RECENZE: Zatmění. Trnitá je cesta k filmovému thrilleru

I když je Zatmění avizováno jako snímek, jenž kombinuje thriller a komedii, a plakát dokonce hlásá, že jde o „trochu ostřejší komedii“, humoru je v něm jako šafránu, a ani ten není snadné v dialozích rozpoznat. Spíše jde o film, který pracuje s celkem známou metodou, kdy se děj od úvodní klíčové situace vrací zpět do několika výchozích momentů a současně pokračuje k finále.

Onou klíčovou situací je automobilová nehoda na lesní asfaltové cestě, kde by ji nikdo nečekal a také tudy nejspíš nikdo nejezdí, takže se tam aktéři mohou pohodlně zdržet prakticky po celý film.

Ze tří nabouraných aut postupně vylézají tři muži, kteří se nikdy nechtěli a neměli setkat a z nichž jeden každý má dostatek důvodů nevolat k bouračce policii. První (Jakub Štáfek) je student zralý na vyhazov ze školy. Hned na začátku se přizná, že jel bez řidičáku, který má „v čistírně“. Na druhého (Jan Zadražil), vysokoškolského učitele filozofie, jehož žena je již dva týdny nezvěstná, se provalí, že jel pod větším než malým vlivem alkoholu. O tom třetím (Ján Jackuliak) se až do závěru filmu nedozvíme víc, než že smí ve svém lese lovit všechno, nač si vzpomene. Ani on ale o přítomnost policie nestojí.

Námětu Zatmění nelze upřít dobrý nápad pohrát si s myšlenkou, co všechno se může vyvinout z docela banální nehody, která se obešla prakticky bez zranění a s motivem náhody. Má ale i nedostatky, které jsou pro debutanta dost typické, a lze jen doufat, že se je Kovářovi, který už chystá další filmy, podaří v budoucnu odstranit.

Postavy nemají minulost, která by je přiblížila divákům natolik, aby je jejich osudy zajímaly. Děj místy postrádá i základní logiku. Zbytečné je i rámování „krvavým měsícem“, které slouží patrně jen k tomu, aby o tomto úkazu, který údajně vyvolává špatné úmysly, mohl na začátku promluvit moderátor koprodukční televize. Ten navíc na závěr úplně nesmyslně celý děj prostřednictvím obrazovky shrne.

Jinak se postavy chovají podle toho, co postupně vychází najevo, bez ohledu na to, zda měsíc či cokoliv jiného svítí nebo ne. Ale především o všem neustále žvaní, což činí film pocitově o mnoho delší, než je skutečná stopáž.

Petr Kubík se snaží jejich neustálé slovní (občas i „ruční) půtky snímat co nejatraktivněji a občas se mu to i daří. Také herci se tuží, seč jim síly stačí, ale přesto se zejména lesní scény točí příliš dlouho v jednom kruhu, vlastně se jen s nepatrnými posuny opakují.

Teprve v poslední půlhodině film nabere dech a k finále, které propojí a objasní v několika minutách úplně všechno (leccos z toho divák předem vytušil), doběhne v tempu, jež výsledný dojem do určité míry zachrání.

JC Kovář každopádně projevil dost odvahy a úsilí, když napsal scénář a založením nové produkční společnosti ho dotáhl až k natočení a uvedení filmu do kin.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina