Politolog Oskar Krejčí se ve svém článku zamýšlí jak nad zdroji jednostrannosti v americkém pojetí lidských práv, tak nad agresivností jeho prosazování v zahraničí.
Před třemi týdny zveřejnilo ministerstvo zahraničních věcí USA nejnovější zprávu o tom, jak si představuje stav dodržování lidských práv ve světě, Country Reports on Human Rights Practices. Tedy přesněji: dodržování a porušování lidských práv všude ve světě – kromě USA. Tuto výroční zprávu zmíněné ministerstvo předkládá Kongresu na základě speciálního zákona. Dlužno dodat, že od roku 1998 má zmíněná zpráva každoročně svého příbuzného – dokument, který se týká dodržování lidských práv v USA a který vydává informační oddělení čínské vlády: Human Rights Record of the United States. Vlastní zprávy na dané téma vydávají i nevládní organizace, například Amnesty International. Ale zpět ke zprávě, která spatřila světlo světa v březnu 2023 ve Washingtonu. Ta je tradičně rozdělena podle jednotlivých států. Například část o Česku má 37 stran, o Slovensku 54 stran – o Číně 87 stran, o Ukrajině 96 stran. Na těchto stránkách je mnoho příběhů i hodnotících soudů, které jistě řadu čtenářů mohou zaujmout. Zajímavé je ale také něco jiného.
LGBTQI+
V každé zprávě o loňské situaci v jednotlivých státech je velká pozornost věnována právům sexuálních menšin. Například ve zprávě o dodržování lidských práv v Česku se zkratka LGBTQI+ (lesbian, gay, bisexual, transgender, queer and intersex plus) objevuje devětkrát, v případě Slovenska je to dokonce dvacetsedmkrát. Nabízí se otázka, jak se při obhajobě práv LGBTQI+ v průběhu let pokročilo. Nejstarší zpráva, kterou lze dohledat na uvedené internetové adrese ministerstva zahraničí USA, je o situaci v roce 1999. Tam se ale o žádných právech LGBTQI+ nemluví. Důvod je prostý: před čtvrt stoletím tato otázka nebyla ve Spojených státech na pořadu dne. I když počátky uvedené zkratky sahají do roku 1990 (zatím poslední písmena byla do zkratky doplněna po roce 2000), velké politické téma se teprve rodilo. A postupně i radikalizovalo: příkladem může být oficiální zpráva o plnění memoranda prezidenta USA z února 2021 o aktivitě federálních úřadů při prosazování práv LGBTQI+ ve světě.
Na tomto dnes tak citlivém tématu je vidět, jak se mění seznamy obsahující to, čemu se říká „přirozená, nezadatelná a nezcizitelná práva“. Práva LGBTQI+ se nedostala v USA do popředí proto, že byla porušována – porušována byla po staletí. K jejich identifikaci byla nutná osobitá sociálně-politická situace. Obdobně by v 15. století nikoho nenapadlo mluvit o právu dětí na vzdělání. To je samozřejmé. Jenže je tu problém: nebezpečný zvyk Washingtonu agresivně prosazovat v zahraničí práva objevená kvůli problémům doma, tedy v USA. Nejde jen o takzvané humanitární intervence. Jde také o schopnost pochopit, že každá země, každá kultura, každá civilizace má své vlastní tradice, své vlastní sociální možnosti a například právo na práci nejen naplňuje různě, ale i odlišně chápe.
Život, svoboda, úsilí o štěstí
Zprávy o dodržování lidských práv se objevily na ministerstvu zahraničí USA v roce 1977. To není náhoda: zpráva o roce 1976 byla informací o stavu světa dvě stě let od přijetí Deklarace nezavilosti USA. Právě tato Deklarace je prvním dokumentem, který povýšil ideu lidských práv na státní politiku, a zároveň z lidských práv učinil velký problém: právo na život, svobodu a úsilí o štěstí se nevztahovalo na ženy, otroky a indiány.
