Nechtěla jsem, aby mi děti jednou řekly: ‚Mami, proč jste si to nechali líbit?‘ Příběh Dany Němcové
Bývala politická vězeňkyně, disidentka, signatářka Charty 77, maminka sedmi dětí Dana Němcová, která zemřela v úterý 11. dubna 2023 ve věku 89 let, vyprávěla svůj příběh pro Paměť národa. Pro veřejnost je ke stažení takřka devět hodin záznamu jejích vzpomínek. Svěřuje se v nich o strachu z lidské lhostejnosti, o touze žít podle svého svědomí a o obavách, aby nezklamala své děti.
Věčně usměvavá, laskavá, jemně a tiše vyprávějící Dana Němcová působila na své okolí až provokativně, jako by se permanentně z něčeho radovala. Štěstí, jak říkala, prožívala díky veliké rodině a stovkám kamarádů, které v životě poznala. Říkala, že to její štěstí na dobré lidi bylo „za všechny prachy“.
Nechtěla jsem, aby mi děti jednou řekly: „Mami, proč jste si to všechno nechali líbit?“ Příběh Dany Němcové
Dana Němcová, rozená Valtrová, se narodila 14. ledna 1934 v Mostě do učitelské rodiny. Otec krátce pracoval jako školní tajemník a inspektor. Své rodiče popisuje jako poctivé a pracovité vlastence – prvorepublikové masarykovce.
Její tatínek sloužil krátce jako armádní důstojník, který velel za mobilizace v roce 1938 malé obranné jednotce na hranicích. Za 2. světové války je kvůli tomu několikrát navštívilo gestapo a provedlo domovní prohlídku.
‚Nemohli ze školy vyhodit samoživitelku dvou dětí, i když chartistku.‘ Příběh pedagožky Hany Jüptnerové
Číst článek
Nic nenašlo, ani jejich rádio, na kterém ladili zahraniční svobodné vysílání. Rodina se často stěhovala: z Mostu do Chomutova, do Kladna, Nového Města nad Metují a hned po válce zpátky do Sudet, do Chomutova.
Danu Němcovou pronásledovaly noční můry. Jako malá viděla mrtvou babičku a jak ji ukládali do hrobu. Zdávalo se jí, jak na hřbitově létají bombardéry a hroby s mrtvolami bombardují:
„Rodiče úzkostlivě dbali, aby přede mnou o smrti a takových věcech nemluvili. Trauma z tabu, tušení něčeho zlého se takto vtisklo do těch mých snů a to mě sužovalo,“ svěřuje se Dana Němcová v nahrávce pro Paměť národa z roku 2015.
Po maturitě na chomutovském gymnáziu se Dana hlásila na filozofickou fakultu do Prahy, ale kvůli kvótě omezující počet studentů z jednotlivých regionů ji nepřijali. Dostala místo učitelky 2. třídy ZŠ v nedalekém Jirkově:
„O učitelství jsem nevěděla nic, snad jen něco o Komenském. Pojala jsem tedy výuku jako skutečnou školu hrou. Když bylo hezky, chodili jsme ven do přírody, jindy jsme stříleli na terč a trefená čísla jsme pak sčítali, násobili,“ popisuje Dana Němcová svou učitelskou zkušenost, kterou považovala ve svém životě za podstatnou.
Kdo je Bůh a kdo je člověk?
Náhodou se od známého dozvěděla o možnosti studovat psychologii: „Potkala jsem při stopování mladíka, který studoval psychologii. Podala jsem si přihlášku ke studiu. Brali deset lidí a mezi nimi jsem byla i já,“ popisuje Němcová, která v sobě při studiu psychologie cítila zvláštní touhou, kterou si vtělila to motta: „Chci víc vědět, kdo je Bůh, a chci vědět, kdo je člověk?“
Dana vystudovala dva obory: dětskou a klinickou psychologii. Během studia se vdala za spolužáka Jiřího Němce a při promoci už čekala třetí dceru.
