Kliknutím zvětšíteZ těch desítek tisíců ve vyhledávači umístěných zpráv byla určitě spousta také v Jihočeské pravdě a jejích nástupnících. Zmiňoval také příběh z dětství tráveného u Malše, jak se jednou topil u Špačků se sovětským důstojníkem. "Kuriozitou bylo, že ten voják neuměl plavat. Ale nepustil mě, spadnul se mnou ke dnu a táta nás vylovil oba," popisoval.
Fotokrůčky
První snímky udělal asi ve čtrnácti letech u svého výborného kamaráda, vynikajícího fotografa a osobního lékaře Honzy Piskače, když se rozhodovalo, na jakou školu by chtěl jít, a on si napsal Čimelice, protože chtěl být kameramanem. Ale chvíli mu to ještě trvalo…
V roce 1972 Petra "s vousy jako vydra" našel pro Jihočeskou pravdu sportovní redaktor v teplém dětském bazénu plaveckého stadionu při rehabilitaci operovaného ramene s přáním, aby mu přinesl fotku z plavání, které se tehdy v kraji dynamicky rozvíjelo. Někdo jim ho doporučil jako výtečného bývalého plavce. "Myslím, že na té první byla motýlkářka Barvínková z Koh-inooru České Budějovice. Asi byli v redakci s tou fotkou spokojeni, tak mě vyslali rovnou na Dynamo. Domluvil jsem se tam s Láďou Novákem, že potřebuji co možná nejrychleji vyfotit do novin gól, aby byl z malého vápna a pokud možno hlavou. To on dával. A tak to taky bylo a já spokojeně odcházel do redakce," vyprávěl jako Host Deníku v článku k jeho sedmdesátce.
Začal fotit také pro redaktora Jihočeské pravdy Pepu Faltu, který dělal navíc ještě Hokejklub pro hokejisty Motoru. Pepa ho nabádal, aby fotil i "nějaký holky", které zadavatel do záběrů montoval, a aby byly víc obnažené… "Byly pak v Hokejklubu a i v Jihočendě, protože tam je potřebovali do různých příloh jako pro léto…"
Dneska si říkám, kam se na něho hrabou píšící novináři. Vždycky popisují něco, co už se stalo, ale fotografové zachycují vždycky to, co je teď.
Na vodě a u vody se cítil jako ryba ve vodě. Stejně tak s kamerou.
Na některé Petrovy fotky vzpomínáme už desítky let. V roce 1976 fotografoval pro Jihočeskou pravdu Hubertovu jízdu na koních. Chtěli jsme, aby vyfotil Zdeňka Jarolímka, herce Jihočeského divadla. Šlo nám o co nejatraktivnější závěr, Petr šel tedy do podřepu a ostřil nahoru. S foťákem na oku nic jiného neviděl. "Najednou rána a já se válel v hnoji, myslel jsem, že do mě vlítlo auto," vzpomínal. "Byl to kůň, který mi dal na distanc, tedy nataženýma nohama, jednu ránu do žeber a druhou nad koleno. Hned jsme jeli na traumatologii." Měl čtyři prasklá žebra. Za pár dnů se v nemocnici natahoval pro minerálku pro kolegu, která stála na okně, a praskla mu slezina. Museli mi ji odebrat." Pak jsme si někde vyčetli, že kůň má v kopytu x-krát větší sílu než boxer těžké váhy v rukavici…
Od projekce k objektivu
Vitoň, absolvent stavební průmyslovky, byl původním povoláním stavař projektant. Autora těchto řádků nechal jednou nahlédnout do jeho oboru - mezi protlakáře. Pár chlapů s minikrumpáči a minilopatkami prolézalo betonovými rourami pod okresní silnici a na jejich čelech postupně "hlodalo" terén, aby do díry protlačili další díl…
Po roku 1968 musel od projekce "do výroby" a nakonec se dostal do propagace Pozemních staveb a do jejich týdeníku Jihočeský stavbař. Odtud šel do týdeníku Nový život, následoval týdeník Expres. Později se nakrátko stal i naším kolegou v deníku, jenže my tehdy potřebovali ne fotografa, ale redaktora k počítači. "Tam jsem nebyl šťastnej jako vedoucí vydání, to prostě nebyla moje parketa," vzpomínal po odchodu ke kýžené kameře. "Od roku 1992 jsem točil v ATV, posléze v TV GIMI a naposledy v TV SC PLUS. Nezapomněl jsem ale na focení a především v Jihočendě jsem mohl uplatňovat fotografie a reportáže především z jachtingu a také občas ze sjezdového lyžování – vše s pohledem na jihočeské sportovce.“ To, prosím, "páchal" ještě loni…
Lovec neopakovatelna
V článku Lovci neopakovatelna v roce 1978, v němž jsme naše spolupracující fotografy představovali, se přiznal, že jen dvakrát se svému fotoloveckému pudu zpronevěřil. Měl na objektivu nevěstu v momentu, kdy omdlévala, ale zdálo se mu v rozhodující chvíli neuctivé zmáčknout. A jednou odešel od hořícího auta.
