BŘETISLAV DITRYCH

(Z deníku básníka Otakara Theera)

Narodil se ve stejném roce 1880 jako Milan Rastislav Štefánik. V Černovicích, tehdejší Bukovině, dnes na Ukrajině, kde byl jeho otec důstojníkem tamější posádky. Oba rodiče pocházeli z polabského Nymburka, tam také prožil dětství. Otec mu zemřel už v roce 1881, od roku 1890 žil s matkou v Praze. V roce 1899 složil maturitu na klasickém gymnáziu v Žitné ulici, pak studoval na přání matky na právnické fakultě, po třech semestrech přestoupil na filozofii. Už v osmnácti letech psal o uměleckém životě moderní Francie. O rok později připravil pro Literární listy výbor z deníků Charlese Baudelaira. Nalezl tam i jeho slova: „Nudné v lásce je to, že je zločinem, při němž se nelze obejít bez spoluviníka.“

Studia uzavřel v roce 1906 doktorátem. Do konce života v roce 1917 byl zaměstnán jako úředník univerzitní knihovny v Praze. Básník, dramatik, spisovatel a překladatel. Na jaře 1908 si příteli Otokaru Šimkovi, literárnímu historikovi, překladateli a budoucímu autorovi několikasvazkových Dějin francouzské literatury, trpce postěžoval: „Úřad není pro mne než skutečnou mučírnou, která mi den ode dne vystřebává krev… nejsvěžejší mé hodiny padnou do chřtánu tomu úřednímu molochu.“

Otakar Theer. Zvláštní, obtížně popsatelná, až dekadentní postava. Zatížená nejen vztahem k Francii, k Paříži, kam poprvé přijel na podzim roku 1902 a kde pobýval až do jara roku následujícího. Ale nejspíš navštívil Paříž jako dvacetiletý krátce už v roce 1900, před zahájením Světové výstavy. Tehdy potkal i Jana, budoucího Hanuše Jelínka, který získal půlroční stipendium a studoval na Sorbonně.

Pozdější pobyt měl být a také byl pobyt studijní, cílem příprava dizertační práce o Balzakovi. „Své dílo bral jako poslání. Chtěl se odlišovat, být svébytný, osobitý, proto musel být osamocený,“ vzpomínala spisovatelka Růžena Jesenská. „Byl bytostí až chorobně sensitivní. Odtud i krajní výkyvy jeho životních způsobů, které v mládí stojí ve znamení smyslové lačnosti a poživačného rozkošnictví a později zvracejí se v askesi stejně extrémní,“ charakterizuje básníka literární kritik a jeho životopisec A. M. Píša.

Zdůrazňuji hned na začátku jeho příběhu: Své dílo bral jako poslání.

První básnickou sbírku Háje, kde se tančí vydal jako sedmnáctiletý v roce 1897, druhou, rovněž s neobvyklým názvem, Výpravy k Já o tři roky později. V letech 1902 až 1903 pobýval v Paříži.

Při cestě do Paříže si 9. října 1902 poznamenal do deníku: „Za Štrasburgem chytil mne opravdový stesk. Proč? Krajina je tam podobna našemu Polabí, ale náhle spatřený vůz s párem koní, zapřažených nikoliv vedle sebe ale jeden za druhým, dal mi pocítit s nezvratnou jistotou, jak daleko jsem od domova.“

Uvědomuje si jiný charakter vesnic, shluky domů postavených z kamene mu připomínají stádo, nad nimi kostelní věž jako pastýř, všude kolem louky a zelené přímky kanálů. „Blížil jsem se k Paříži nedočkavě a dychtil po prvním pohledu.“ Poznamenávám, že deníky mohly být odpečetěny až třicet let po jeho smrti.

První pohled na předměstí zklamal. Vlak se na nádraží blížil mezi vysokými zdmi. Ale ještě večer se projel metrem a s Julesem Lévy, spisovatelem a spoluzakladatelem ilustrovaného časopisu Fin de Siècle, Konec století, prošel kolem Notre Dame k Palais Royal a do Latinské čtvrti. Všímá si kaváren na chodnících, někde sedí u stolku dva tři muži, jinde žena a muž, zaposlouchá se do tklivé písně zpěváka o hlasu kostelních zvonů a běhu času. Překvapí ho pouliční děvčata, kokotky, chovají se, jak si večer poznamená, velmi slušně.

V dalších dnech navštívil s přáteli módní a slavné kabarety na Montmartru, třeba Cabaret du Néant, tedy nicoty, zániku, snažící se právě takovou náladu navodit, příjemnější byl snad Cabaret du Ciel, Nebeský.

Známosti s Otakarem Theerem rádi využijeme k návštěvě českých umělců žijících v Paříži. Několik adres mu předal o dvanáct let starší Václav Hladík, rovněž spolupracovníka listu Lumír, novináře a spisovatele.