Poměrně často se lze setkat s představou, že otázka lidských práv pro černé otroky byla vyřešena občanskou válkou v šedesátých letech 19. století. Jenže statisíce mrtvých, které vedly ke zrušení otroctví, neznamenaly zrovnoprávnění v dnešním smyslu. Po stažení federálních jednotek z jižanských států v roce 1877 se rozmohly takzvané zákony Jima Crowa – zákony omezující práva barevných obyvatel USA, tedy černochů, ale i indiánů a míšenců. Segregační zákony v některých státech Unie platily ještě před šedesáti lety minulého století. Porozumět jim, znamená překonat dvě návykové bariéry, jež jsou s oním obdobím spojeny. Marxistická interpretace dějin zdůrazňuje, že se tehdy odehrával především konflikt kolem otázky sociální rovnosti; liberální výklad zdůrazňuje politické svobody. Jenže zde byla ještě jedna konfliktní linie, která v řadě ohledů ovlivnila podobu nejen intelektuálních sporů, ale i osudy, mnohdy tragické, desítek milionů lidí. Byl to spor o biologickou předurčenost jednotlivců a skupin, jenž odstartoval sociální darwinismus.
Přírodní výběr
Idea přírodního výběru – neboli jak psal i Charles Darwin, přežití silnějšího – vyústila v USA do dvou linií výzkumů i politických opatření: eugeniky a „vědeckého“ rasismu. Snad nejvýraznější vliv měly tyto představy v období 1910 až 1930. Tehdy zažívala největší slávu na amerických univerzitách eugenika, představa o potřebě chránit a pomocí státní politiky cíleně zdokonalovat genofond obyvatel. Ale nejen to. Byla to i doba velké slávy Kukluxklanu, jehož seznam nepřátel USA zahrnoval kromě černochů, Hispánců a Asiatů i Židy a katolíky, představitele politické levice, imigranty a další. Kukluxklan měl tehdy tři až šest milionů členů. Film Zrození národa (1915; původní název The Clansman), hollywoodské němé epické drama oslavující Kukluxklan, byl prvním filmem, který byl promítán v Bílém domě, a to pro prezidenta Woodrowa Wilsona, prvního jižanského prezidenta po občanské válce.
Rasismus jako politická koncepce se radikalizoval a posunoval k hororovému extremismu. Zformovala se koncepce, podle které je (a) běloch – přesněji árijec, Anglosas, Germán – nadřazený jiným, méněcenným rasám; (b) skupinová nadřazenost je tak výrazná, že jí žádný jedinec nemůže uniknout – každý jedinec vyšší rasy má větší hodnotu než jedinec z rasy nižší, žádný jedinec z rasy nižší nemůže dosáhnout úrovně jedinců v rase vyšší; (c) tato údajná přírodní zákonitost je trvalá, proměna hrozí jen degenerací vyšší rasy přimícháním krve z rasy nižší.
Dlužno dodat, že zákony zakazující sňatky příslušníků odlišných ras byly na území dnešních Spojených států přijaty ještě před revolucí roku 1776 v sedmi z třinácti kolonií. A po revoluci se politická kultura hned nezměnila, právní normy podobného druhu vykazovaly velkou odolnost. I když většina těchto zákonů směřovala proti sňatkům, spolužití či sexu mezi lidmi bílé a černé rasy, byl přijat i zákon proti sňatkům Afroameričanů s původními obyvateli, tedy s indiány, Eskymáky či Havajci (Louisiana, 1920), nebo zákon proti sňatkům bělochů s „Malajci“, pojímanými tehdy jako zvláštní rasa z Oceánie (Maryland, 1935). Až rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 1967 vedlo ke zrušení posledních šestnácti z těchto rasových zákonů.
