Jméno i tvář litoměřického rodáka, herce Jana Skopečka, jsou známé jak z divadla, tak z filmů a televizních seriálů. I když v životě sehrál více než šest stovek zajímavých rolí a ztvárnil bezpočet postav, jejichž osudy byly často velmi spletité, jeho vlastní kroky mnohdy vedly po ještě klikatějších cestách a nejednou se ocitl na samém okraji útesu. Třeba jako za druhé světové války, kdy si musel prožít hrůzy koncentračních táborů, kam byl deportován pro svůj židovský původ. Nejprve to byl Kleinstein a později Osterode.
Nucené práce pro mladého kluka
Svoji židovskou krev zdědil Jan Skopeček po matce. Později vzpomínal, jak jako dítě sledoval, když si jeho maminka za války našívala na oblečení žlutou hvězdu. Pro ani ne patnáctiletého kluka to byl zážitek, na který nikdy nezapomněl.
Přišel rok 1941 a budoucího herce Němci povolali, aby šel pracovat do „Waltrovky“ k soustruhu. Zkoušel přijímací zkoušky na konzervatoř, ale tenkrát se mu ještě cesta za herectvím neotevřela – naopak byl poslán na práci do Stuttgartu, kde nuceně strávil půl roku, než se směl vrátit domů. To ale ještě netušil, že ho nejtěžší válečné chvíle teprve čekají.
První koncentrační tábor
Doma se dlouho neohřál. Brzy přišlo povolání k transportu do tábora Kleinstein. Jeho rodiče se koncentráku vyhnuli, otec pro svůj vysoký věk a matka proto, že žila ve smíšeném manželství. I přesto se ale ze širšího příbuzenstva z koncentračních táborů nevrátilo na patnáct lidí. On sám měl vlastně štěstí v neštěstí. Tábor Kleinstein patřil mezi ty mírnější, dozorci nepocházeli z SS, ale „jen“ z wermachtu. Tady strávil tehdy devatenáctiletý mladík čtvrt roku, od října 1944 do ledna 1945. Poté, jen několik měsíců před koncem války, byl tábor zrušen a vězni propuštěni. Takové štěstí měl bohužel tehdy jen málokdo. Ani to ale neměl být konec.
Domů a zpět do koncentráku
Propuštěný mladý vězeň se konečně dostal domů k rodičům a mohl by být rád, že přežil. Ještě ale neměl být konec. Další jeho stanicí se měl stát, jak zjistil z předvolání, které měl už připravené doma, koncentrační tábor Osterode. Tady byl zařazen do čety, která stavěla úzkokolejku. I tady se dalo se štěstím přežít, a to se Janu Skopečkovi podařilo, ačkoliv práce byla velmi těžká. V dubnu byl rozpuštěn i tento tábor a mladého muže čekala další cesta domů. Tentokrát již naštěstí definitivní. O pár týdnů později bylo po válce.
Doma ho čekala tragédie
„Cesta domů byla dramatická, například mě chtěli zatknout policisté v civilu, protože si mysleli, že jsem utekl z německé armády. Také jsem stál v kupé a cestoval mezi osmi německými vojáky, já se bál jich a oni se báli mne. Asi si říkali, že jsem fízl. Také jsme jeli na střeše vlaku. Často jsme přestupovali, cesta byla rozbitá. Po návratu domů jsem zjistil, že dva dny před mým návratem z koncentračního tábora zemřel otec,“ popsal pro Paměť národa svůj šťastný návrat s tragickou dohrou herec.
Sedmdesát let s jednou ženou
Po válce už nic nebránilo jeho cestě za vysněnou hereckou kariérou a za láskou, kterou potkal v jihlavském Horáckém divadle. Se svojí kolegyní Věrou Tichánkovou, kterou si jistě dobře pamatujete třeba jako „Černou kroniku“ z dětského filmu Ať žijí duchové, prožil celých sedmdesát let. Po celou tu dobu si manželé rozuměli, kromě jiného i proto, že měli podobný smysl pro humor. Jako herecký pár toho spolu zažili hodně, ale stále byli propojeni. Herečtí kolegové Jana Skopečka rádi s nadsázkou říkali, že se bez své ženy nehne ani na krok. Částečně měli pravdu. Jejich manželství přečkalo bez úhony i roky, které bývají pro jiné vztahy krizové, jako třeba dobu strávenou v jednom bytě s tchýní. Maminku své ženy si ale herec nemohl vynachválit, ona se starala o jejich dceru a všechno zjevně fungovalo jako dobře namazaný stroj. Svoji milovanou Věru nakonec Jan Skopeček přežil o celých šest let, ačkoliv byl vždy přesvědčen, že odejde ze světa dříve, než ona.
Zdroj: pametnaroda, csfd, ceskatelevize
KAM DÁL: Nový seriál Volha si možná dělá legraci z Babiše: Standovi Pekárkovi dali stejné číslo svazku. Přesto diváci kritikou nešetří.