Je jaro roku 1903, příjemné odpoledne, Václav Hladík se toulá po nábřeží Conti, prohlíží knihy a staré tisky, opatrně nahlíží do svazků už na pohled zestárlých a zapomenutých, nepospíchá, Seina tiše plyne, čas se pozastavil. Najednou se před ním objeví drobná postava básníka.

Později setkání vylíčil s mírnou ironií a trochu škodolibým úsměvem: „Vtom se přede mnou objevila drobná postava a vážná tvář přítele Otakara Theera. Vykračoval si velmi opravdově po pařížské dlažbě a cylindr se mu leskl osmi odrazy světelnými, pravý to cylindr světáka a dobyvatele srdcí… Mladý poeta, jenž vystupoval v pařížských salonech jako pěvec českých písní se sensačním úspěchem – jistá americká milionářka chtěla prý jej unést – pravil mi, že jde do Louvru.“

Možná jsou právě tady přiléhavá slova jednoho z vrstevníků, výtvarného a literárního kritika Arne Nováka, který Theera popisuje jako člověka „roztěkaného v povrchní eleganci a planém světáctví“. A za ním, dodávám, se skrývaly pochyby, úzkost a věčně nesplnitelné touhy.

Vida, tak dvaadvacetiletého básníka ještě neznáme. Míří do Louvru. Ne, nemá tam žádnou poněkud utajenou schůzku, jde studovat obrazy moderních malířů. Václava Hladíka přemluví – právě tam otevřeli nový sál francouzských mistrů z pozůstalosti sběratele, na jeho jméno si zrovna nevzpomíná. Ale shodnou se, tolik pokladů zájemcům o výtvarné umění nenabízí snad žádné jiné město na světě. Ano, postačí mít jen jasný zrak a vnímavou mysl.

Novinář Václav Hladík zmíní novinku: „Paříž tančí cake walk, černošský tanec,“ vysvětluje. „Dráždivá melodie vjíždí do nohou. Jakási alkoholická zbujnělost je v její divokosti, i cosi uličnicky smyslného. Muž pitvorně vrtí tělem, metá a seká nohama, žena ohýbá pružné tělo dozadu a karikuje s americkou provokativností břišní tanec… a pak divoké pas de deux, pár mává rukama, přelomený v půli, zvrácený dozadu, vyrážející pronikavé výkřiky… A Paříž tleská, zuří, jásá, dupe a tluče holemi.“

Ale o tom Otakar Theer jistě ví, o tom už slyšel.

Začátkem října 1902 navštívil Otakat Theer poprvé malíře Jana Dědinu. Tomu se zatím v Paříži daří i nedaří. Kreslí ilustrace do časopisů, maluje akvarely. „Očekával jsem eleganci a shledal chudobu,“ píše Otakar Theer. Bydlí v 5. patře. „Dosti úzký ateliér s několika rozdělanými portréty. Žena seděla s děckem na zemi a dělala pořádek ve skicách rozházených po zemi. Seděl tam jeden Čech, malíř Plesnivý.“

Byl to třiadvacetiletý Vincent Plesnivý, později žil jednu dobu v Boršicích u Blatnice, pilně maloval akvarely, byl blízkým kamarádem Jožky Uprky, náměty měli obdobné.

Jan Dědina se na Theera díval trochu s nedůvěrou jako na člověka, který si přijel do Paříže užívat, který nemá žádné starosti se živobytím. Čím se Theer zabývá, proč vůbec pracuje? Theer neví, jak odpovědět. Chce pracovat na studii o Voltairovi. Přijímá od společnosti jistá dobrodiní a cítí povinnost něco vrátit. A je ve mně, dodává, jakási touha tvořit. Tomu by mohl malíř rozumět. Dostali se v řeči i na téma náboženství, posmrtného života. Theer se jeho přesvědčování nejdřív usmíval, pak se mu zdálo, že ho malířova slova hypnotizují, že začíná věřit tomu, co vykládá: „Všechno musí mít svou příčinu. Když dokážou chemikové sestrojit všechny prvky vejce, proč se z něho nelíhne kuře? Proč je všechno tak moudře uděláno? Mohly ty nesčíslné světy vzniknout jen náhodou? Lidská duše je nesmrtelná, přebývá v jiných tělech…“

Theer pilně navštěvuje divadla, v divadle Sarah Berhardtové viděl hru Edmonda Rostanda Aiglon, Orlíček, o životě Napoleona II., syna císaře Napoleona. „Příběh mě silně strhl,“ pokračuje v deníkových záznamech. Přátelé ho seznámili s Juliettou. „Odvedla si mne do svého pokojíčku, slíbil jsem jí 10 franků… Jinak mne zdejší ženy valně nepoutají, nedovedou mě vzrušit… Znám jich několik, ale po žádné nemám valnou touhu.“

