Mezi březnem a dubnem (2.)

2. kapitola: Dvě kávy v Ostřihomi (30. března 2023)

Snad i nějakou tu hodinu mohlo být v pokoji příjemně, ale tuhle fázi jsem zaspal. Horko mě budí kolem čtvrté. Ke korekci nastavení teploty přikročím, jakmile jsem toho v rozespalosti schopen, ale usínám už jen nakrátko. Definitivně vstávám chvíli před půl šestou.

Snídaně se může zdát malá, ale touhle dobou stejně víc nezvládnu. S sebou beru aspoň něco k pití a vyrážím. Venku je ještě šero, v tomto fotka trochu lže. Stejně tak z ní nepoznáte, že je kolem nuly. 

Slunce se z mraků dere jen nesměle. Takhle to vypadá na jednom z odpočívadel u dálnice M86, kde si dělám krátkou přestávku. Spíš než o odpočinek se jedná o naplánování, přesněji upřesnění dnešní trasy.

Začátek je jasný - musím se napojit na dálnici směrem na Budapešť. V tom samozřejmě problém není. Rozhodování spočívá v tom, kam až po ní pokračovat. Nakonec s trasou souhlasím tak, jak ji navigace navrhuje. Po chvíli tedy jedu dál. Počasí je proměnlivé asi jako v dubnu, který ovšem ještě ani nezačal.

Jak tedy praví navigace, nejkratší cesta do prvního z dnešních cílů vede zčásti po levém břehu Dunaje. Na něj se dostanu přes komárenský Alžbětin most.

Selský rozum samozřejmě říká "za mostem doprava". To je sice pravda, ale k té odbočce je to přes tři kilometry. Po Slovensku mě jich čeká kolem padesáti, a je to svým způsobem zvláštní kraj. Dokazuje, že politická či územní příslušnost a jakýsi národní duch daného místa nemusí být totéž. Náhodně stavím v obci Radvaň nad Dunajom (maďarsky Dunaradvány [-radváň]). Z více než sedmi set obyvatel je jich maďarské národnosti šest stovek, Slováků tu žije asi devadesát. Zmíněný maďarský duch tu potkáte na každém kroku.

Obec je to jinak starobylá, existovala už v 11. století. Do historie se zapsala během tureckých válek, neboť se v roce 1606 stala místem podpisu jedné z mírových smluv mezi Osmanskou říší a Habsburskou monarchií. Výsledek byl nakonec takový nějaký nerozhodný. Dle dnešních měřítek šlo spíše o dohodnuté příměří. Smluvní strany se navíc nemohly dohodnout na správném překladu, což samozřejmě vedlo k nejasnostem a výkladům výhodnějším pro tu kterou stranu. Úplného osvobození od turecké okupace se Maďarsko dočkalo až za více než sto let.

Na maďarský břeh se vracím ve Štúrovu. Centrum města zůstává stranou: nechám se navést na nábřeží, z nějž najíždím přímo na most přes Dunaj.

Most Marie Valerie (Mária Valéria híd) je posledním ze čtyř silničních mostů, které překonávají Dunaj mezi Slovenskem a Maďarskem. Pojmenován je po nejmladší dceři císaře Františka Josefa I., otevřen byl v roce 1895. Tuto základní informaci se dozvíte i z kamenné desky na slovenské straně mostu.

Zrovna neprší, to je jedna důležitá okolnost. Druhá je ta, že z mostu se za jízdy prakticky fotit nedá. Takže přejedu na druhou stranu a najdu místo k zaparkování, Je to trochu boj, ale mám štěstí - někdo zrovna odjíždí. Následně přejdu půlkilometrový most zpět na Slovensko, takže všechny fotky z mostu pořizuji v pěším režimu.

To by bylo něco "z kuchyně", můžeme se vrátit k historii. Pokud vám snad ostřihomský most připomíná ten komárenský, dojem je správný. Mají stejného architekta. V podstatě si můžete pamatovat, že když uvidíte v Maďarsku zelený ocelový most, pravděpodobně jej navrhl János Feketeházy. 