Fotografoval pro noviny předsedu vlády, kosmonauta Remka, mistry světa a rekordmany, ale se stejnou svědomitostí a odpovědností pečlivostí taky stovky bezejmenných, psala Jihočeská pravda.
„Když fotografoval svůj první hokej v Krumlově, přišel doma na to, že se mu nepřetáčel film. Znovu tedy aparát nabil, sedl do auta, jel zpátky – a ještě stihl poslední třetinu,“ psali jsme tehdy o něm, abychom ilustrovali, jací ti lovci neopakovatelna jsou.
Život se sportem
Hrál stolní tenis, lyžoval a plaval, od třinácti let dělal jachting. Očarovalo ho oplachtěné prkno. „Na začátku 70. let se nedalo u nás ještě nic koupit, tak jsme si s kamarády museli sami udělat úplně všechno…" V roce 1996 ho oslovil český reprezentant Patrik Hrdina s partou windsurferů, jestli by pro ně natočil film do České televize, jak na Havaji řádí ve vlnách. Tak strávil příjemných pět týdnů na ostrově Maui a díky radám amerických kolegů, jakými fintami se dostat za vlnu, se neutopil, vzpomíná.
Od moře na Elbrus
Točil ale také ve výškách, dokonce na nejvyšší kavkazské hoře Elbrus, kde byl s partou vysokohorských turistů z Pozemních staveb. "Nakonec nám chybělo jedno oficiální razítko z Moskvy, nicméně jsme to nevzdali a díky podpoře předsedy místního sovětu jsme se na Elbrus přece jen vydali. Šéf horské služby nám na kus toaleťáku namaloval trasu výstupu. Vyrazili jsme ve dvě ráno, já došel na 5200 m a tam už se mi nedělalo dobře, jak jsem byl po operaci sleziny. Vrcholku nakonec dosáhli tři chlapi ze sedmi. Točil jsem to podle neocenitelných rad Jardy Křešničky, kameramana České televize v Budějovicích.
Když jsme slezli, odvezla nás milice na hotel, kde nám jeho ředitel dal domácí vězení a hrozil nám vyhoštěním ze Sovětského svazu. Pak přišlo, že se máme dostavit k předsedovi místního sovětu. Ten nám pogratuloval, že jsme byli první v tom roce – byl červen 1978 a minus 25 stupňů – kteří Elbrus zdolali. Navečer nás pozval do baru. Dostavili se i všichni členové horské služby, byl to večírek hodný carských důstojníků…," popisoval.
Z "tuzemska" rád vzpomínal na herce Jiřího Císlera. "Proti němu jsem jako dorostenec plaval, byl výborný motýlkář. Když byla v televizi show Dva z jednoho města, točila se v Budějovicích na plovárně. Po dlouhých letech jsme se tam potkali. Připomněl jsem mu, že jsem proti němu kdysi plaval, tak jsme se tomu zasmáli. To už dávno neplaval, přesto se mu tenkrát při natáčení té estrády podařil skok do bazénu z pěti metrů." I tento fotodůkaz máme někde v archivu.
V článku Lovci neopakovatelna v roce 1978, v němž jsme naše fotografy představovali, jsme na Petra prozradili, že kvůli nám lezl po skalách s horolezci, přestože trpí závratí, fotografoval ze dna bazénu a polykal při tom andělíčky špatně seřízenou automatikou akvalungu a kvůli předimenzované zátěži sotva vyplaval, běžel se svým fotonáčiním Jizerskou padesátku a sjížděl s fotoaparátem na břiše z Chopku, prý co kdyby zrovna potkal nějaký ten pravý moment…
Petr Vitoň, jak jsme ho znali.
„Když fotografoval svůj první hokej v Krumlově, přišel doma na to, že se mu nepřetáčel film. Znovu tedy aparát nabil, sedl do auta, jel zpátky – a ještě stihl poslední třetinu,“ psali jsme tehdy o Petrovi, abychom ilustrovali, jací ti lovci neopakovatelna jsou.
Co to je spokojenost?
V prosinci 2020 si v Deníku jakoby zabilancoval. "Mám radost třeba ze svých mediálních dětí, jako jsou Karel Lavický, olympionik ve windsurfingu, nebo lezec Tomáš Binter. Netoužím po medailích, netoužím po ničem. Prostě jsem spokojenej jihočeskej človíček s budějovickejma starostma. Mohl jsem toho asi udělat víc, ale mám perfektní rodinu a výborné kamarády, a od toho to všechno asi je, protože nemít kamarády, to je špatný…"
Ti kamarádi se s ním v pondělí 13. března v 10.30 přijdou naposledy rozloučit na Otýlii.
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
