E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Dostala kriminál za to, že nedržela hubu. Osud Růženy Vackové inspiruje i dnes

Divadelní spolek Jedl v nové inscenaci Ženy, držte huby! zpřítomňuje život a myšlenky Růženy Vackové, profesorky dějin umění a hluboce věřící ženy, která vzdorovala nacistické i komunistické moci. Ani šestnáct let v kriminálu nezlomilo její vnitřní hodnoty. Její apel na to, že jedinou cestou je být svobodný a pravdivý, je stále aktuální.

Lucie Trmíková v inscenaci Ženy, držte huby! ztvárnila Růženu VackovouFoto: Michal Hančovský

„Ženy, držte huby!“ není jen název představení divadelního spolku Jedl, je to také replika, s níž se jeden z jeho aktérů – bachař v podání Jiřího Černého – obrací k imaginárním vězeňkyním a především k té jediné, kterou na jevišti fyzicky vidíme. K Růženě Vackové ztvárněné herečkou Lucií Trmíkovou. Jeho hrubé primitivní hlášky a neobratné papouškování komunistické propagandy ostře kontrastují s jejím niterným monologem, v němž hovoří ke svým blízkým, evokuje své vzpomínky, vypráví příběhy spoluvězeňkyň, ventiluje své pochyby a úzkosti, ale také se utvrzuje v přesvědčení, že její utrpení má smysl. Vztah dozorce a vězněné ženy prochází různými fázemi od nesmyslné šikany až po finále, kdy ji doslova prosí na kolenou, aby si konečně podala žádost o amnestii.

Dáda Libánská, Jaroslava Šiktancová, Silvestra Chnápková a Eda Kriseová. Disidentky a hrdinky.
Foto: Matěj Stránský

Hlavně neukázat strach. Čtyři příběhy žen z disentu nás učí, jak žít nezávisle a neohnout hřbet

Disidentky

„Růžena Vacková je důsledná až za hranice naší pochopitelnosti,“ říká o své hrdince hlavní představitelka a autorka scénáře Lucie Trmíková. „Trvá na tom, že nemůže zradit své vnitřní hodnoty, které jsou pro ni prostě dané. ,Oni mě zavřeli, oni mě musí pustit. Nebudu žádat o milost a slibovat, že se napravím, protože to nejde.‘ A tohle rozhodnutí ji nestálo týden nějakých nepříjemností, ale sedm let navíc v těžkém kriminálu.“

Vacková nebyla „jen“ politickou vězeňkyní, ale také hluboce duchovně ukotvenou intelektuálkou. Představení Ženy, držte huby! tak navazuje na řadu inscenací zpřítomňujících život a dílo duchovně založených osobností, na nichž Lucie Trmíková spolupracuje se svým manželem, režisérem Janem Nebeským. Předcházely jí například inscenace Zahradníček / Vše mé je tvé (o Janu Zahradníčkovi), Reynek / Slova a obrazy z Petrkova (O Bohuslavu Reynkovi) nebo Dvojí domov / Z Čepa (o Janu Čepovi). Trmíková k inspiraci osudem Vackové dodává: „Jedním z iniciačních momentů byl okamžik, kdy jsem si náhodou přečetla nekrolog Růženy Vackové od jejího duchovního rádce a přítele Josefa Zvěřiny. Už když jsem ho četla, říkala jsem si: ,Opravdu chci prozkoumat, co je to za paní.‘“ 

Když jsou věci vlídné, poděkuj

Scénář představení vychází z dopisů Růženy Vackové z vězení, z knihy Byly jsme tam taky od politické vězeňkyně Dagmar Šimkové, ale i z dalších textů. „Při psaní jsem se vydávala různými cestami a zase jsem se vracela. Klíč jsem nakonec našla v jedné Růženině citaci z Holanovy sbírky Noc s Hamletem, která ji přivedla k uvědomění, že díky svému pobytu ve vězení je schopna vidět to důležité, to neviditelné,“ říká Lucie Trmíková.

