Nejen Dracula, Mina či Van Helsing, ale už i Renfield se ze všech možných draculovských postav stane akčním hrdinou. Jeho figura má přitom v kinematografii dlouhodobou tradici, přičemž inspiroval i celý jeden archetyp postav. Zde je osm z nich.
Dracula (1931) – Dwight Frye
Jeden z nejklasičtějších příkladů pochází z vůbec prvního oficiálního zpracování Draculy. Renfield je zde oddaným sluhou, jenž vlivem Draculova vlivu překročil hranici šílenství a zásadně se projevuje maniakálním smíchem. Zároveň přebírá část úlohy jednomu z hlavních hrdinů románu, Jonathanu Harkerovi, neboť v klasickém filmu je to právě on, kdo hraběti zařídí nákup pozemků v Anglii. Seriózního a povětšinou stoického Draculu doplňuje přehráváním a šíleným pochechtáváním za každou druhou replikou.
Dracula (1992) – Tom Waits
Pravděpodobně nejvěrnější verzi předloze natočil Francis Ford Coppola, a třebaže většina postav má jiné motivace a charakteristiky, Renfield je jeden z mála, kdo zůstává zhruba stejný. Postarší muž, lapený ve vlastní psychóze, se díky šílenství „naladí“ na Draculovu přítomnost. Když se svému „pánovi“ vzepře ve prospěch krásné Miny, sejde ze světa hroznou smrtí. Ansámbl filmu v podstatě sestává z panoptikálních figur, a Waitsův vyšinutý požírač hmyzu mezi ně skvěle zapadá.
Drákula (1979) – Tony Haygart
Dracula v podání Franka Langelly je spíš neukojený sexuální predátor než krvežíznivý démon. Svá napadení provází pohlavním stykem a jeho hladové pohledy vypadají spíš jako záchvaty sexuálního loudila, než jako hlad po krvi. Proto je trochu ironické, že „jeho“ Renfield vypadá na první pohled jako oběť toxického vztahu. Byť se nechá Draculou manipulovat, nakonec z jeho sídla prchá v očividně prožitém traumatu a spíš než jako oddaný poskok se chová jako oběť zneužití. Útěk z Draculova dosahu jej ale stejně nezachrání.
Nosferatu (1922) – Alexander Granach (jako Knock)
První, neoficiální adaptace Draculy je často uváděna jako jeden z nejvýraznějších případů filmového expresionismu, a s tím se pojí i výrazné výrazové prostředky. To se týká nejen hlavního padoucha hraběte Orlocka, jenž vypadá jako animální monstrum z jiného světa, ale i jeho pomocníka Knocka, jenž se kvůli autorským právům jmenuje Knock. Ve filmu je Orlokovým komplicem od samého začátku, a v zásadě je to pouze jednorozměrný padouch, s gustem sledující, jak jeho pán šíří po městě Wisborg smrt, krysy a mor. Sám přitom vypadá jako hybrid potkana a člověka.
Upír z Brooklynu – Kadeem Hardison (jako Julius Jones)
Upír z Brooklynu není vyloženě adaptace Draculy, nezapře ale určitou inspiraci. Eddie Murphy v netradiční roli upíra hledá perfektní ženu, která by zajistila pokračování jeho už tak dlouhého života, a ke svým plánům si zřídí pomocníka, chronického losera Julia. Ten se vlivem upírova vlivu začne měnit v rozpadající se zombie, jež postupně ztrácí části těla, zatímco pořád splňuje stereotypy vtipného sidekicka.
Van Helsing – Kevin J. O’Connor (Igor)
Hravá pocta sérii hororů od společnosti Universal se renfieldovského motivu nebojí. Pověstným „renfieldem“ v tomto případě není literární Renfield, ale postava z jiného universalovského hororu – Frankensteinův hrbatý pomocník Igor, jenž šíleného vědce zradí ve prospěch notně zámožnějšího upíra. Igor jedná podle zásady „čiň jiný, než tak učiní oni tobě,“ a v zásadě je to jen zavrženíhodná zrůda, jíž smrti nám není líto.
30 dní dlouhá noc – Ben Foster (Cizinec)
30 dní dlouhá noc není adaptací Draculy ani trochu, motiv lidského pomocníka upírů ale využívá. Budoucí představitel českého národního hrdiny Jana Žižky zde hraje podivného agresivního slizáka, jenž pomáhá partě upírů ovládnout odříznuté městečko výměnou za příslib, že se stane jedním z nich. Vůdce upírů ale dramaticky změní podmínky dohody.
Ať vejde ten pravý – Oskar (Kare Hedebrant)
Švédský horor Ať vejde ten pravý je na jednu stranu romantickým příběhem obyčejného chlapce Oskara a nešťastné upírky Eli, romantickou stránku věci ale vnímáme především díky tomu, že film vidíme z Oskarova pohledu. Film i knižní předloha nám ale zároveň dávají vodítka k jiné interpretaci – Eli doprovází muž, jenž jí shání čerstvou krev, a dlouhověká dívka se k němu chová spíš jako k podceňovanému poskokovi, když nic jiného. Vzhledem k tomu, že muž je s Eli od svého dětství, kdy spolu začali milostný vztah, dostává zdánlivá dětská romance dost nepříjemné kontury. Jakmile zemře, přebírá Oskar na konci filmu jeho odpovědnost za Elinu dopravu na jiné místo, kde může začít svůj lov. Je tedy Oskar pro Eli opravdu nalezenou láskou, nebo jen dalším z mnoha otroků, které bude po čase třeba nahradit?