Stolování, citové projevy, poslední rozloučení… Co považujeme za společenská tabu, je ve Vietnamu přirozené. A naopak
Vietnamský deník Ondřeje Slówika: Porovnáváme-li dvě odlišné kultury, většinou se zaměřujeme na jazyk, umění, zvyky, jídlo či módu – tedy věci, se kterými se denně setkáváme a o kterých se často hovoří. Stejně důležitým měřítkem jsou však i aspekty, o nichž se nemluví, a věci, které se nedělají, minimálně v dobré společnosti. Dobře je to vidět třeba na příkladu etnika, které je v Česku hojně zastoupeno.
Tabu, o nichž bude řeč, jsou významným etnocentrickým fenoménem, tedy přispívají k pocitu vlastní etnické výlučnosti, neboť mnohdy nejsme schopni připustit, že je jiní mohou považovat za něco normálního, přirozeného. Není zpravidla těžké akceptovat, že obyvatelé jiných zemí jedí místo kapra na Vánoce krocana, nebo že naopak nejedí hovězí či vepřové. Když opustíme sféru gastronomie, jsme schopni pochopit, že příslušníci jiných kultur holdují odlišným módním trendům či se několikrát denně modlí. Problém však nastává, když často s gustem dělají či říkají něco, co je považováno za tabu v naší vlastní kultuře.
V české společnosti existuje mnoho tabu vztahujících se k jídlu. Dětem
