RETRO 2000| Jak jsme vyrazili na exkluzivní koncert Coldplay v Londýně

Coldplay
Londýn, Wembley Arena
13. 6. 2008

Pokud si sami Coldplay nejsou jistí, že jsou velká kapela, jejich koncert utvrdí posluchače v tom, že jde o zbytečnou skromnost: jsou v životní formě!

Na pátek třináctého svolala kapela do Wembley Areny neobvyklou akci: exkluzivní koncert jen pro zvané, mezi nimiž byly manželky (Gwyneth Paltrow, která prostála koncert u pultu osvětlovače, si vesele prozpěvovala), kamarádi a pár lidí z branže. Díky spolupráci s Radiem 1 nastala lákavá možnost být u toho – to si člověk prostě nemohl nechat ujít.

Pozváno bylo dohromady pár set lidí, takže hala byla záměrně poloprázdná, což dotvářelo dojem, že divák je svědkem něčeho zvláštního: není pochyb, že normální koncerty budou plné. Deska Viva La Vida má skvělé ohlasy a živě vyznívá nad pomyšlení dobře.

RETRO 2000| Coldplay: Producent nám do studia přivedl hypnotizéra, při nahrávání jsme pak byli v divném tranzu

Skupina byla viditelně nervózní, protože podstatnou část písniček hrála živě poprvé, a Chris Martin opakoval, že jim to ještě moc nejde (a když asi dvakrát něco pokazil, klel jak námořník). „Připomíná mi to den, kdy mě můj táta, kterému je teď 107, vzal jako malého kluka na jeden předzápas Liverpoolu, bylo to hrozný – no aspoň že jste neplatili za lístky,“ uchichtl se. Dotvářelo to dojem, který kapela budí už léta, a korespondovalo to s tím, co mi krátce předtím pověděl basák Guy Berryman v rozhovoru: sice jim každý říká, jak jsou super, ale oni si jsou dobře vědomi svých chyb a drží se při zemi. Přesto dokážou ovládnout pódium i lidi: jejich show je plná energie a jakési čisté radosti. Čisté ve všech možných smyslech toho slova – Coldplay nebyli nikdy žádné smažky, na slavnou kapelu jsou až neobvyklí a vymydlení slušňáci, takže na koncertě máte pocit, že tohle můžete předvést i babičce. A přesto to nebyla nuda ani na chvíli!

Začínali intrem Life In Technicolor a plynule přešli do pilotní singlovky Violet Hill, kterou doplnila působivá projekce: sestřih záběrů amerických prezidentů a několika dalších politiků ve chvílích, kdy na něco hráli či tančili. Chris Martin má při téhle skladbě kytaru proklatě vysoko a působí, že ho Španělsko ovlivnilo nejen hudebně a rytmicky: jako by od Španělů odkoukal i držení těla! (Poznámka pro fanynky: pokud se vám dost líbil dřív, bude se vám líbit strašně – nějak nabral na půvabu a zjevně dost sportoval, takže vypadá mimořádně dobře, což ještě více vynikne později během show při projekcích z pódia, které jsou černobílé a dodávají celému dění zdání dramatičnosti a jakési osudové estetičnosti.)

Největší hit Clocks zazní kupodivu hned jako druhá skladba – že by to chtěli mít rychle za sebou? Nebo mají pochybnosti o tom, zda uvedou nové písničky publikum dost do varu? Tak či onak, je to příjemné a potvrzuje se, že Clocks je jedna z nejlepších písniček posledních let. Chris Martin ji odehraje na piano a mně se maně vybaví koncert Radiohead, která jsem dlouhá léta neměla ráda, a až povedený koncert – s Thomem Yorkem u piana – mě přesvědčil. U Coldplay jsem si po první i druhé desce říkala, že jsou přecenění, ale nové album a tahle show mi to jemně vymluvily. Mimochodem, podobně jako u Radiohead jsou na tom Coldplay v živém podání výborně s rytmikou: bubeník Will Champion i basák Guy Berryman jsou sehraní, dřou, a přitom neztrácejí lehkost, a jak Clocks, tak mnoho dalších skladeb z toho značně profituje.

Po chvíli se kapela přemisťuje na vysunutou rampu. Celá, ne jen frontman (kosmickou rychlostí tam zřízenci nandali i bicí). Odehrají dvě tři věci (naléhavá novinka Lost je velice působivá, při In My Place zase zpívá víc lidí s sebou), během kterých se ukáže další hezká věc: jak strašně působivé dokáže být prosté vzájemné přiblížení se muzikantů. Jako bychom byli svědky nějakého jejich hraní ve zkušebně (ovšem naplno!), a jako bychom byli blíž těm písničkám.

Kontrast k jakési syrovosti a obyčejnosti, jejíž zdání budí dění na rampě, tvoří projekce: kapela si za 900 000 liber nechala vyrobit sadu obřích kulovitých „žárovek“, na něž se promítá dění z pódia (je srandovní vidět, jak po nich kapela pošilhává a kontroluje, zda fungují). Trochu velký ranec peněz, ale fakt je, že to vypadá dobře. Ještě zábavnější mi ale přišla chvíle, kdy se kapela vrátila na normální pódium a vystřihla hodně dynamickou verzi God Put A Smile On Your Face. Co se to kolem nich děje?! Autodrom? Vozejčky? Vozejčky! Po obvodu pódia vyrostly kolejnice a po nich docela rychle drandilo několik vozíků se světly peroucími do kapely. Proč ještě tohle nikoho nenapadlo?!

Nikoli poprvé si při pozorování kombinace technických vychytávek a kapely sázející jeden hit za druhým vzpomenu na U2. „Ať se jdou U2 zahrabat,“ myslím si rouhačsky při houpavé Strawberry Swing, podle Chrise Martina nejoblíbenější novince.

Písničky z Viva La Vida Or Death And His Friends byly samozřejmě osou koncertu – nejsilněji z novinek působila titulní Viva La Vida (všude říkám, že její smyčcový riff aspiruje na nejbombastičtější motiv roku), milovníci zasněnějších věcí ocenili něžnou 42. Dočkali jsme se i zábavného zpestření: nejen že kapela odehrála pár skladeb z ostrůvku prázdných židlí v publiku, ale na jednu z nich (If Death Will Ever Conquer Me, tvrdí bloggeři, dosud nikde nevyšla) se chopil mikrofonu Will Champion a Chris ho doprovodil na foukací harmoniku. Kotlík!

Vrchol koncertu přijde vzápětí: nejlépe gradující a nejsilnější písničkou je, aspoň nyní, Politik, která se z decentního začátku doslova vystřelí do výšky, mrazy běhají po zádech návštěvníků, Coldplay triumfují a už vědí, že to i přes pár drobných chybek zvládli skvěle. Následující tři věci s Viva La Vida na závěr (přídavky žádné nebyly, protože okamžitě po plánovaném konci se v hale muselo dít ještě cosi dalšího) už jen dokreslily výsledný výborný dojem. Tahle kapela právě dosáhla svého vrcholu!

Text původně vyšel v REPORTu č. 7-8/2008.

Text: Jana Kománková, foto: EMI, archiv iREPORT
Témata: Coldplay, koncert, Londýn, Wembley