Právě v noci ze soboty na neděli bude opět zaveden letní čas. Všichni si posuneme ručičky o jednu hodinu dopředu a v pondělí již vstaneme o hodinu dříve, abychom přišli včas do práce. Sociálně se tedy změně přizpůsobíme okamžitě, ze dne na den. Jak se však tomuto posunu přizpůsobí čas našich vnitřních hodin?
Člověk stejně jako kterýkoli jiný živočich skutečně vnitřní biologické hodiny má. Jsou přítomny ve dvou párových shlucích nervových buněk nazývaných suprachiasmatická jádra, v části mozku zvané hypotalamus.
Hodiny udávají časový program organismu a řídí důležité denní rytmy – střídání spánku a bdění, kolísání tělesné teploty, rytmy v koncentraci hormonů v krvi a iontů v moči a četné jiné. Za normálních okolností probíhají denní rytmy s periodou rovnou přesně 24 hodinám. Ocitnete-li se však v jeskyni či bunkru bez vědomí o vnějším času, probíhají tyto rytmy s periodou zhruba dvacetipětihodinovou. Co to znamená?
Maximum v tělesné teplotě, které bývá v odpoledních hodinách, nastane vždy jednou za 25 hodin místo za 24 hodin, stejně tak jako maximum ve výkonnosti či maximum v uvolňování hormonu kůry nadledvinek, v uvolňování kortizolu, hormonu do krve.
Říkáme, že v neperiodickém prostředí lidské biologické hodiny volně běží s periodou zhruba dvacetipětihodinovou. Aby hodiny běžely s periodou 24 hodin v souladu s vnějším dnem, musí být denně s tímto dnem synchronizovány, musí se tudíž denně o jednu hodinu předběhnout. Co lidské hodiny takto synchronizuje?
Dlouho se uvažovalo, že nejdůležitější pro člověka je synchronizace sociální, která ho nutí vstávat v obdobnou dobu jako vstávají ostatní lidé, chodit v obdobnou dobu do práce…
V poslední době se však zřetelně ukazuje, že člověk, stejně jako celá příroda, je s 24hodinovým dnem synchronizován převážně pravidelným střídáním světla a tmy. Světlo, které má člověk synchronizovat, musí být však o intenzitě srovnatelné s vnějším denním osvětlením. Světlo v domácnostech či pracovních místnostech bývá zpravidla nízké intenzity a naše vnitřní hodiny fázově neposouvá.
Překvapivým objevem prokazujícím úlohu světla v synchronizaci lidských biologických hodin bylo nalezení volného běhu těchto hodin u slepců. Slepí lidé si i při časovém programu shodném s programem okolní společnosti mohou uchovat 25hodinový rytmus ve vyplavování kortisolu, v tělesné teplotě, či v tvorbě epifyzárního hormonu melatoninu. Tvorba posledního jmenovaného hormonu probíhá u normálních „synchronizovaných lidí“ pouze v noci, jde tedy o „noční“ hormon, který může signalizovat subjektivní noc.
U nevidomých se však může tato tvorba, díky volnému běhu jejich hodin, odehrávat i v denní době, pak se postupně posouvat do nočních hodin a poté opět do hodin denních. Zdálo by se, že volný běh vnitřních hodin slepců by mohl být v rozporu s jejich rytmem spánku a bdění, shodným s ostatní populací. Tento rozpor je však pouze zdánlivý – rytmus v „ospalosti“ u slepců, to je v rychlosti upadávání do spánku, může běžet též volně se zhruba 25hodinovou periodou.
Je zřejmé, že jasné denní světlo může hrát v synchronizaci člověka s vnějším dnem rozhodující úlohu. Jak toto světlo působí? Osvětlení v první polovině subjektivní noci, zvečera, zpožďuje vnitřní hodiny, osvětlení ve druhé polovině noci, zrána, způsobuje jejich předběhnutí, osvětlení v době subjektivního dne fázi hodin neovlivní. Vzhledem k tomu, že vnitřní perioda lidských hodin je 25hodinová, synchronizuje člověka s vnějším dnem převážně světlo, které umožňuje předbíhání hodin, tj. světlo ranní.
Co se stane, zavede-li se letní čas? Aby se naše vnitřní hodiny rychle předběhly v souladu s novým časem, museli bychom se dříve ráno vystavit jasnému dennímu světlu. To se nám však pravděpodobně nepodaří. Budeme sice vstávat dříve, ale opět zpočátku do tmy, a intenzivnímu rannímu osvětlení budeme vystaveni přibližně ve stejnou dobu jako před přechodem na letní čas.
Až s prodlužující se délkou dne s postupujícím jarem může ranní slunce posunout naše hodiny výrazně dopředu. Je tedy možné, že se přizpůsobení času vnitřních hodin načas opozdí za okamžitou nutnou adaptací sociální. Budík nás opět počne vytrvale probouzet, po ránu budeme zívat a náš vnitřní čas se vzepře nařízenému času společenskému. Můžeme se však také snažit našim hodinám pomoci v jejich přizpůsobení se, nejlépe aktivním pohybem po ránu či vystavováním se rannímu slunci co nejdříve. Ranní procházka či běh mohou vykonat zázraky v naší synchronizaci s novým časem i celým světem.
