„Je fajn, že si učňové vyzkoušeli, že ten květinový vzor vypadá příšerně kýčovitě, zvláště ve veřejné budově,“ zní jeden z ironických komentářů pod fotkami opravené sedačky, kterými se na Facebooku pochlubilo vedení bazénu.
Ten pochází z roku 1984 a jeho autorem je uznávaný architekt Pavel Švancer. Památkový katalog dokonce popisuje liberecký bazén jako mimořádně zdařilou ukázku sportovní stavby z konce 70. a počátku 80. let 20. století.
Podle vedení bazénu však nebylo možné sedačku, která už jevila značné známky poškození, opravit v původní podobě. „Bazén je před rekonstrukcí a jenom ho udržujeme. Šlo nám o to, aby lavice byly opravené a sloužily svému účelu,“ říká jednatel společnosti Bazén Liberec Robert Korselt.
Jde přitom o poslední dvě původní sedačky, které se dochovaly. „Zvažovali jsme, jestli je rovnou neodvézt do spalovny. To by mi ale bylo líto,“ pokračuje Korselt, podle kterého by oprava pomocí koženky stála desetitisíce korun.
Oslovil proto učně čalounictví ze školy v Kateřinkách. „Použili zbytky látek, co našli. Já jim říkal, ať použijí třeba staré džíny nebo tričko.“
Předseda libereckého Spolku za estetiku veřejného prostoru Jindřich Gubiš si sice váží práce učňů, zároveň ale vidí pochybení na straně jednatele bazénu.
„Podle mě nemá cit pro vnímání detailu a k objektu přistupuje jako údržbář. Bazén byl navrhován ve všech směrech velkoryse a jeho neotřelou architekturu doplňovala jak umělecká díla v exteriéru, tak kvalitní, do detailu navržené interiérové prvky, kterými jsou právě nešťastně renovované lavice.“
Bazén jako perla brutalismu
Stejný názor zastává i sochař, umělec a autor pořadů o umění ve veřejném prostoru Pavel Karous.
„Cesta do zbastleného kýče je dlážděna dobrými úmysly. Hodně mi to připomíná, jak jedna španělská babička z města Borja ‚zrestaurovala‘ starou fresku Krista, protože se už nemohla dívat na to, jak chátrá,“ poukazuje Karous.
„Především se ukázalo, že správce vzácné nemovitosti prokazatelně netuší, jakou perlu brutalismu a mašinismu vlastně má udržovat. Místo toho, aby v součinnosti s památkáři nechal interiér podle původního návrhu renovovat, nechá nedoučené studenty čalounictví zanést interiér pouťovým dekorem,“ upozorňuje umělec.
Podle Roberta Korselta je nakonec dobře, že oprava lavic vyvolala diskusi. „Například se nám už ozvali studenti architektury na Technické univerzitě, že by měli o sedačky zájem. Třeba nakonec neskončí ve spalovně,“ dodává jednatel.
