Spojení německé spisovatelky Judith Hermann a českého dramaturga Matěje Samce už jednou na tuzemském jevišti velmi dobře zafungovalo. Před šesti lety měla v pražském MeetFactory premiéru dramatizace románu Počátek veškeré lásky. Hlavní hrdinka v něm čelila nástrahám stalkingu, ale také úvahám o samotě a strachu. Nyní si Matěj Samec nevybral jeden konkrétní text Judith Hermann, ale sestavil velmi zajímavou koláž z několika povídek a knih německé autorky. Ta není pro diváka jednoduše přístupná, ale tato divadelní scéna nenabízí lehce stravitelné kousky, čímž je doufám že nejen pro mě sympatická a nerozpakuji se tvrdit i potřebná. Divák se musí zcela soustředit a zároveň poddat různorodě plovoucím pocitům, které i novinka s názvem 675 malých korálků červených jako zlost nabízí.

Podobně jako v Počátku veškeré lásky je i v novince MeetFactory ústřední postavou žena. Tentokráte je však její představitelka Hedvika Řezáčová jedinou účinkující. A kdo je její postava? To se divák pozvolna dozvídá především z jejích vzpomínek. Nicméně i přes konkrétní zážitky deroucích se z minulosti lze životní příběh sestavit jen mlhavě, ale i o to jde. V inscenaci totiž nehledejme standardní děj, ale spíše to, co jako voda kolem nás obtéká, dotýká se nás a zase pomalu mizí a pokud zůstává, tak právě jen ve formě vzpomínek. Ale abych se zcela neztratil v abstraktním světě, zkusím se ještě malinko vrátit do divadelního sálu MeetFactory.

Postava Hedviky Řezáčové se ocitá o samotě, čímž může pravidelného návštěvníka této scény evokovat jinou hrdinku, a sice pětadvacetiletou výtvarnici Frankie ze hry Vyšlapaná čára irské spisovatelky Sary Baume, jejíž příběh se také odehrává v odlehlém domě. 675 malých korálků červených jako zlost se odehrává však v de facto prázdném prostoru. Ženská postava postupně otevírá balíky a rozbaluje různorodé porcelánové sošky, které rozestavuje po celé scéně. Dle slov režisérky Apoleny Vanišové symbolizují sílu a jedinečnost dávných okamžiků, což zapadá do možného klíče inscenace, a sice že se jedná o vyrovnání se s vlastní minulostí. Text hlavní postavy totiž také nejvíce obsahuje vzpomínky. Ať už na prarodiče, matku, kouzelníka, terapeuta, kamarádku či milence. Tyto střípky vzpomínek, jež jsou divákovi postupně servírovány doprovází Hedvika Řezáčová zcela přirozeným pohybem po jevišti, kdy nám ani nepřijde zvláštní, že projde očistou vody či cíleně přesouvá zmíněné sošky. Vše totiž ladí nejen s intimním textem, ale rovněž s vizuální stránkou inscenace. Především hra se světlem dotváří příjemně podmanivou atmosféru.

Matěj Samec a Apolena Vanišová vytvořili z fragmentů povídek Judith Hermann jedinečnou mozaiku jednoho lehce poodhaleného životního příběhu, v němž sdílení intimních pocitů je stejně zásadní jako strohé popisování různorodých detailů jednoho života. Křehkost Hedviky Řezáčové je pak v přímém kontrastu s její postavou, která vlastně vše podává bez přílišných emocí. Podstatné se odehrává uvnitř, což samozřejmě může být pro diváka, jenž touží do postavy proniknout, komplikované. To se ale opět vracím, k již vyřčenému, že je potřeba určitého soustředění a řekněme i v sobě povolit některé zábrany. Není totiž potřeba příběh skládat jako puzzle, které do sebe zapadá, ale sledovat a vnímat cizí život nejen odosobněnýma očima, nýbrž do něho pronikat skrze své zážitky, pocity, citlivost a empatii. Nevytvoříme sice ani tak konkrétní příběh, ale může nám vytvořit minimálně cestu. Cestu s otevřeným koncem, protože jak patrno i ze slov Judith Hermann, taková je většina povídek.