Dnes je to pětaosmdesát let ode dne, kdy poprvé spatřil světlo světa Superman. Což jsou nejen narozeniny Supermana jako takového, ale celého kultu superhrdinů, který dnes vládne mainstreamové popkultuře. Současné Marvel trendy nicméně blednou před hloubkou, kterou Superman nabral za desítky let vývoje.
Když na konci filmu Kill Bill konečně hlavní hrdinka narazí na titulního záporáka snímku Billa, mají mezi sebou takový ten tarantinovsky civilní dialog. A skrz tenhle dialog se nám Quentin Tarantino pokouší ukázat, co je tenhle Bill vlastně zač. A jde na to přes postavu Supermana. Možná si vzpomínáte, Bill tvrdí, že zatímco ostatní superhrdinové jako Spider-man nebo Batman jsou alter ega a pravá identita těch lidí jsou Peter Parker a Bruce Wayne, Superman je prostě Superman a Clark Kent je jeho alter ego. „Clark Kent je slabý, nejistý, je to zbabělec,” vypráví Bill. Podle něj je Clark Kent to, jak Superman vidí lidi. „Clark Kent je Supermanova kritika lidstva,” říká.
Zjevně ničemu z toho Tarantino nevěří. Ale rozhodl se prodat nám jako divákům Billovo záporáctví přes nepochopení tak fundamentálně dobré a pozitivní a v zásadě jednoduché postavy, jakou je Superman. A já bych si troufl říct, že na Billově chybě se podílí i velké množství z vás. A bohužel i řada tvůrců. Ehm, ehm, Zack Snyder, ehm, ehm.
Milionových deset centů
Superman se poprvé objevil před pětaosmdesáti lety v komiksovém sešitku Action Comics 1, dokonce to dotáhl na obálku, kde zvedá nad hlavu automobil. Tehdy ještě neuměl létat, jen velice daleko skákat a jeho mytologie zdaleka nebyla hotová, ale byl to zcela rozeznatelně Superman. S modrým overalem, červenou kápí a stylizovaným S na hrudi. Lois Laneová se v tomhle sešitku objevila mimochodem taky.
Je až pozoruhodné, jak je vlastně tahle konkrétní popkulturní ikona stará. Karel Čapek si teoreticky mohl přečíst Supermana. Tenhle konkrétní komiks je mimořádně důležitý, protože představuje začátek superhrdinů v komiksu a popkultuře. Tady se to všechno zrodilo, u malého sešitku, který stál tehdy deset centů. V roce 2014 se výtisk tohoto originálního čísla prodal za víc než tři miliony dolarů a předpokládá se, že kdybyste narazili na nějaké neporušené číslo, mohli byste ho střelit za osm až deset milionů dolarů. Obecně se ale věří, že „mint condition” Action Comics 1 neexistuje.
Autorem scénáře byl Jerry Siegel a kreslil ho Jerry Shuster, oběma bylo něco málo přes dvacet a zoufale se snažili prorazit jako autoři novinových comic stripů. Velice slavně měli oba hoši hluboko do kapsy, takže nejen že Supermana napsali a nakreslili za naprostý pakatel, ale taky prodali společnosti Detective Comics, dnes známější pod zkratkou DC, práva na Supermana za deset centů. To je dnešní ekvivalent asi padesáti korun. Poměrně známá historka.
Méně už se ví, že Siegel s Shustereme hořcí tím, že prodali popkulturní ikonu za cenu kopečkové zmrzliny, žalovali v roce 1946 DC a chtěli práva zpátky. Nakonec padla dohoda, chlapci odevzdají i práva k postavě Superboye, což byl Supermanův sidekick, a dostanou necelých sto tisíc dolarů. Těsně po válce to byly velké peníze, takže na to pánové kývli. Siegel pak pracoval pro DC ještě v šedesátých letech. Shuster nebyl tak flexibilní a po válce často pracoval jako kreslíř na volné noze. Mimochodem kreslil i porno komiksy, a protože nebyl až tak talentovaný na obličeje… No, najdete spoustu erotiky z padesátek, kde hlavní postava vypadá velice jako Superman.
Příběh imigranta
Smutnou pravdou, kterou si řada komiskových fandů nechce přiznat, je to, že komiksy byly až do poměrně nedávné doby poměrně stupidní. Což nebyl bug, ale feature. Cílovkou byli vždycky dvanáctiletí kluci. To, že se komiksy četly i na frontě druhé světové, neznamená v podstatě nic, já taky rád koukám na Shreka, ale nepředstírám, že to není pohádka.
Spousta jemných nuancí komiksových postav se tak formovala až dlóóóuho po jejich vzniku. A valná většina ikonických superhrdinů si prošla zajímavými fázemi. Ostatně tyhle postavy jsou více či méně stejně staré od třicátých let do současnosti, takže každá má desítky divných sexistických, podivně politických, občas rasistických komiksových sešitků. Základ je ale většinou čistý a pochází z první poloviny dvacátého století. Batman loví zločince v Gotham City, Superman bojuje za „pravdu, spravedlnost a americký způsob života”, ačkoli na to poslední se po pádu Sovětského svazu přestal klást důraz.
Díky jeho jednoduché filozofii a místy vážně přepáleným superschopnostem se o téhle postavě často říká, že je nudná. Superman není nudný, Superman jenom není o tom, jak zbouchat hromadu záporáků na jednu hromadu. Je o zodpovědnosti a o tom, co je a není váš boj. Siegel i Shuster byli děti imigrantů a na Supermanovi je to vidět. Superman je příběh někoho, kdo se náhodou ocitl na naší planetě, ale rozhodl se, že ji pojme za svůj domov a bude chránit její obyvatele. Protože se právě takhle rozhodl. A protože si vybral Zemi za svůj domov. A také protože Superman je alter ego a Clark Kent je reálná osoba tak, jak Superman vidí sám sebe. Nejistý a slabý, protože se neustále pere s tím, jestli ho okolní svět přijme, jestli má právo zasahovat do našeho fungování.
Já osobně pevně věřím, že pokud chcete prozkoumat kvality a hloubku nějaké postavy, zkuste ji hodit do nějakých extrémních podmínek a není lepší příklad než supermanovský komiks Rudá hvězda. Je o tom, že modul s malým chlapečkem přistane na Zemi o dvanáct hodin později. Takže se země pootočí o polovinu své osy a Superman dopadne v roce 38 na sovětskou Ukrajinu. Je to studie toho, co by se dělo, kdyby na sebe Superman nenavěsil ty své „skautské” ideály.
Ve světle Rudé hvězdy pak můžete mnohem víc ocenit i základní americký charakter, zábrany, které si před sebe postava musí klást, dilemata, kterými musí procházet. To, že na vás tahle témata nekřičí z každého komiksu, neznamená, že tam nejsou – pravá podstata postavy může zůstat ukrčeně neviditelná. Jako Clark Kent, reálná identita Supermana.
