Třicetiletý výtvarník, absolvent malby na AVU, ale není typ zasněného intelektuála, naopak. Je to energický, optimisticky působící muž stojící nohama na zemi, který víc než v čekání na inspiraci věří v každodenní práci v ateliéru. Je obdařený racionalitou, geometrickou představivostí, vytrvalostí – i nečekanou skromností.
Schopnost překonat krize rozvíjel nejen v umění, ale také v mimořádně náročné sportovní disciplíně: běžeckých ultramaratonech. S nadsázkou lze říct, že tuto dovednost občas využije i v tvůrčí práci, dodnes je věrný svým streetartovým kořenům a instaluje svá díla v ulicích evropských metropolí – a to je činnost vyžadující schopnost rychle vyklidit prostor.
Lidovky.cz: Témata vašich děl se podobají: liduprázdné interiéry, průhledy, jen lehké náznaky situací. Necháváte diváky, ať si domýšlejí vlastní příběhy?
Ano, mám rád, když jsou věci nedořečené a mnohovrstevnaté – i koncepčně. V mém případě většinou vycházejí z jakýchsi intuitivních rekonstrukcí buď mně známých míst, míst, na kterých jsem fyzicky nebyl, protože nevím, jak se na ně dostat, anebo míst, která už neexistují. A protože vycházím ze svých představ, dochází tam k různým deformacím a novým skutečnostem. Jestli to pak bude divák vnímat jako imaginární prostor, uvidí v tom nějaký konkrétní odkaz, nebo jen zajímavou barevnou skladbu, nechávám na něm.
Lidovky.cz: Vracíte se ke konkrétním zážitkům?
Používám v téhle souvislosti terminus technicus, který vymyslela kamarádka, a to „intuitivní nostalgie“. Ve vzpomínkách nacházím různé prostory a pak se je snažím rekonstruovat formou volných asociací – jako když hudebník jamuje.
Lidovky.cz: Malujete na trojrozměrné bloky. V čem je pro vás 3D lepší než 2D?
Nejde mi vysloveně o tu trojrozměrnost, spíš o materiál jako takový. Beton a další materiály jako keramika nebo bronz mi umožňují jít dál, než dovoluje plátno. Pořád se ale považuju za malíře, a ne za sochaře.