Dál obchází památky Paříže, v úterý 14. října si poznamenal: „Byl jsem u Muchy. Velký atelier, rozdělané portréty a plakáty. Setkal jsem se tam s Dědinou a chodili jsme pak spolu asi 3 hodiny v okolí parku Montsouris.“

Dědina mu vyprávěl o svých osudech. Z vojny utekl do Itálie. Tam zažil bídu. Utekl do Paříže. Také bída. Pracoval jako dělník v litografickém závodě. Pak Munkacsy, Marold. Postupně vydělával hromadu peněz, zaznamenává stručně Theer. Vystavuje v salonech, jeho kresby jsou v Revue Illustrée, v Le Monde Illustrée. Ale i ve Zlaté Praze. „Byl zván k ministrům, spal, s kterou jenom chtěl. Vtom ho přepadla nemoc a dostal se do čtvrti Montsouris. Když se pozdravil, chodil po hradbách a meditoval, meditační básně psal již jako chlapec. Jednou našel u svého učedníka bibli. Četl ji. Začínal jí jinak rozumět. Stala se s ním proměna,“ zaznamenal Theer. „Malíř má zvláštní způsob přesvědčování, je poněkud komicky pevný ve své víře, ale tato víra je silná jako oheň. Rozloučili jsme se srdečně, musel jít domů, ,poněvadž se žena večer sama bojí.‘“

„Z divadla jsem jel tramvají a pak šel pěšky. Bylo kolem půlnoci. Na nábřežích zářilo nesčíslně světel, Seina byla jako zrcadlo, v němž se ta světla odrážela. Věže Notre-Dame byly bílé, neboť byla měsíční noc… Nemohu se vkořenit do zdejšího života, který, sám o sobě, mi nevnuká ani jednu postavu, ani jednu inspiraci. Já tu pomýšlím napsat román převratu od nevěry k víře, pokračování ,Příchodu ženy‘… Nechtělo se mi do těch deníkových stránek,“ přiznává. V deníku se objevuje ženské jméno Marielle.

Znovu se zaposlouchejme do slov básníka: „Na rohu Place du Collége u otevřeného okna, které jasně plane do noci, hraje kdosi na housle a piano ho tiše, šepotavě doprovází. V Hotelu d’Avenir je ticho. Kočky kmitají se po ulici. Sedám doma ke stolu, oblékám svůj pracovní kabát, předpotopní bačkory hnědobíle kostkované, které mi dala máti, ,abych se nenastydl‘. Lampa osvětluje můj stolek měkkou září, osvětluje také kousek stěny zlativě tapetované, s růžovými květy, které vyrůstají z vybledle zelených lodyh. Hodiny odbíjejí sladce půl a celé.“

Je to pravá chvíle pro zrození básně?

V hotelu nedaleko Saint-Germain-des Prés a Luxemburské zahrady – věřme, že myslí právě tenhle – je mu dobře. Bulváry se mu zdají nezajímavé. Každý den ráno přijdou do ulice prodavači novin, často sem zabloudí hadrář s ustaraným obličejem a lulkou v ústech, v ošuntělých širokých kalhotách. Tady je mi dobře, opakuje.

„Francouzi jsou přesvědčeni,“ vrací se k deníku v neděli 19. října 1902, „že jsou nejdokonalejšími lidmi a Paříž že je nejdokonalejším střediskem této dokonalosti. Skromnost zde neexistuje. Když člověk řekne tanečnici Vous dansez bien, tančíte dobře, odpoví Oh, trés bien! Trés bien! Ó, velmi dobře, velmi dobře!“ Jeden z přátel mu vyprávěl, že v pařížských společnostech se netančí valčíky a polky, nýbrž boston po amerikánsku.

„Odvedl jsem si Charlotte domů,“ poznamenává si jindy. Leccos jí vytýká, není mu moc příjemná. Ale přesto ho potěšilo, když ho ve spánku obejmula. Ráno mu byla protivná. Oblékala se a nemohla pochopit, proč si ji vlastně pozval. Pozoruje její blankytnou šněrovačku, purpurovou spodničku. Bystrými prsty si spletla vlasy, nasadila klobouk. Dal jí obvyklých 10 franků…

Stěžuje si, že mu jde psaní těžce, je z toho zoufalý: „Život se stává teprve tehdy životem, je-li vykoupen odpíráním si ženy, lásky,“ napíše. Není to jen výmluva? „Pozoruji, že u žen má úspěch jediné: lež, lež a lži…“

Jistě si pilně dopisuje s přítelem Janem z Wojkowicz. Jsou stejně staří. Jan Nebeský pocházel ze staročeského rytířského rodu, také se narodil v Nymburce, studoval na gymnáziu v Kolíně, pak filozofii na české univerzitě v Praze, je básníkem a spisovatelem, jsou si blízcí v názorech na literaturu i na život. I na profesory na gymnáziu a na děvčata. Jan o nich píše z Kolína Otakarovi do Prahy. „Čteš Březinu, Baudelaira, kdy sáhneš k Verlainovi? Nové Macharovy básně značí jeho úpadek, čteš Petra Altenberga, máš už Zarathustru? Četls Przybyszevského studii o Munchovi? Rilka?“

Je jim šestnáct… Je to téměř neuvěřitelné, ale už v době studia na gymnáziu si psali téměř obden. Navzájem si budou posuzovat básně, občas se neshodnou. Nic neobvyklého.