FOTO: Vězeňkyně a bachař. Galerie fotek z inscenace Ženy, držte huby!

+
Foto: Zuzana Lazarová, Michal Hančovský

Ještě intenzivněji jí osobnost Růženy Vackové vstoupila do života během zkoušení: „Při psaní člověk pracuje spíš s rozumem, ale při zkoušení chcete tu bytost objevit, aby to zároveň byla ona a zároveň vy sama v jakési harmonii. Až překvapivě se mi to začalo propojovat s vlastním životem. Jednou ráno jsem třeba vstala a hned jsem se naštvala nad hromadou špinavého nádobí. Začala jsem ho mýt a vybavila se mi Růženina věta: ,Když jsou věci kolem vlídné, poděkuju jim.‘ Uvědomila jsem si, vždyť teče teplá voda, to je vlídné, ne? Tak díky, opravdu.“

„Má cenu psát.“ O Jiřině Šiklové a dalších ženách v českém samizdatu

Historie psaná ženami

Pro Růženu Vackovou byly „věci kolem vlídné“ až do vypuknutí druhé světové války. Dívka z rodiny lékaře z Velkého Meziříčí roku 1920 odmaturovala a nastoupila ke studiu klasické archeologie a dějin umění a estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zde potkala svou zřejmě jedinou (a nenaplněnou) životní lásku, o čtvrt století staršího profesora Vojtěcha Birnbauma, a patrně ještě před válkou se rozhodla zasvětit svůj život výhradně práci. Silná pouta ji vázala k její rodině, k otci a sourozencům. „Myslím, že její otec byl opravdu muž jejího života, věnovala mu mnoho dopisů z vězení, stejně jako své sestře,“ říká Lucie Trmíková.

Jediná zbraň v tomto marasmu je vnitřní svoboda a důsledná pravdivost.

Za druhé světové války ji potkala tragická ztráta, nacisté popravili jejího bratra a švagra, sestřina manžela, kteří se angažovali v odboji, a krátce poté zemřela i maminka. Podle jejího duchovního rádce Josefa Zvěřiny právě tento okamžik sehrál důležitou rolí v její konverzi ke katolictví: „Tehdy se jí ve vší ostrosti zjevilo dilema: buď důsledný nihilismus, anebo důsledný klad; buď nic – anebo Bůh.“

I v tom s ní Lucie Trmíková, která se sama v dospělosti obrátila k víře, nachází souznění: „Být konvertitou v dospělosti je v něčem jednodušší. Ale říká se, že i ti, kteří byli pokřtěni v dětství, stejně musejí později udělat svůj vlastní obrat, své vlastní rozhodnutí přijmout víru. Jinak zůstanou jen na povrchu, v dětské víře, která nemá takovou hloubku.“

Ještě před koncem války byla sama Růžena vystavena těžké zkoušce, když ji nacisté za „přípravu velezrady“ roku 1945 odsoudili k smrti a popravě unikla jen díky tomu, že v Praze vypuklo květnové povstání.

Šestnáct let bez knih

I v poválečné době, kdy se postupně ujímali moci komunisté, zůstávala věrná svým důsledným mravním principům. Jako jediná z profesorského sboru filozofické fakulty se účastnila studentského pochodu na Hrad na podporu prezidenta Beneše v únoru 1948 a zapojila se do Katolické akce, činnosti laiků v katolické církvi.

