Adam Ondra vzbudil zájem dětí o lezení po skalách. I Horolezecký klub Ostaš musí horolezčata odmítat

Kdy je hlavní horolezecká sezóna? Jaro nebo léto?
S rozvojem umělých stěn se dnes už ta sezóna vlastně neřeší. Přes léto se samozřejmě leze venku, u nás na pískovci se leze případně jen za hezkého počasí. Takže v zimním období se nelezlo a teď se leze i přes zimu, tak se člověk může na umělých stěnách hezky připravit.

Máte horolezeckou stěnu i u vás v klubu v Polici na Metují?
Ano, máme tam stěnu, postavenou už někde v roce 1990, kdy se klub po revoluci osamostatňoval. V místní sokolovně se vybudovala umělá stěna, která se postupně ještě různě upravovala až do dnešní podoby. Tam ji provozujeme pro veřejnost a pro své potřeby.

Zájem vzrostl všude. A co vím z komunikace s jinými oddíly, tak všichni jsou naplněni a už odmítají další zájemce. Ten boom je obrovský.
Tomáš Hornych, předseda Horolezeckého klubu Ostaš

Co všechno se skrývá pod názvem Horolezecký klub Ostaš? Máte i nějakou dětskou školičku pro horolezčata?
Jasně. Pracovat s mládeží jsme začali asi před 15 lety, poslední dobou máme pravidelně lezecký kroužek, ve kterém je aktivních 15 až 20 dětí. Už toho víc nezvládáme, ale zájem teď roste s tím, jak se z lezení stal olympijský sport.

Čtěte také

Doktor, horolezec a znalec místopisu v jedné osobě. To vše musí být člen skalní záchranné služby

Tedy vliv na to má náš nejlepší lezec Adam Ondra?
Určitě, ten zájem vzrostl všude u nás. A co vím z komunikace s jinými oddíly, tak všichni jsou naplněni a už odmítají další zájemce, protože mají kapacitu plnou. Ten boom je obrovský.

Vy také odmítáte?
Bohužel, musíme. Protože jsme tam na to nyní jen tři a víc zájemců než těch zmíněných zhruba 20 se zkrátka nedá bezpečně zvládnout.

Co všechno děti učíte kromě samotného lezení? Třeba také lásce k přírodě?
My náš dětský kroužek nevedeme vyloženě sportovně. Na závody sice jezdíme s vybranými dětmi, ale specificky se na ně nijak nepřipravujeme. Chceme především naučit děti pohybovat se bezpečně a to dál rozvíjet ve všech směrech. Takže přes léto chodíme s dětmi i do skal, aby si zažily kontakt s přírodou.

Čtěte také

Skalní záchranná služba funguje podobně jako horská služba. Pomáhá zachraňovat lidské životy

Váš klub se jmenuje podle krásné stolové hory Ostaš, která je jen kousíček od Police nad Metují.
Je tam zajímavé lezení. Nejsou tam samozřejmě tak vysoké věže jako třeba v Adršpachu nebo v nějakých jiných známých skalních městech, ať už v Českosaském Švýcarsku, nebo na Prachově. Takže na Ostaši je to relativně přístupné i psychicky, že člověk, když s lezením začíná, tak nemusí mít obavy, není to tak náročné.

Zájem o lezení tedy vzrůstá. Kolik vás je tedy aktuálně v klubu?
Celkem nás je teď 93 členů. Dospělí se věnují lezení samostatně, nepotřebují žádné vedení, extra hlídání. Mám 25 členů do 21 let a část z toho je onen zmíněný dětský kroužek, kde jich je teď okolo 18.

Čtěte také

Hore zdar! Nejstarší a největší oddíl Lezecký kroužek Prachov v převisu skalních výročí

Kdo přivedl k lezení vás?
Pročítal jsem si naši historii, protože máme docela pěkně zpracované začátky těch starých oddílů, a přitom člověk kolikrát najde paralely i s těmi, co začínali dříve. Odstartovaly to výlety s kamarády do skal, kdy začal člověk lézt na menší věže sestupovými cestami, aby zase mohl slézt dolů bez jištění. A v Polici je to hodně rozšířené, každý v rodině někoho takového má. Tedy i já jsem měl strejdu, který se lezení věnoval. A začal mne brát s sebou, takže se člověk dostal postupně k lepším technikám. Dostal jsme od něj staré vybavení, kterého se on zbavoval. Tak jsme začínali.

Máte na Ostaši opravdu všechno slezené?
Samozřejmě jsou tam určitě nějaké, kam jsem se nepodíval. Jsou tam třeba věže, který nejsou tak snadno dostupné, taková pověstná věž je třeba Rukavice. Na ni vede taková už legendární cesta, kterou tam vytyčili už kdysi před lety technikou, která se dnes už neleze. Pomáhali si v té trhlině pomocí skob a dřevěných klínů, což je dnes zakázané. Ale cesta je to hodně nebezpečná. V dnešním sportovním duchu to lidé vylezou, ale přeci jen asi na ni ještě nemám. Žádná lehká cesta tam nevede, je obtížné, se nahoru dostat.

Tak držíme palce vašemu Horolezeckému klubu Ostaš, který jsme dnes představili. Naším hostem byl jeho předseda Tomáš Hornych.