Už v osmnácti letech psal Theer o uměleckém životě současné Francie. O rok později přeložil a komentoval pro Literární listy výbor z deníků Charlese Baudelaira. Část přeložil už dřív. I větu, kterou si bude připomínat: Nudné v lásce je to, že je zločinem, při němž se nelze obejít bez spoluviníka.

Z Paříže posílal obsáhlé příspěvky i fejetony příspěvky do časopisů Lumír, Zvon, Zlaté Prahy, Ilustrovaného světa, ale především do Máje: o malířích Alfonsu Muchovi, Františku Kupkovi, Adolfu Wiesnerovi, Františku Dvořákovi, nebo třeba Vojtěchu Preissigovi a řezbáři a sochaři Josefu Kratinovi. Líčí svízelný zápas o uplatnění a charakterizuje jejich dílo.

„Život českého umělce v Paříži není snadný,“ píše ve fejetonu pro týdenník Máj v roce 1903. „Většinou sem přicházejí mladí lidé bez prostředků, konkurence je velká, Pařížané si všímají jen známých jmen. Jejich ateliéry naleznete většinou na kraji města, v zimě je v nich chladno, v létě horko, často se musí spokojit s podkrovní světničkou nebo půdou. Nechte si vyprávět o jejich strádání, nesplněných nadějích, marné snaze proniknout mezi domácí umělce. Máte někoho, kdo vás protlačí do popředí? Nemáte? Pak bude nejlepší, když se vrátíte domů. Talentů tu máme tolik, že bychom jimi mohli přehradit Seinu.“

Ve Francii také dokončuje soubor povídek Pod stromem lásky. Vystupuje z nich životní pesimismus, trpká zkušenost lásky nebo spíše náhodných vztahů. Které si ovšem sám a rád vybírá. Vášnivá rozkoš se často mění v mechanické opakování. Nepřestává snít o jakési božské, absolutní lásce. Názor kritiky na povídky byl spíš rozporný. Přátelům posílá s omluvou alespoň pohlednice. Arne Novákovi: „Prožiju všechen čas prohlížením museí, divadel a kabaretů atd. Takže se nemohu zmoci na větší dopis.“

V pozdější vzpomínce připomíná výtvarný a literární kritik Arne Novák, že Otakar Theer byl „roztěkaný, v povrchní eleganci a planém světáctví“.

V sobotu 22. října: „Připadám si jako tříska, kterou by někdo hodil do dravého toku Paříže. Dojmy, anebo spíše přesvědčení, střídají se u mě s podivuhodnou rychlostí, působí mi bolest, neboť nové přesvědčení je vždy nová bolest.“

O den později odjíždí do Versailles, prohlédl si zámek, park, „vítr smetal ze stromů listy, které spadávaly jeden po druhém, šustíce“, projížděl se na loďce po kanálu. Na versailleském náměstí byl krásný kolotoč, divadélka pro děti i dospělé, krámky s různým zbožím a cukrovím.

Za další dva dny odjel vlakem na tři dny do Le Havru. Poprvé v životě uvidí moře! Navštíví i oblíbená lázeňská letoviska Dauville a Trouville, okouzlí ho pestrý ráz přístavu, lodě, námořníci, vypluje i na moře.

Na konci prvního listopadového týdne se vydal do Saint-Cloud a Sèvres. Tady vyhledal dům Maison des Jardies, původně starý vinařský dům ze 17. století, kde žil od roku 1837 Honoré de Balzac. Po třech letech musel místo kvůli pronásledování věřiteli opustit a přestěhoval se do Paříže.

„Táhlo mě to tam jako mouchu světlo,“ zaznamenal si dvaadvacetiletý Otakar Theer. „Snil jsem, jak tudy Balzac kdysi chodíval, stál v pokoji s velkými okny, kde pracoval, vidím jeho siluetu, která se fantasticky odráží v šeru pokoje. Sedí někdy po půlnoci u bohaté snídaně, kterou začínal práci. Dnes je rozhodnuto. Budu literátem. Pustil jsem se do Memoárů, napíši lehce denně 8 stránek. Přes hodinu jsem dnes v noci snil, že až přijedu do Prahy, najmu si někde tichý pokojík a tam budu každý den odpoledne psát, bez vyrušování… Marnost levnějších vášní, zevnějších úspěchů jsou mi příliš patrny…“

Psát a jenom psát. Podaří se mu to?

