O jejich existenci se dozvěděli paleontologové, zkoumající fosilie v Harrisonově souvrství, rozsáhlém pásmu pískovců a sopečného popela, které se datuje do období miocénu před asi 22 miliony lety, v geologickém parku Badlands. Začala tak jejich intenzivní analýza. Vědci zjistili, že šroubovité struktury se nacházejí blízko u sebe, nikdy se však nepřekrývají.
Geolog Erwin Hinckley Barbour o nich v roce 1891 napsal: „Jejich symetrie je tak dokonalá, že to jde mimo mé chápání.” Vědec si zpočátku myslel, že se jedná o zkamenělé liány nebo rostliny, jež se omotaly kolem kmene tenkého stromu. Pak ho napadlo, že by mohlo jít o neznámé mořské houby. Později si ale všiml, že ze dna každého šroubu trčí do boku rovný útvar. Předpokládal, že je to oddenek, druh plazivého kořene, který byliny používají k rozmnožování.
Ďáblovy vývrtky
Další záhadou byl fakt, že se uvnitř vývrtek našly kosti malého vyhynulého bobra, známého jako Palaeocastor. Na otázku, jak se do struktury dostaly, nedokázal nikdo odpovědět. Až o více než sto let později, v roce 1977 paleontologové Larry Martin a Deb Bennett, po prozkoumání více než tisícovky fosilií, v nichž nalezli výrazné škrábance, přišli s teorií, že se jedná o bobří nory.
Myšlenku, že tvor o velikosti krysy vytvořil tak dokonale symetrické dílo ale řada odborníků nechtěla přijmout. Stopy, které přesně odpovídaly velikosti a tvaru řezáků, a zbytky bobřích holátek ale jejich názor změnily.
Proč ale vyhynulí Palaeocastoři, žijící v severoamerických Badlands během pozdního oligocenního období až raného miocénu, tvořili tak komplikované nory? Nebylo by jednodušší vykopat rovný tunel s pelechem na konci?
Bobří nory
Na tuto otázku odpověděl výzkum geologa Roberta C. Meyera z roku 1999. Bobři měli podle něj dva hlavní důvody. Za prvé se jim po mírně nakloněné rovině lépe šplhalo směrem nahoru. Za druhé, šroubovice efektivněji udržela konzistentnější úroveň teploty a vlhkosti.
Nory obecně využívají izolační vlastnosti půdy. V létě je v nich chladněji a v zimě o něco tepleji než na povrchu. Zatímco v rovných tunelech se vzduch vyměňuje rychleji, ve spirálových se jeho proudění zpomaluje, až se nakonec zastaví. Navíc, tento tvar dokonale zabránil, aby bylo obydlí ucpáno prachem, jenž na pláních Nebrasky roznášely písečné bouře.
I přesto, že bobři rodu Palaeocastor vyhynuli, jejich geniální díla přetrvala do dnešní doby. Časem se nory zanesly sedimentem, který ztuhl. Jak čas plynul, okolní pískovec začal erodovat. Pevné spirály tak byly odhaleny a zamotaly hlavu místním obyvatelům i odborníkům. Pokud jste předpokládali, že „ďábelské vývrtky“ vyhloubila zvířata, můžete být na sebe hrdí. Vědcům trvalo více než sto let, než je tato myšlenka napadla.
www.smithsonianmag.com, www.spookygeology.com, www.en.wikipedia.org
