Jak může být román bez výhrad aktuální třicet let po svém vydání je právě nyní možné na vlastní oči sledovat při návštěvě pražského Divadla X10, kde na sklonku minulého roku uvedl režisér Dušan D. Pařízek dílo ukrajinského básníka a prozaika Jurije Andruchovyče s výmluvným názvem Moskoviáda. Tento román, a přirozeně i jeho nynější divadelní zpracování, začíná nepříjemnou kocovinou ukrajinského básníka Otty von F., jenž se právě probudil v nejvyšším patře moskevského ubytovacího zařízení, literárního institutu. Následuje jeho jednodenní pouť v prostorách budovy, v níž básník naráží na různorodé postavičky, které symbolizují atmosféru a názory roku 1991 v rozpadajícím se sovětském impériu. Výtečné propojení pozoruhodného textu s Pařízkovým divadelním umem pak slibuje jedinečný zážitek, a to i v době, kdy už se aktuální společensko-válečné situaci začala věnovat řada umělců. Respektive ji někteří do svých děl minimálně začleňují. Ovšem třicet let starý text pak dost možná vychází jako jeden z těch nejvýraznějších.

Otta von F. ztvárňuje Martin Pechlát a jeho alter ego Stanislav Majer. Během představení víceméně splynou do jedné postavy a časem sledujeme více než básníka a vypravěče osobu pohybující se na hraně schizofrenie nebo spíše za ní. Opět velmi podobné tehdejším náladám, kdy se napjatě čekalo, jakým směrem se Rusko po rozpadu impéria vydá. Další postavy pak hraje Gabriela Míčová, rovněž Pařízkova prověřená krev a Václav Marhold, stálice souboru Divadla X10. Jistě nepřekvapí herecká souhra a precizní režisérské vedení. Koneckonců Dušan D. Pařízek postavil pány Majera a Pechláta na jedno jeviště již loni ve hře Zdeněk Adamec v divadle Na zábradlí a samozřejmě společně s Gabrielou Míčovou spočinuli v řadě inscenací v legendární éře tzv. Pařízkovy Komedie, přičemž úvod Moskoviády mi ihned připomněl Legendu o svatém pijanovi. Ovšem zpět k novince Divadla X10.

Pouť víceméně stále opilého hlavního hrdiny se odehrává na čtvercovém pódiu či jeho blízkosti. I samotné prostory Divadla X10 mohou svojí oprýskaností připomínat tehdejší ruskou vyprázdněnost a bezútěšnost. Není ani tak důležité kam básník cestuje, byť i to je samozřejmě poselství Moskoviády, ale podstatná jsou jeho setkání s ostatními a jeho vnitřní pocity, pochyby či sebelítost, což ústřední herecká dvojice dokáže věrohodně prezentovat. Postupně se Otto von F. setká s řadou někdy až panoptikálních figur. Gabriela Míčová má dostatečný prostor pro ukázku svého bohatého herectví, a tak hravě zvládne ztvárnit Ottovu sadistickou milenku, toulajícího cikána nebo vedoucího bufetu. I Václav Marhold zužitkovává své bohaté zkušenosti z rolí různých podivínů. Každá jeho postava je ale podobně jako u Gabriely Míčové jedinečná, ač dohromady představují zajímavý celek. Ti všichni prezentují tehdejší Rusko. Jak je však patrné, není to jen pohled do historie. Otto von F. je vystaven nejrůznějším situacím a divák postupně sleduje, jak se na povrch derou aktuální témata, jakými jsou etnické nadřazenosti, tlaky tajné policie, alkoholismus, lidský úpadek a dekadence obecně.

Netřeba popisovat jednotlivé scény. Jsem přesvědčen, že alegorická jednodenní pouť básníka Otty von F. vyvolá u každého diváka různorodé pocity. Někdo se při jeho putování může cítit jak v románu Franze Kafky, jinému budou vyhovovat karnevalové výstupy či všudypřítomná grotesknost. Určitě do pocitů diváka zasáhne i jedinečná atmosféra, kterou vytváří jak hudba Petera Faschinga, tak například využití meotaru, kde hraje prim rudá barva a rozlité pivo. Kostýmy Kamily Polívkové vás také nenechají na pochybách, že se díváte směrem na východ. Kromě divadelní přitažlivosti, a to jak vizuální, tak herecké, je stále v popředí nebývale aktuální Andruchovyčův text a jeho neuvěřitelná nadčasovost. Básníkův propad z nejvyššího patra přes byt milenky, pivnici, bufet až do pekelného sklepení je pak jasné podobenství tehdejšího Ruska. Dušan D. Pařízek však na násilném provázání jednotlivých národů reálně ukazuje, že ani zdaleka neskončilo jejich rozdělení. Ve hře sice končí symbolickým rozpadem jeviště, což je přirozeně bytostně aktuální, ale v širším kontextu připomíná, že i jinde na světě, kde jsou národy soustředěny na jednom území, vždy hrozí nacionalismus a z něj vyplívající konflikty.

Připomínám, že novelu Moskoviáda napsal Jurij Andruchovyč v roce 1992 a česky vyšla v roce 2015, tedy již v době po ruské anexi Krymu. Mimochodem Jurij Andruchovyč se aktivně účastnil i demonstrací na Majdanu. Jedná se však o natolik nadčasový text, že Dušan D. Pařízek v pozici autora dramatizace, a také dramaturgové Ondřej Novotný a Ralf Fiedler jej nemuseli ani příliš měnit či aktualizovat. Vlastně jen stačilo ho prezentovat, tak jak byl napsán před třiceti lety a je stále dnešní, což je hrozivé samo o sobě, neboť ve hře je násilí, nacionalismus a primitivismus ukázáno stylem, z něhož doslova mrazí. Divák je přímo konfrontován se smutnou realitou, že všechno, co sleduje není historie, ale i přítomnost a žel i budoucnost, jelikož tento druh boje se zlem nikdy neskončí. Je potřeba si jej uvědomit, a hlavně se odhodlat k zápasu, který bude trvat věčně. Je to stejné, podobně jako když hlavní postava přepíjí kocovinu. S tím je potřeba nebýt nikdy smířen. Pak totiž hrozí rezignace a naplnění přípitku postavy Otty von F.: „Za rozkvět piva, co se nedá pít.“.