Ze všech těch let, která uplynula od roku 1895, je most v provozu dosud jen menší jejich část. Byl totiž dvakrát výrazně poškozen. Jako první zničila v roce 1919 jeden jeho oblouk československá armáda, bránící maďarské snaze o znovupřipojení jižního Slovenska. Opraven byl v roce 1925, ale nevydržel ani dvě desetiletí. Na Vánoce roku 1944 ho vyhodili do vzduchu ustupující Němci, z mostu zbyla jen dvě krajní pole a z vod Dunaje trčící pilíře. Obnovy se dočkal až v roce 2001. 

Párkány či slovensky Parkan, v roce 1948 přejmenovaný na Štúrovo, ležící na levém břehu Dunaje, byl původně předměstím na pravém břehu ležícího města Esztergom, slovensky zvaného Ostrihom, česky Ostřihom. Už z mostu je vidět dominanta města. Bazilika má oficiální název sice předlouhý, ale nakonec je úplně jedno, komu všemu je zasvěcena. Stejně jí nikdo neřekne jinak než Esztergomi bazilika, tedy Ostřihomská bazilika. Přejdete-li na maďarskou polovinu mostu, uvidíte ji přibližně tak, jak je zobrazena na forintové desetitisícovce. 

Odlišnosti tu samozřejmě jsou. Zobrazení na bankovce je totiž podstatně staršího data, než je to dnešní. Pohledu na budovu Křesťanského muzea (Keresztény múzeum) v současnosti trochu brání stromy. Dvě věžičky Kostela sv. Ignáce z Loyoly (Loyolai Szent Ignác templom) pak prozradí, že spíše než z mostu byl pohled na bankovce pořízen z hladiny Dunaje.

Za nějakou půlhodinu jsem zpátky v Ostřihomi. Táhlý oblouk, který následuje za mostem, podruhé nejdu. Cestu si zkrátím po schodech, jimiž sejdu prakticky přímo na nábřeží. 

Poslední fotka může posloužit i jako návod, kde zdarma zaparkovat. 

Ostřihomská bazilika, největší maďarský kostel a jeden z největších v Evropě, svou velikostí podtrhuje význam města: Ostřihom totiž bývala až do tureckého vpádu hlavním městem Maďarského království. Cesta k bazilice se ovšem hledá špatně. Představte si, že stojíte pod kopcem nebo ještě lépe pod skálou a hledáte, kudy byste mohli vylézt nahoru. Během pátrání potkávám pár starých známých, chcete-li jmenovitě, pak tedy císařovnu Sissi...

... a hudebního skladatele Ference Liszta.

Kudy k bazilice mi tito ovšem neporadí, ač tedy zrovna Liszt k bazilice jistý vztah má. Až bude čas, ještě se zmíním, slibuji. Nejschůdnější cestu mi nakonec poradí mladá sympatická paní v obchodě se suvenýry.

Odměním se jí milým slovem a malou útratou za magnetku, následně vše trefím dle její rady. Nakonec ten výšlap není tak hrozný. Prostě pár schodů... A co je hlavní: v podstatě jsem šel správně, a tedy se nemusím vracet.

Bazilika stojí v těsném sousedství ostřihomského hradu, a právě jeho bránou musím projít. 

Za ní je umístěno několik kusů ze sbírky středověkých zvonů Maďarského národního muzea. Včetně těchto vystavených čítá sbírka necelých 50 kusů. Ve shromažďování zvonů však Národní muzeum dlouho příliš úspěšné nebylo, do začátku první světové války jich získalo pouhých osm. Paradoxně nejúspěšnější bylo však období, které obvykle potřebuje více děl než zvonů. Nějakým zázrakem se totiž podařilo zachránit 27 původně zrekvírovaných zvonů.

Vstupné na hrad se platí, ale za průchod k bazilice nikoliv. Ocitám se na její západní straně, chtělo by se říci, ale od předepsané osy ve směru západ-východ se slavná Ostřihomská bazilika odchyluje o dobrých třicet stupňů. Takže jsem spíš na její straně jihozápadní.

Na velkoleposti jí neubírá ani momentálně probíhající rekonstrukce. Pravda, uvnitř jsou omezení značná. Napadá mě, že bych si měl začít zjišťovat, co se kdy opravuje.