Balzac ho opravdu silně zaujal a okouzlil. V Národní knihovně přečetl všechno, co o něm kdy bylo napsáno. „Vypil jsem tam snad tolik koflíků černé kávy, kolik je hodin od rána do soumraku.“ Balzac a jeho Lidská komedie bude tématem Theerovy dizertační práce. Pravidelně navštěvoval přednášky na Sorbonně.

Týden před koncem listopadu navštívil Jana Dědinu znovu a rád. Rozhlíží se: „Ten nepořádek, stolky pokryté náčrtky, stěny pokryté nedokončenými obrazy, kožešina na zemi, okna zakrytá řasnatými záclonami a čtyři nebo pět hostů. Vypadalo to jako v krámě starožitníky.“ Prohlédl si Dědinovu bustu, kterou modeloval Josef Mařatka.

Blíží se vánoční svátky, Otakar Theer je na koncertu v divadle Châtelet. Seděl nejspíš na lavici někde nahoře, na galerii. „Přihodilo se mi příjemné dobrodružství. Posluchačka přede mnou, dívka, opřela se o moje kolena tak horoucně, že jsem poznal její smyslnost. Opětoval jsem a mezi námi vznikl těmi doteky jemný erotický vztah. Prohýbala šíji, která hned tuhla, hned vláčněla, ramena jí poskakovala rychlým dýcháním, byla to celá škála různých pohybů, které značily polibky, objetí a hlazení. Vzrušení, které jsme si tak připravovali, bylo ještě větší než rozkoš v okamžiku ukojení. Brzo se mi to děvče, které se dříve zdálo bezejmenné, proměnilo v krásnou bytost, po níž se touží a šíleně jsem lačněl stisknout její teplé tělo… třeba je bázlivá, bála se, aby nikdo nic nezpozoroval, poddávala se opatrně a s rozkoší jen svým kolenům…“

Není to, ptám se, jenom nadbytečný a marnotratný příběh? Skutečnost, která zůstane přeludem, krátký sen, v němž marně toužíme, aby se stal skutečností? Měl po skončení koncertu pokračování? Sotva. Mladý básník se k němu v deníku nevrací.

Bloudí po předvánočních bulvárech, nahlédne do výlohy s hračkami, snad všude nabízejí malou vzducholoď, není divu, kdekdo mluví o vzduchoplaveckých pokusech Alberta Santos-Dumonta.

Štědrý den. „Vstával jsem malátně, tak jako ve dnech, kdy jsme si vědomi, že odpočinek není hříchem,“ poznamenal si. Potěšil ho dopis od matky. Vydal se do hostince, pak do Luxemburské zahrady. Pozoroval okolí. Dámy s psíčky, hrající si děti. „Bledý sluneční přísvit lil se z modré oblohy a osvětloval rybník, na němž ztuhl ledový škraloup plný vzduchových bublin.“

Odpoledne se potěšil v Louvru s oblíbenými mistry. Za pár dní s náhodnou Mariette, jak je občas v deníku nazývá. Přiznává, že mu to dodává sebevědomí a přináší dobrodružství.

První den roku 1903. Venku je zima, v pokoji chladno, nepořádek, stůl pokrytý papíry a knihami. Má pocit, že pobytu v Paříži dostatečně nevyužívá, nepracuje, jak si naplánoval. „Čert mi byl dlužen Paříž a ďábel Pařížany a Pařížanky. Myslím na návrat se stejnou touhou, jako jsem dychtil jet do Paříže… S novým rokem musí přestat ta bahenní nálada,“ umiňuje si. „Všechny mosty do života jsou spáleny mimo jeden, na kterém je nápis Literatura.“

Začátkem ledna se několikrát objeví v jeho pokoji Rose, pravděpodobně Růžena, oproti němu o pár let starší Češka, nevyjadřuje se o ní moc lichotivě, později nalezneme v poznámce i příjmení: Srpová. Známost s krajankou potrvá asi měsíc. Byla to slečna Srpová, která se o několik let později starala o byt Milana Rastislava Štefánika v rue Leclerc číslo 6, který pobýval rok na Tahiti?

Spisovatelka Anna Lauermannová-Mikschová (psala pod jménem Felix Téver) vzpomínala: „Theer nebyl krasavec, byl spíš nehezký, přesto měl valně štěstí u žen, štěstí, jehož hlavně muži nechápali.“

Ale důležitější je jistě setkání s Františkem Kupkou a jeho přáteli v Moulin de la Galette. O čem si asi vyprávěli? Opakovaně navštěvoval také Alfonse Muchu. Také o něm připraví v polovině prosince 1901 delší článek.

Popisuje jeho veliký ateliér ve dvoře domu v ulici Val-de-Grâce. Nejdřív prošel velkou místností, kde byly na stěnách zavěšeny kožešiny a zbraně, chvosty pavích per, japonské dřevoryty, zrcadla ve zdobných rámech, na stropě i stolcích starodávné lampy, orientální svítilny, v prosklených skříních výšivky, tam zase krásné kroje.

