Ne všichni uprchlíci v Mariánských Lázních zůstali. Někteří se vrátili zpět domů, jiní pokračovali dál. Mnozí z nich hledali útěchu ve více než 120 let starém pravoslavném kostele sv. Vladimíra. Duchovním správcem farnosti je od roku 1999 otec Josef Hauzar, který pochází z rodiny volyňských Čechů. Lidí, kteří v této době vyhledávají jeho pomoc a služby, přibývá. Často také volají, chtějí poradit, pomodlit se či vyzpovídat.

Otče, jak vnímáte události na Ukrajině?
Válka pro nás byla velice neočekávaná, tragická, smutná a bolestivá. Bolestně si uvědomujeme to, jak je blízko – lidé přicházejí se svědectvími, že přišli o všechno. Nebo říkají, že jejich děti zahynuly na frontě, či vyprávějí, jak civilní obyvatelé umírají při bombardovaní. S tím vším se nelze smířit.

Hodně mluvíte s věřícími uprchlíky. Jak jsou v Mariánských Lázních spokojeni?
Jedna skupina jsou lidé, kteří na tom z ekonomické stránky nejsou tak zle, kteří jsou samostatní. Druhou skupinu představují lidé, kteří utekli před válkou a přišli o svůj majetek, o své blízké. Jsou tady i velmi chudí lidé, kteří si zachránili jenom holý život. Bez rozdílu musím říct, že všichni jsou vděční za to, jak se k nim zachovala Česká republika i naše město. Byli překvapeni a jsou vděčni za vstřícnost a pomoc. Přesto je mezi nimi někdy nespokojenost – nejsme všichni ideální. Občas se ani Češi nechovají zdvořile.

Co Ukrajinci a české školy?
Vím, že tady žijí rodiče s dětmi, které se učí online v ukrajinských školách. Ti jsou autonomní. Ale je hodně dětí, které chodí do českých škol. Jejich rodiče doufají, že tady zůstanou natrvalo a na Ukrajinu se už nevrátí. Jaký je podíl těchto skupin, to je těžké říct.

Do pravoslavného kostela chodí vedle Ukrajinců i Rusové, kteří trvale žijí v Česku. Jaké jsou mezi nimi vztahy?
Co se týče našeho kostela, tak tady se během bohoslužby modlíme za Ukrajinu. Nevyvoláváme žádné projevy nenávisti mezi Rusy a Ukrajinci. Já si myslím, že obyčejní lidé mají na válce velmi malý podíl viny. Pamatuji si, že v Rusku staré babičky vždycky říkaly: My nechceme válku, nám stačí chleba a voda. Po druhé světové válce byl mezi lidmi největší strach právě z války. Myslím si, že obyčejný ruský člověk ji nechce ani dnes.

Ale na jednu stranu je málo informován, na druhou stranu se bojí o svůj život a nesmí nic říct. Válku pochopitelně nechtějí ani Ukrajinci, ale nezbývá jim nic jiného než bránit svoji vlast. Nedávno jsme udělali sbírku na elektrické agregáty pro Ukrajinu. Kvůli bombardování tam lidé nemají čím topit, jak si svítit nebo nabít mobil. Jeden ruský dárce věnoval velmi zajímavou částku do sbírky, přidali se i další věřící, a tak jsme minulý týden pořídili dvě elektrické centrály, které se koncem měsíce povezou na Ukrajinu. Na ten dar přispěli Češi, Ukrajinci, Rusové... A já se neptám, z jakého důvodu.

Během bohoslužby se modlíte za Ukrajinu. Co bude podle vás dál?
Můj děda prošel druhou světovou válkou spolu s maršálem Rokossovskim jako voják II. běloruského frontu. On pořád říkal, že když všichni mluví o míru, tak to znamená, že se připravuje válka. Obavám se, že Putin připravoval útok na Ukrajinu už dávno, možná ještě před anexí Krymu. A zatímco jsme my na Západě snižovali rozpočty na zbrojení, Putin naopak navyšoval množství zbraní v muničních skladech. Jestli chceme opravdu zabránit válce, tak se jí musíme postavit. Internacionální pomoc napadenému státu je myslím vysoce mravní akt.

Pocházíte z rodiny volyňských Čechů. Máte na Ukrajině příbuzné?
Matka se narodila v rodině volyňských Čechů, ve vesnici Seljanščina poblíž Žitomiru. Ve vesnici bydleli Ukrajinci, židé, Poláci i Češi. Do vesnice pak přišli komunisti, takzvaná sovětská moc, která z lidí začala dělat otroky. Děda měl kovárnu, kterou mu ve 20. letech sebrali. Moje babička musela ve 30. letech pracovat v kolchozu od rána do večera, 12 hodin denně, ale za rok práce ženy nedostaly žádnou mzdu.

Lidé tam tenkrát žili z toho, že měli krávu, slepice, kozu. V roce 1947 se pak babička, děda a pět dětí, podobně jako dalších 40 tisíc volyňských Čechů, vrátili do Československa. Rodina se usadila na Mariánskolázeňsku. U nás se vždycky mluvilo česky, ale ten jazyk byl trochu archaický a také pod vlivem ukrajinského a ruského jazyka. A ano, ještě teď mám na Ukrajině příbuzné.

Modlíte se, aby válka skončila?
Ano, modlíme se za mír. Válka vždycky přináší bídu a utrpení oběma stranám, samozřejmě oběti, ale i agresorovi. A ještě jedné věci se obávám. Toho, že se válka vrátí jako bumerang na teritorium Ruska, které je jadernou velmocí.