já čtu všechno možné, co mi přijde do ruky. I detektivky, když jsou poutavé a není tam moc násilí a nevraždí se tam děti a zvířata… Celkově ta psychologie detektivek, to hledání vraha, tak to mě docela baví, protože je to takové, jako když herec hledá postavu, tak je to podobné hledání, jako u těch policajtů. Takže jak říkám, všechno možné.

A co zajímavého jste četla v poslední době? Doporučte nám něco, prosím.

Zrovna teď jsem dočetla knížku Dáma ve zlatém a je to hlavně o Klimtovi a vůbec o té umělecké garnituře na přelomu 19. a 20. století ve Vídni a je to strašně poutavé a zajímavé, člověk se toho hodně dozví, i když je tam spousta jmen, takže si to člověk pak ani nepamatuje. A působí to jako dokument, ale přitom to dokument není. O ženě, která hledá obraz dámy ve zlatě od Gustava Klimta, který fašisti ukradli, pak se zase našel, pak ho někdo zašantročil… Je to taková strašně zajímavá kniha.

Vaší další zálibou je cestování. Jste ten typ, který se rád vrací stále na stejná místa nebo raději poznáváte nové a nové destinace?

Někdy se mi čirou náhodou stane, že se ocitnu na nějakém místě a říkám si „Tady už jsem byla.“ Což se mi stalo třeba na Korfu, kde jsem byla už třikrát netuše, že to byl stejný ostrov, ale jinak mám ráda, když měním ta místa. Ale zase na druhou stranu, ty řecké ostrovy jsou si většinou dost podobné, takže se to dá lehko splést. Každopádně jedu radši někam, kde to ještě neznám a kde to můžu poznávat.

A kde se Vám obzvlášť líbilo, kam byste nás pozvala?

Nejkrásnější pro mě zatím z těch ostrovů byla Madeira, protože tam je od lesů, pouští, skal, vody, všecko. To je nádherný ostrov. A protože jsem asi taková divná, tak jsem byla nadšená z Islandu. Tam se mi strašně líbilo. Byť je to tam samý šutr a do těch šutrů najednou vykvetla úžasná kytka a jedete třicítkou v těch kamenech dál kolem ostrova a je to prostě nádherný, člověk je na jiný planetě. A gejzíry a ty nádherné vyhaslé sopky. Mně se tam hrozně líbilo a bylo mi to po duši strašně příjemné. Byť mám teda hrozně ráda lesy a zeleň. To jsou právě ty kontrasty ve mně, že na jednu stranu miluju český les a na druhou stranu jsem nadšená z šutrů nebo z pouští. Já to mám takový všechno smotaný dohromady v sobě.

Řekněte mi, kde berete stále tolik elánu, čím se dobíjíte? Máte nějaký recept na vitalitu a životní elán?

To jste na strašným omylu, protože já už žádný elán nemám (smích). To stáří začalo za poslední rok útočit velice rychlými kroky, takže se snažím ten elán, který mi zbývá, věnovat samozřejmě zatím divadlu nebo natáčení, abych ještě fungovala. A jinak Vám řeknu, že mě začalo najednou z ničeho nic všechno bolet, nohy, kyčel… A zuby jsem musela opravit. A já jak jsem dlouho byla taková fit, pořád jsem někde lezla, chodila, tak najednou jsem taková omezená a připadá mi to nesnesitelné, tak se s tím teď psychicky vyrovnávám. Takže pokud jde teda o elán, tak ty zbytečky, co mám, šetřím jedině pro to divadlo a pro život mi moc nezbývá. A lidi mi říkají: „Vy jste na svůj věk furt taková fit“. A já je při tom samozřejmě nechávám. A když ráno přijde sousedka a řekne, hele já ti dojdu se psem, vždyť jdu i se svým, tak já jsem docela ráda, že nemusím jít ráno ven, protože mě hrozně bolí nohy. Takže elán bych si přála mít, ale bohužel ubývá, ubývá...

Jak byste závěrem pozvala naše diváky na hru Madame Rubinstein? Proč by na ni podle Vás měli přijít?

Já si myslím, že je to velice dobře napsaná komedie, u které se lidi zasmějou, ale i zapláčou. Je to velice dobře udělané představení, krásně hrané s kolegy - Milenkou Steinmasslovou a Jirkou Hánou, takže už proto. A hlavně si myslím, že je taky třeba zajímavé, když lidi trochu nahlídnou do světa toho byznysu, těch dvou kosmetických královen, které vydělaly těžké peníze, byly velice ctižádostivé, tvrdé a tak dále, ale zároveň byly strašně osamělé, i to jejich přátelství bylo jaksi na hraně. Je to takový zajímavý pohled na ně, byť říkám, že je to samozřejmě fikce, protože mě by opravdu zajímalo, co by na to řekli všichni ti jejich současníci nebo rodina, jestli je z toho něco pravda. Ale my jsme to brali jako postavy, jako příběh těch dvou dam, té Heleny a Elizabeth a ten náhled do toho jejich světa. Jednak je ta hra i vtipná, dneska se lidi chtějí smát a bavit, ale třeba mohou i uronit slzu, když budou chtít. Tak proto ať přijdou a ať se jim to hlavně líbí.

Já myslím, že jste to řekla naprosto přesně. Paní Syslová, moc Vám děkuju za Váš čas a budu se těšit na viděnou u nás v divadle 6. března.

Rozhovor připravil Bc. Petr Kruliš