Muchovu přítelkyni a modelku Berthe de Laland zřejmě nezastihl, nic o ní nepíše.

Rozprávěli spolu v malém salonku, kde jsou křesla, pohovka, příjemné světlo lampy s hedvábným stínidlem, klavír, knihovna se vzácnými tisky.

Theer připomíná bolestný a krutý zápas na začátku jeho umělecké dráhy, od podzimu 1887, kdy přišel do Paříže. Zápas s uměleckou technikou – a nevšímavým obecenstvem. Neznámý člověk, ztracený v milionovém městě. „V Paříži, kde každý den rodí se nové talenty, kde se žije draze a v neustálé konkurenci, je potřebí velkého nadání a nezlomné vůle, má-li se prorazit. Všechno slabé, polovičaté, podléhá.“

Návrat do Čech, bez peněz a s prázdným žaludkem. A v roce 1889 znovu Paříž. „Možná by to byl zajímavý román,“ poznamenal Theer. Konečně zakázky. Nemoc. Vypočítává jeho práci jako ilustrátora, na obecné uznání však stále čekal.

Seznámení se Sarah Bernhardtovou. A na přelomu let 1894 a 1895 plakát ke hře Gismonda. „Tímto plakátem otevřela se Muchovi brána úspěchu,“píše Theer. Proč? Odpovídá stručně: „Nikdy nekrášlila pařížské zdi díla tak zářivá, magická a prodchnutá krásou tak harmonickou… Obdivuhodný je umělec, který dnes, ve svém 42. roce, stojí pln tvůrčí síly, s okem zářivým, pln snů o budoucnosti.“ A o dvacet let mladšímu básníkovi dodává: „Teď teprve budu tvořit. Dokončím několik nutných prací, a pak odjedu pryč z Paříže, k nám, na Moravu nebo do Chodska, ani sám ještě nevím, zahrabu se tam na některé vesnici, budu studovat, sbírat materiál, a pak uvidíme…“

Ale do vlasti se natrvalo vrátí až v roce 1910.

V Lidových novinách Alfons Mucha po letech vyprávěl, jak plakát k řeckému melodramatu Gismonda od Victoriena Sardoua vznikl. Stálý kreslič plakátů pro divadlo Renaissance se roznemohl. Tiskař Lemercier se obával, že ztratí zakázky, když plakát nebude hotový včas. Obrátil se na Muchu, s nímž se znal. Mucha souhlasil, ale musí se jít nejdřív podívat na generální zkoušku, aby se s dějem seznámil. Po zkoušce spolu zašli do kavárny a Lemercier se vyptával na Muchův názor, nápad. Mucha mu svoji představu načrtl na mramorovou desku kavárenského stolku. „Pak jsem si tu mramorovou desku koupil,“ dodal malíř. Důležitý příběh pokračuje: Mucha přinesl hotový návrh do tiskárny. Lemercier byl zklamaný, po chvilce rozpaků říkal, že očekával něco jiného. Co teď? Dobře, souhlasí, ukážou návrh Sarah Bernhardtové, ta rozhodne. „Sarah,“ dovypráví Mucha stručně, „v tom viděla bůhví co, chválila, chválila, a tak jsem vyhrál. V litografické dílně se dali do práce, stroje začaly hučet a vytiskli to, ačkoliv říkali, že takhle se plakáty nedělají. Vyvolalo to rozruch, všechny noviny o tom psaly.“

Zastavme se ještě krátce, jako Otakar Theer, v ateliéru u Františka Dvořáka. Dobrodružný malíř, o dva roky mladší než Alfons Mucha. Navštěvoval Akademii ve Vídni, Mnichově, Florencii. V roce 1888 se rozhodl s mnichovskými spolužáky Karlem Vítězslavem Maškem a Alfonsem Muchou odjet do Paříže. Odjel do Paříže, ale vydržel krátce, na začátku roku 1890 se vydal přes moře do Ameriky. Uspěl jako portrétista, vystavoval v Chicagu i Washingtonu. Po pěti letech se do Paříže vrátil, usadil se v Neuilly-sur-Seine na okraji města a Boulogneského lesíku. Domů do Prahy přijel v únoru 1905. Theer vidí na jeho obrazech a kresbách radost ze slunečních paprsků, stíny, odstíny, odlesky a polostíny, rozjásané barvy, chvění vzduchu. Osamělé stromy, aleje, pruh cesty. Obdivoval nádherné portréty Čtenářka a Čtyři růže, dívky jsou na nich stále mimořádně půvabné. A když se v ateliéru seřeřilo, vydával se znovu do Boulogneského lesíka, aby zachytil počínající soumrak. „Malíř do posledního nervu,“ napíše Theer.