Výhodou aktuálního stavu je snad jen jindy neuskutečnitelný pohled na prostor hlavního oltáře. Takto z výšky je totiž vidět jen díky lešení, po kterém se tu musí přecházet. Návštěvníkům zůstal viditelný oltářní obraz, s výškou 13,5 metru a šířkou 6,6 metru největší na světě. Výjev nanebevzetí Panny Marie dokončil benátský malíř Michelangelo Grigoletti v roce 1856.

Naopak pod plachtami jsou oltářní sochy a s nimi jetě spousta dalších předmětů výzdoby baziliky. Ovšem z toho, co zakryto není, bych tedy po skončení restauračních prací prach opravdu utírat nechtěl.

Výzdoba vnitřní strany hlavní kopule byla jako zcela nová zhotovena v roce 1886. Bylo přitom využito štukatérských technik z období renesance. 

Trochu problém je dostat se ven před hlavní vchod, neboť ten je zrovna veřejnosti uzavřený. Nakonec to nějak prokličkuji.

Starý chrám stál na tomto místě už v roce 1001, ale padl za oběť Turkům. Bazilika, jak ji známe dnes, byla budována od roku 1822. Otevřena byla v roce 1856, k té příležitosti složil Ferenc Liszt Slavnostní mši (a to je ta slíbená zmínka). Možná před bazilikou rozeznáte sochu Blahoslavené Panny Marie (v originále Magyarok Boldogasszonya [maďarok boldog|assoňa]). Méně už z fotky rozluštíte, že stojí na půlměsíci, čímž symbolizuje vítězství nad Turky. 

Po otevření trvalo ještě dalších 13 let, než byla stavba úplně dokončena. Za celou dobu jejího budování se v Ostřihomi vystřídali čtyři biskupové. Vypráví se to tak, že první baziliku založil, druhý ve stavbě pokračoval, třetí ji vysvětil a čtvrtý dokončil. Každý z nich má na přední stěně baziliky za sloupy svůj znak. Tak vám nabídnu alespoň první dva z nich.

Už na původním chrámu byl prý latinský nápis, česky znamenající "hlava, matka a učitelka maďarské církve".

Kromě jiného můžete ocenit i výhled z toho místa. Vedle hradu je bazilice druhou nejbližší významnou budovou Starý seminář (Ószeminárium), v jehož rámci působí i Ostřihomská vysoká škola teologická (Esztergomi hittudományi főiskola). 

To víte, poblíž největšího kostela v zemi toho příliš světského nebude. I takový král Štěpán I. sice vládl mocí pozemskou, ale i toho, jak víme, prohlásili za svatého. Ostatně divil bych se, kdyby mezi sochami v parku chyběl. 

Návštěvnicky nejvděčnější je stejně nakonec pohled z hradeb na město - přesněji tedy na obě města. Kostel sv. Ignáce z Loyoly, Křesťanské muzeum a samozřejmě Most Marie Valerie tu máte jako na dlani. 

Následně u mě zafungují nějaké automatismy a stavím se v hradní kavárně. Na tom by nebylo nic tak zvláštního - jenže v tu chvíli zapomenu, že plány byly zcela jiné. 

Předem přiznávám, že k poslednímu bodu ostřihomského programu mě inspiroval jeden právě vysílaný cestopisný seriál. Jenže právě ten poslední bod si uvědomím, až když už mám objednáno. Nedá se nic dělat, těch dvacet minut u kapučína mě snad nevytrhne.  

Zakrátko tedy sbíhám směrem do centra k asi třičtvrtě kilometru vzdálené cukrárně a kavárně společnosti Szamos, proslulé prý po celém Maďarsku. Koneckonců, když o ní mluvili v televizi, asi na tom něco bude. 

Vyhlášený podnik vypadá zvenku nenápadně, ale uvnitř - jste-li na sladké - vám budou oči přecházet.

Všechno prý tu dělají stejně jako v roce 1935, kdy byla firma v Budapešti založena. Dnes její provozovny najdete opravdu po celé zemi, ostatně ostřihomská kavárna je také jen jednou z jejích poboček.

Výběr je tu obrovský, ale dopřeju si jen marcipánový dort s druhou kávou. A také konečně chvíli v klidu posedím, než se vydám dál. Je něco kolem půl jedné, to je čas přímo vynikající. A dvě kávy rychle po sobě jsou jistě drobným excesem, ale jednou za rok se to snese.