Palác Akropolis 16. a 17. 4. ožil podivným světem. Lukas Bliss ve svém představení Still Waiting_Beckett 2050 oživuje obyčejné předměty a společně s nimi vytváří pitoreskní děj s nutkavou potřebou neustálého opakování.
V popisu díla jsem si přečetla, že Lukas Bliss se při tvorbě své inscenace volně inspiroval Beckettovou poetikou a Tichem Johna Cage. Jeho cílem bylo vytvořit fyzickou báseň zamýšlející se nad rolí archiválií, archivního materiálu a samotné postavy archiváře. A opravdu každý moment představení pro mě byl dobrodružným objevováním světa archiváře a materiálu, který ho obklopuje, a který je vlastně částí jeho samotného. Tím, že bylo využito předmětů běžných a normálních a všude se válely kusy magnetofonových pásek a zapomenuté rukavice propletené s dráty, mi tak celá výtvarná stránka díla připomněla film Kuky se vrací.
S tímto filmem má představení také společnou intimní poetickou stránku plnou hravosti. Zvolený kostým herce vedle toho připomněl okamžitě Beckettovo dílo Čekání na Godota. Tomu nahrává i právě celý hercův charakter, který stejně jako hrdinové z Čekání na Godota má neustále potřebu opakovat určité schémata jednání a promluv. To představení dodávalo na jedné straně komičnosti a druhé zároveň vážnosti. Bylo komické sledovat hercovo podivné obsedantní vystupování, ale zároveň to vyvolávalo otázky po tématu věčnosti. Je věčnost v neustálém opakování? Je věčnost v magnetofonových páskách a vinylech, které neustále přehráváme? A je věčnost to, co bude uloženo a opatrováno bez toho, aniž by se to kdy přehrálo?
Lukasovo monodrama bylo choreograficky vlastně dosti prosté. Nebylo v něm nic z velkých hereckých nebo artistických výkonů. Přesto bylo ukázkou mistrovského zvládnutí řemesla. Bylo neuvěřitelné sledovat, že předměty jako cigaretové papírky, magnetofonové pásky, vinylové desky lze využít k předvedení cirkusových kousků. Roztočit cigaretový papírek místo talíře, žonglovat si s deskami místo s kuželkami a používat magnetofonovou pásku místo stuh? Ani minutu jsem se nepřestávala podivovat, co všechno je možné, jak jednoduché je zmást lidskou mysl. Když navíc v jeden moment vykouzlil herec na jevišti gramofon z papírového kornoutu a vinylové desky, který skutečně uslyšíme hrát, tak jsem tomu skoro nechtěla věřit. Odcházela jsem pak ponořená mimo jiné do úvah, jak to vlastně fyzicky dokázal? V čem spočívalo to „kouzlo“?
Děj vlastně představení nemělo žádný. Byli to roztříštěné kousky, které spojovala hravost, nápaditost a neotřelá komika jednoduchosti. Za příklad uvedu třeba moment, kdy herec klasickou dětskou říkánku Hlava, ramena transformoval do vizuálně a pohybově zajímavé podívané. Podivná pitoreskní postavička se trhaně pohybovala po jevišti, opakovala různé fráze, rozpohybovávala předměty a zároveň v ní bylo cosi z té energie myslitelů, kteří se příliš upnuli na rozřešení jedné záhady. Nejvíc jsem si užila taneční moment s větrákem.
Sledovat, jak se zpívající podivný muž otáčí přesně jako větrák vedle něj, prostě mělo patřičnou dávku absurdního humoru a fungovalo na celý sál. Smáli se všichni. Na kompaktnosti a intenzitě dodávala představení celá práce se světly a zvukový doprovod. Hudbu vlastně téměř nebylo slyšet. Jen v určité přesně vybrané momenty se začala ozývat jednoduchá nenarušující melodie. No a konec představení byl vlastně jeho vrcholem. Do tmy se ozývá z magnetofonu následující úvaha: „Jsem zde… a nemám, co bych řekl… ale přesto budu mluvit… a to je poezie.“
DIVADLO: STILL WAITING_BECKETT 2050
Koncept/interpretace: Lukas Bliss
Dramaturgie: Viktor Černický
Supervize: Petr Boháč
Scénografie/kostým: Natálie Rajnišová
Sound design: David Herzig
Light design: Jiří Šmirk
Objektová konzultace: Aleš Hrdlička
Pohybová spolupráce: Cecile de la Costa
www.palacakropolis.cz