Potkal při ranních procházkách v Boulogneském lesíku vzduchoplavce Alberta Santos-Dumonta? Viděl ho v maličkém balonu Le Brésil? Santos-Dumont v něm poprvé vzlétl v červnu nebo červenci 1898 právě tady a vystoupal do výšky asi 300 metrů. Nejdřív bez pohonu, v září s motorem z tříkolky De Dion-Bouton. Už má známý doutníkový vzhled vzducholodě, ale vítr nečekaně zesílil a vzduchoplavec se zřítil mezi vrcholky mohutných stromů. Příště to zkusí znovu v parku Bagatelle. Ale do Boulogneského lesíku se ještě vrátí, o tři roky později skončí se vzducholodí číslo 6 také nedobrovolně mezi stromy. Pokusy Santos-Dumonta tehdy sledovala snad celá Paříž.

Otakar Theer nastoupil prvního března 1903 v Paříži do vlaku a vydal se domů, do Prahy. Připadal si jako kůň, který se vrací do stáje. Na nádraží ho čekala matka: maličká, drobounká ve svém černém plášti.

Vracel se, jak píše, jako kůň do stáje, ale už následujícího dne si poznamená: „Je mi tu zoufale smutno. Zdá se mi, že jsem se odcizil, že jsem ve skutečné cizině. Žádnou lásku nevidím kolem sebe, toliko chlad, chlad, chlad. Je to vše tak malé, tak sevřené! Kde jsou mé romantické sny?“

Do Francie se vrátil v roce 1908 a 1909. Cestoval i po Evropě, v létě 1905 do severní Itálie, v roce 1912 putoval po Skandinávii, o rok později navštívil Moskvu a na Krymu přítele Karla Kramáře. V polovině března 1909 získal ocenění Officier d’Academie, doslova Důstojník Akademie, přesněji stříbrný Řád akademických palem, medaili ve tvaru palmových ratolestí za zásluhy v kultuře. Z Theerových současníků získali obdobné vyznamenání například Ema Destinnová a Jaroslav Vrchlický. Doma o něm budou psát jako o jednom „z nejlepších znalců a pěstitelů literatury francouzské u nás, řada jeho duchaplných studií a překladů určují jej k vysokému uznání, jemuž francouzská vláda dala výraz tím, že jej jmenovala důstojníkem akademie ministerstva veřejného vyučování a krásného umění“. Ano, kromě svých přátel Otokara Šimka a Hanuše Jelínka byl ve své generaci největším propagátorem francouzského písemnictví.

Mezi jeho oblíbené spisovatele patřil také matematik, fyzik a filosof Blaise Pascal. Byl, jak dovozuje A. M. Píša v obsáhlém díle o Otakaru Theerovi, zrcadlem jeho vlastních pochyb, úzkostí a tužeb. A Pascalovy Pensées, Myšlenky, bude číst znovu a znovu, naposledy i v posledních týdnech života.

Fragment románu Stroj na polibky, který začal psát v roce 1909, má přesně 111 rukopisných listů. Theer uvažoval i o druhém názvu – S puklým srdcem. Je autobiografický, podkladem jeho někdejší vztah k herečce Národního divadla, která se tu jmenuje Lila Luxová. Spisovatel Hanuš se setkává s Lilou u manželů Fantových, což jsou nepochybně Růžena Svobodová a její muž F. X. Svoboda. Cítí se být obrněný před pokušením lásky, ale do Lily se vášnivě zamiluje. Té se líbí, ale nic víc. Píše jí milostné dopisy, Lila zůstává záhadná. Hanušovo okouzlení se promění v nenávist.

Text nikdy nedokončil. Janu z Wojkovicz píše koncem května 1911: „Román je pro mne dnes už mumifikovaný útvar… Již to, že dnes tolik žen píše romány, svědčí, jak je to odbytý žánr.“Ale možná byl důvod jiný. Hlavní postava nedokončeného příběhu doznává: V tom stálém přizpůsobování se jiným, jež tvoří podstatu společenského styku, otíraly se zvolna všechny jeho osobité zvláštnosti, křídla pelichala, jako závaží věšelo se na něho chtění dojít souhlasu u všech teď známých lidí. Ženy sváděly jej ke snadné líbivosti.

Na jedné straně se zdá, že Otakar Theer po velké všeobsahující lásce neustále touží, na druhé píše v prosinci 1908 příteli Otokaru Šimkovi: „Faktum je, že hluboká láska uvolňuje u mne všechny slabošské instinkty, bere mi radost z energie a života… Já, mám-li žít, nesmím ji brát vážně, nebo chceš-li, hluboce, nesmím se dát upoutat… Dnes jsem tu sám a sám. A je to tak dobře. Neboť právě vědomím, že jsem sám a sám, stávám se více a hlouběji sebou samým.“

Opravdu se mu zdá, že když podlehne kouzlu ženy, uspává to jeho ducha, nepřispívá k jeho vnitřnímu růstu? O necelé dva roky později píše Šimkovi: Erotika byla a je u mne tak trochu ve všem.