Vrchol absurdity
Podle právního principu nazývaného „pravidlo jedné kapky“, který byl kodifikován v některých státech USA na počátku 20. století, každý, kdo měl byť jednoho vzdáleného černošského předka, tedy kapku „černošské krve“, byl černoch. Tato „rasová klasifikace“ znamenala zásadní krok od hledání rozdílů mezi rasami v barvě kůže směrem k mytologizované „krvi“. Na řadu přišel princip hypodescentu – automatického přiřazení potomků vzešlých ze smíšeného svazku k etnické či rasové skupině, která měla v daném prostředí nižší sociální a politický status. Nebyl důležitý podíl „krve“, tedy vzdálenost barevných předků, nebyla důležitá sebeidentifikace či kultura daného člověka, šlo o právní vyjádření dlouho pěstovaných jižanských představ o „neviditelném černošství“. Některé jižanské státy nově definovaly starší zákony „o krevních zlomcích“ tak, aby zlomky dostaly faktickou podobu „jedné kapky“.
Americké zákony o „jedné kapce krve“ byly přijaty ještě předtím, než byly v nacistickém Německu přijaty norimberské rasové zákony (1935), které určovaly příslušnost k „židovské rase“ podle rodičů a prarodičů (Židé, míšenci prvního a druhého stupně), ale i podle vztahu k náboženství. Příbuzenství rasismu v USA a v Německu je ale nepopiratelné. Například Madison Grant, americký právník a zoolog, v knize Zánik velké rasy s podtitulem Rasový základ evropské politiky (1916) tvrdil, že „kříženec mezi bělochem a indiánkou je indián; kříženec mezi bělochem a černoškou je černoch; kříženec mezi bílým mužem a hinduistkou je hinduista; a kříženec kterékoli ze tří evropských ras a Žida je Žid.“ I když se někdy uvádí, že Grant měl v USA malý vliv, podílel se na některých eugenických opatřeních i na zákonu o rasové integritě Virginie. A nejde pouze o Grantův vliv ve Spojených státech. Citovaná kniha vyšla německy (1925); Adolf Hitler poslal Grantovi děkovný dopis a nazval tuto knihu „svojí Biblí“. Anders Breivik, norský masový vrah a pravicový extremista ve svém manifestu 2083: Evropská deklarace nezávislosti (2011) zmiňuje Granta jako obránce bílé rasy. Cituje také Grantovu definici „nordické rasy“.
Mesianismus a lidská práva
Mnohé představy současných amerických liberálů o lidských právech mají povahu komplexu viny zrozeného z pohledu na vlastní dějiny. Proto liberálové nebourají jen sochy či jazykové konvence, ale snaží se i kompenzovat minulost a takzvanou pozitivní diskriminací usilují o srovnání startovních podmínek všech etnických skupin. Ne všechno se daří, protože změnit slovní zásobu či převyprávět učebnice historie neznamená změnit sociální situaci. Je snazší zajistit, aby v amerických seriálech většinu policejních náčelníků hrál Afroameričan či Afroameričanka, než srovnat sociální podmínky a kulturu života bělochů a černochů. Jen pro ilustraci: podle serveru Statista připadalo v USA v roce 2021 na sto tisíc černochů 528 vězňů, na sto tisíc indiánů a aljašských domorodců to bylo 316 vězňů, zatímco na sto tisíc bělochů připadalo v USA 157 vězňů.
Přízeň, které se těší idea lidských práv, prožívá vlny přílivu a odlivu. Obdobně se mění i obsah toho, co je za lidská práva pokládáno. Dnes v USA zpochybňují právo žen na interrupci, a co zítra? Přežije nařízení prezidenta, aby federální úřady podávaly zprávu o prosazování práv LGBTQI+ ve světě, volby v příštím roce? A co samotná každoroční zpráva ministerstva zahraničí o dodržování lidských práv ve světě pro Kongres? Irving Kristol, otec amerického neokonzervatismu, ji kdysi nazval „idiotskou politickou aritmetikou“. Co budou za tři roky obsahovat americké a britské brožurky o lidských právech pro budoucí politiky? Jaké kapky zlé krve objeví hollywoodští hrdinové zítřka? Spojené státy jsou učebnicovým příkladem toho, jak obtížné je lidská práva naplňovat v praxi. Nejde o to vinit USA ze všech hříchů světa – žádný národ nemá nevinné dějiny. Problém je, že agresivní prosazování vlastního pojetí lidských práv, které praktikují Spojené státy, tuto krásnou myšlenku diskreditují.