Kalendář z Nádražní třídy. Komentovaná procházka nejvýznamnější ostravskou ulicí

Autor tematického večera Kalendář z Nádražní třídy Ivan Motýl ulicí kličkuje ve zběsilém rytmu. Ale takové jsou její dějiny, spojnicí mezi nádražím a centrem Ostravy třeba za monarchie prošly desetitisíce polských gastarbeitrů z Haliče i tamních Židů. V roce 1908, kdy byla k Rakousko-Uhersku připojena Bosna s Hercegovinou, tady zase hlasitě zněla bosenština. A jindy slovenština anebo řečtina, bulharština, ruština a nejnověji ukrajinština. Němčina je tu doma osm století, korejština souvisí až s nedávnou výstavbou automobilky.

Berlín i Hanoj

Nádražní třída je brána. A kdo portálem vejde, anebo tudy opustí Ostravu, ten město vždycky nějak propojí se zbytkem světa. V Nádražní třídě tak potkáváme Vídeň, Berlín, Paříž, Londýn, New York, Hanoj, Burgas, Atény či řadu dalších měst z různých koutů světa.

Před druhou světovou válkou měla Ostrava asi 130 tisíc obyvatel, z toho 12 tisíc Židů. Tvořili podnikatelskou elitu města, patřila jim největší část těžkého průmyslu, ale i další fabriky a živnosti. K minoritě patřila i polovina advokátů anebo lékařů, holokaust však přežilo jen 200 ostravských Židů. Po válce ale málokterý z navrátilců snesl, že početnou komunitu nacisté téměř vyhladili. Odešli do Velké Británie, Ameriky, anebo rovnou do Palestiny s vírou v samostatný židovský stát, který tam byl v roce 1948 skutečně založen.

Do dlažby chodníku v Nádražní třídě 613/38 je zasezen pamětní kámen čili stolperstein za Emila Körnera. „Körner zahynul už během prvních evropských transportů Židů, které odjely z Ostravy v říjnu 1939. Organizoval je přímo Adolf Eichmann, cílovou stanicí bylo Nisko nad Sanem,“ líčí v pořadu 85letá Libuše Salomonovičová, kronikářka židovské komunisty v Ostravě. A mimochodem, také Eichmann přijížděl do města přes hlavní nádraží a Nádražní třídu.

Tak trochu ostravský nobelista

„Do transportů se na podzim 1939 dostal i můj budoucí tchán, který sice lágr v Nisku přežil, ale nacisti ho nakonec zavraždili fenolovou injekcí,“ vypráví paní Salomonovičová. Stolperstein v Nádražní třídě, který připomíná Emila Körnera, zároveň vypráví i zajímavou historii o části jeho rodiny, která se holokaustu vyhnula. „Emilovu synovi Stephanu Körnerovi se na jaře 1939 naštěstí podařilo utéct do Velké Británie, kde se po válce stal předním britským filozofem. A Stephanova dcera Anna se provdala za Sydneyho Altmanna, který v roce 1989 získal Nobelovu cenu za chemii. Jejich děti se o ostravské kořeny prarodičů hodně zajímají, takže takto je Ostrava propojena i s jedním velkým nobelistou,“ informuje historička.

Nádražní třída je ulicí nobelistů i opilců. Bezdomovců i bohatých průmyslníků. Bankéřů a ostravských básníků, kteří o ulici stále píšou jímavé texty. Světovost a modernost tepny města dokazovaly i názvy kaváren. Podnik v Nádražní číslo 34 z roku 1912 byl pojmenován jako Edison, aby se později změnil v Adriu a Arco. Ve vzduchu byl cítit poetismus, Ostrava snila o Americe i orientálních dálkách. Potomci zakladatele kavárny Orient dokonce v pořadu promluví v reportážním vstupu. A s nimi i básníci Petr Hruška, Vasilios Chaleplis anebo Janusz Klimsza. Čech, Řek a Polák. Ostrava je tavicí tyglík národů.

Kromě Ivana Motýla se naším průvodcem stala taky hudba Paula Hindemitha, který se považoval za ostravského štamgasta a tvrdil, že když není delší dobu v Ostravě, cítí se nemocen jako lidi, kterým chybí vitamín C.