Foto: Daňa Horáková a Pavel Juráček. Zdroj: Nakladatelství Torst

O Pavlovi: nesmlouvavý příběh o upozaďování žen a snaze zachránit druhého

Literární událost

Začátkem padesátých let byla zatčena a odsouzena k dvaadvaceti letům za velezradu a vyzvědačství. Prošla několika věznicemi, nejvíc času však strávila v ženské věznici v Pardubicích. „Často se ocitala v korekci, třeba za to, že kouřila, že s někým mluvila na chodbě nebo že neplnila pracovní normy, protože manuálně nebyla příliš zručná,“ říká Lucie Trmíková. Ve vězení ale nejvíc strádala tím, že neměla k dispozici knihy, mohla intelektuálně čerpat jen z minulosti. Pro spoluvězeňkyně pořádala tajné přednášky z dějin umění i filozofie, ale chyběli jí partneři, s nimiž by mohla vést rovnocenný dialog. „Myslím, že dost šílela z toho, že nemá s kým mluvit o podstatných věcech. Bála se, že hloupne, že ztrácí svoje mentální schopnosti, protože nemá, jak je pěstovat,“ konstatuje Trmíková. „Ale byla tak vnitřně bohatá, že dokázala přežít z toho, co měla v sobě.“

Ženy, držte huby!

Představení divadelního spolku Jedl režíroval Jan Nebeský, který je také autorem scény. Kostýmy vytvořila Petra Vlachynská, autorem hudby je Matouš Hejl. Autorkou textu a představitelkou hlavní role je Lucie Trmíková, dále účinkují Jiří Černý, Filip Dámec, Monika Knoblochová a Libor Mašek. Představení mělo premiéru 7. února 2023 na studiové scéně Švandova divadla. 

Jak již bylo řečeno, Růžena Vacková důsledně odmítala podat si žádost o milost, kterou vnímala jako kapitulaci před státní mocí, a navíc podvod, protože nemohla slíbit, že se zřekne svého způsobu myšlení. Velmi mnoho politických vězňů bylo propuštěno na amnestii v roce 1960, ona zůstala za mřížemi až do roku 1967, tedy téměř do samého začátku pražského jara.

Na svobodu se tak dostala ve věku šestašedesáti let a v době normalizace navázala na své vězeňské přednášky sérií seminářů ve svém smíchovském bytě. „Najednou se objevil Treffpunkt, kam chodily tetiččiny bývalé spoluvězeňkyně i spousta mužských muklů, ale i lidé z intelektuálního prostředí. Každý se tam chtěl zastavit. A tetička považovala za svoje poslání všechny tyto lidi hostit a přijmout,“ řekl ve svých vzpomínkách, zaznamenaných Pamětí národa, synovec Růženy Vackové Andrej Gjurić. „Člověk tam mohl přijít v kterýkoli den a vždycky tam někdo byl a vždycky se vedla řeč. Poprvé jsem cítil, že se potkávám s lidmi, se kterými si mám světonázorově co říct. Mnozí z nich neměli vysokoškolské vzdělání, protože je zavřeli třeba ve dvaceti letech. Ale byli to lidé ontologicky podstatní.“

Vnitřní svoboda a pravdivost

Růžena Vacková byla mnoha intelektuálně dychtivým mladým lidem učitelkou a mnoha věřícím kmotrou nebo biřmovací kmotrou. Zůstává však otázkou, jestli se i v těch zástupech lidí, kteří proudili jejím bytem, necítila poněkud osamělá. „Byla takový magnet, ke kterému všichni směřují, protože je zajímá, jakou vydává energii. Byla učitel, mistr, ale na intimní vztahy to s ní asi nebylo. Jestli byla osamělá, nedokážu posoudit,“ uvažuje Lucie Trmíková.

Podle autorky scénáře a hlavní představitelky inscenace Ženy, držte huby! není osud Růženy Vackové pouze kapitolou z historie: „Tato témata přece nejsou za námi. Jsou s námi pořád a pro mě je Růžena naprosto současná. Když na jevišti mluvím o tom, že ,jediná zbraň v tomto marasmu je vnitřní svoboda a důsledná pravdivost‘, mluvím o dnešním světě. Neříkám jenom, co Růžena říkala tehdy. Zároveň tím říkám: ,Být svobodní a pravdiví je jediná cesta.‘“

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s