Vdova po textaři Zdeňku Rytířovi má ve svém domě ráda řád

„Mám ráda historizující nábytek, poklidnou a útulnou atmosféru. Myslím, že se tomu říká koloniální styl - různé kousky ze všech koutů světa.

Nejsem ani typ, který by jednou za čas přemísťoval nábytek. Vše tu má už dlouho své místo. Co s tím jednou udělají děti, ani nedomýšlím. Styl strohého a banálního nábytku s šedivými stěnami a pohledovým betonem se mi, na rozdíl od mladých, nelíbí,“ usmívá se ve svém oblíbeném křesílku paní Helena.

„Před dávnými lety nám Karel Zich poslal pohlednici z jeho turné po Sovětském svazu. Ještě ji mám schovanou. Byla na ní pracovna Antona Pavloviče Čechova -stůl, zelené stínidlo na lampě… Tak se nám to zalíbilo, až jsme si řekli, že budeme-li mít jednou dům, zařídíme si ho podobně. Starožitný nábytek jsme za pár stovek nakupovali na Libeňáku. I jídelní stůl, který je tu dodnes a tenkrát ho už nikdo nechtěl.“

Jako bývalá fotografka i současná spisovatelka a režisérka audionahrávek si potrpí také na pracovní zákoutí. Že mají po celém domě svá místa i knihovny, netřeba dodávat. Ovšem další zasvěcenou místností je tu kuchyň. „Vedle nahrávání audioknih mě focení a vaření baví pořád ze všeho nejvíce.“

„Strašně ráda vařím a psaním kuchařek se zabývám mnoho let. Vydala jsem jich už sedm,“ říká. Nepřekvapí, že si je i sama fotograficky doprovodila. Součástí příběhu o vztahu k jídlu je i seznámení s jejím současným partnerem - muzikantem Pavlem Sedláčkem. I on se před nějakým časem pustil do vydávání receptů, a hádejte: kdo fotil pro jeho kuchařku? Ano! Tak se seznámili. „Jsem tady pořád moc ráda a ani nemám potřebu někam vyjíždět. A když už odjíždím na víkend, tak k Pavlovi do Prahy,“ usmívá se naše hostitelka.

Do její činorodosti zapadá i vztah ke skvělé zahradě za domem - s bazénem a starožitným altánem. Kouzlo místa jistí i fakt, že zahrada je téměř skryta před zraky zvenčí.

„Pozemek jsme koupili od syna architekta Frágnera. Zdeněk se sem jel podívat a hned mu volal, že kupujeme. Majitel se podivil s otázkou: Jak to, když jsi ani nebyl uvnitř? Manželova odpověď byla: Právě proto! Pozemek od silnice totiž odděluje původní cihlová zeď z roku 1912! Tehdy velká vzácnost, protože nové ploty se musely dělat tak, aby skrz ně bylo vidět,“ vzpomíná na dobu padesát let starou. Ta poznamenala i výstavbu domu - ve stavebním materiálu nebylo mnoho na výběr. Přesto vznikl originální a nadčasový dům s velkými okny do zahrady.

Bydlí se tu dobře i třem psům - čivavě, americkému stafordovi i anglickému buldokovi. Vzpomínky na jejich předchůdce naše hostitelka zachytila v knize z roku 2012 Život byl pes. A ano, po dvou letech vyšla i stejnojmenná audiokniha, kterou v domovním studiu načetl Jiří Lábus. Pro změnu pohádky Jaroslavy Pechové Čáry máry bublifuk tu vyprávěla na mikrofon Lucka Vondráčková. Inu, zdi by mohly vyprávět…

Nehledě na to, že přečkaly nezapomenutelnou povodeň z roku 2002. Poměrně vzdálená Berounka se jim před očima vrátila do původního koryta, které vedlo do 17. století jejich zahradou. A řeka má paměť. „To jsme samozřejmě nevěděli a skoro dva metry hnusné černé vody v domě nás zaskočily. Jen starý nábytek to vydržel. Akustika ve studiu vzala za své, zbyly jen holé cihly. Tenkrát odvezli na skládku osm obrovských kontejnerů našeho shnilého majetku,“ vzpomíná paní Helena.

„Studio jsem vybudovala znovu, protože jsem měla hodně zakázek na mluvené slovo. Zděnda už neměl sílu. Nemohl sám dýchat a po roce v nemocnici jsem si ho vzala domů i se všemi přístroji. Vstávala jsem k němu po třech hodinách. Byla to nejtěžší etapa společného života, která trvala čtyři roky, ale byl šťastný, že je doma…,“ dodává.

„Po rozvodu s Petrem Čepkem jsem začala bydlet se Zděndou ve sklepním bytě v Dejvicích. Hrozná díra. Zděnda toužil jít bydlet z města, i když to tenkrát nebylo tak běžné. Ale byl z Tábora a velké město ho tak netěšilo. Dva roky se nám nedařilo nic sehnat - až jsme se dostali v přátelském hovoru se vzpomínaným synem pana architekta Frágnera k tomu, že prodává pozemek ještě po dědovi. Dokonce nám pak pomohl i s projektem.

Obtíže tenkrát byly se vším (několikrát nám hrubou stavbu vykradli), ale v roce 1981 jsme se nastěhovali do úplně rozestavěného baráku a do patra lezli po žebříku. Ale už jsme budovali studio a Zděnda z něj volal: Helí! Chceš magneťák, nebo schody? Tak jsme koupili magneťák,“ směje se při vzpomínce na začátky i po letech paní režisérka mluveného slova.