V dopise Otokaru Šimkovi z poloviny září 1912 se poznámkou vrací k Paříži: „Překvapilo mě, co píšeš o Paříži… Paříž je přes všechny stinné stránky velkoměstského života a velkoměstské zkaženosti městem světla, z jejíž staré kulturní románské půdy vyrůstají noví a noví světlonoši. Dnešní Německo je bez individualit a pracně přežvýkává svým hrubým jazykem teprve nyní, co nad Seinou žilo a dožilo.“

Na jaře 1913 se přestěhoval z Vinohrad na Úvoz, místo a rozhled se mu líbí, po pravé straně má Strahovský klášter, před sebou strahovskou zahradu. Mezi okny psací stůl, vedle stojan s rozečtenými knihami. Na stěně pokoje visí jeho portrét od Ludvíka Strimpla z roku 1901 a karikatury z pařížského období. Dům je starý a chladný. Anna Lauermannová-Mikschová vzpomínala, že měl v bytě masku mrtvé dívky, odlitek mladé dívčí tváře. Říkalo se, že to byla Francouzka, která se vracela z cest domů a v Praze zemřela. Otakar Theer asi znal její jméno, její osud. Nikomu o ní nic neprozradil.

„Jediné, co mne posiluje a drží, je umění. Jeho nebýt, zoufal bych si, anebo bych ztratil rozvahu vůči sobě samému a utonul v požitkářské anonymitě… Lépe zemřít, než male žít.“

Koho obdivoval? Třeba Milana Rastislava Štefánika a Bohumila Kubištu. Všem byla společná neustálá touha po co největší dokonalosti. Theer i Kubišta dobře znali samotu a tíseň. Byli připraveni obětovat se své práci a tvůrčím cílům. Jeden syn důstojníka, druhý sám důstojník. Oba zemřeli předčasně.

Tragédie Faëthón, starořecká báje o mladíkovi, který chtěl dolétnout na nebeském spřežení až ke Slunci, měla v Národním divadle premiéru 13. dubna 1917 v režii Jaroslava Kvapila, hlavní roli hráli Růžena Nasková a Rudolf Deyl, na jevišti se objevila i Eva Vrchlická. Přes úspěch u kritiky i diváků se dočkala jen dvou repríz.

Několik dní po premiéře Faëthona spadl doma ze žebříku, když se snažil přivést do pokoje jarní vzduch a otevřít vysoko položené okno. Utrpěl vnitřní zranění a po týdnech bolestného utrpení 20. prosince 1917 zemřel.

V jedné básni napsal závěrem:

Svit žití ve mně zhas. Cit jediný mi zůstal:

jak bych zardoušen v tmu nekonečna vrůstal.

Byl Otakar Theer poslem krásy a hrůzy, vyzývatelem a vyvolencem osudu, jak básníka nazývá František Xaver Šalda? Který zasažen bleskem poznání a vyslovení umírá, když předtím promluvil za tisíce duší?

Na hrob si vybral nápis ze své sbírky Faëthón: Nad život vyššího je cos: za velkost a krásu smrt.

„Jako básník žil a zemřel,“ píše ve vzpomínce Richard Weiner, „skutečně pochopil, co znamená stylizovat život, sám provedl stylizaci svého života za cenu obětí a odříkání.“ A Theerova vrstevnice, spisovatelka a novinářka Zdenka Hásková: „Byli dva Theerové. Jeden prostý, dobrý, obětavý, milý. Druhý mluvil o sobě, myslil na své dílo a jeho sebevědomí nemělo mezí… Byl tak spokojen sám sebou, prostíral se všude, vytiskoval nás odevšad, vše byl on a on byl vším.“

Osamělý velikán mezi současnými básníky, k sobě až krutě přísný.

Ve sbírce Všemu navzdory končí jedna z básní slovy:

A rty, steskem sevřenými, si šeptám: Kéž nejsem jako druzí!

Nebyl.

Za tři týdny po pohřbu se sešli jeho přátelé V Grégrově sále Obecního domu. V úvodním slovu hovořil o zesnulém příteli Otokar Fischer. Sál byl plný, přítomní stáli i v otevřených dveřích. „A tu,“ vzpomíná v krátkém článku Národních listů 24. ledna 1918 Karel Čapek, „zazněla odněkud z chodeb Obecního domu jásavá árie pěvkyně. A vskutku nic v té chvíli nezdálo se mi bližší památce Theerově než tento bezohledný a triumfální zpěv života. Kdyby tak Theer v té chvíli ožil a stál v poslední řadě, soustředěný a bádavý, jako stával, tu tento dvojhlas, zde slova přítele a smutek mnoha vzpomínajících přátel, blízkost a hrůza smrti, a tam silný, vzlétající trysk radostné písně života, by byl býval v podivné shodě s jeho vkusem.“

Kapitola z knihy Krásné časy v Paříži, vydané nakladatelstvím Epocha