„Studium jsem zvládla, aniž bych si odložila jedinou zkoušku, ale přesto jsem velice zklamala pana profesora Stavěla. U promoce mi řekl, že mi sice gratuluje, ale že si myslel, že využiju svých schopností lépe než jenom jako matka.“
Danu Němcovou rozčilovaly podobné řeči. Roli sedminásobné matky by paní Němcová neměnila: „Děti byly nádherné. Sice mě osmnáctkrát za noc vzbudily, ale nevyměnila bych mateřství za nic na světě.“
Příčilo se jí odlidštěné myšlení
Dana a Jiří Němcovi se vzali 2. července 1955, postupně se jim narodilo sedm dětí. Žili skromně. Živili se z mizerného platu, který Jiří Němec bral jako noční vrátný.
Dana později pracovala jako domovnice a uklízečka: „Ráda s odstupem let zcela pragmaticky konstatuji, že to bylo dobré a dalo se to zvládnout… Současný trend, kdy se rodí dětí málo… vychází z docela odlidštěného chápání daru života. Lidé si často vzájemně namlouvají, že musejí připravit jakési optimální podmínky, do kterých by se mělo jejich dítě narodit.“
„Přitom podle mého soudu jedinou optimální podmínkou je být ochoten přijmout dítě bez podmínek…,“ cituje slova Dany Němcové Adam Drda v článku pro Revolver Revue.
Tam také výstižně popisuje 60. léta Němcových:
„Relativní uvolnění poměrů v 60. letech (významné byly tehdy mimo jiné návraty muklů, často katolíků, od velké amnestie v roce 1960 až do roku 1967) ani ‚osmašedesátý‘ neznamenaly pro manžele Němcovy žádné ‚procitání z iluzí‘, ale příležitost svobodněji rozvíjet to, co dělali už dřív, možnost využít pootevřený prostor.“
„Jejich životy pozoruhodně kontrastují s dodnes široce sdílenou představou, že komunistou byl v 50. letech každý ‚příslušník inteligence‘, obdobně jako reformním komunistou v šedesátých, že se člověk nemohl dostat k jiné literatuře, jinému myšlení a jinému umění, než jaké představoval tehdejší hlavní proud, že se – přinejmenším do roku 1968 – nemohl jinak angažovat. Zjevně mohl, pokud v tom směru vyvíjel úsilí. Dana v 60. letech víc pečovala o rozrůstající se rodinu, Jiří Němec směl, byť omezeně, veřejně působit,“ píše Adam Drda.
Jiří Němec spoluorganizoval ekumenický seminář v Jirchářích, patřil do redakce časopisu Tvář. Dana Němcová vzpomíná na šedesátky jako na hektickou dobu:
„Naším heslem bylo ,Hora ruit, respice finem, Hodiny běží, pamatuj na konec,‘ (nápis na slunečních hodinách na radnici v Novém Městě nad Metují, pozn. red.) protože nikdo nevěděl, jak dlouho doba nadějí bude trvat. Sovětský svaz byl už tehdy to, co je dnes – velký medvěd.“
Návrat z emigrace kvůli rozdělané práci
Kvůli rozdělané práci se Němcovi i s dětmi vrátili z Rakouska, kde pobývali od konce srpna 1968 několik měsíců, zvažovali emigraci. Odjeli za hranice bezprostředně po invazi armád Varšavské smlouvy.
Především Jiří Němec byl přesvědčen, že má v Čechách nedokončenou práci v nakladatelství Vyšehrad, připravoval edici knížek ještě bez cenzury.
Dana Němcová se klonila spíše k emigraci. „Nechtěla jsem v této pokořené zemi, v této atmosféře vychovávat děti, ale nakonec jsme se vrátili. Můj muž byl přesvědčený, že ty knihy vyjdou, než utáhnou šroub,“ vysvětluje pro Paměť národa.
Mejdany v Jéčku
Němcovi v 70. a 80. letech stvořili uprostřed Prahy v Ječné ulici pozoruhodné místo setkávání – tzv. Jéčko. Jejich poměrně rozsáhlý byt se proměnil v jakési centrum opozice, místo, kde lidé nacházeli ztracenou odvahu, pomoc, radu, dobrou knihu. Pořádaly se tu bytové filozofické semináře, mejdany, ale i duchovní rozjímání, bohoslužby…
Jejich syn Ondřej Němec pro Paměť národa vzpomíná: „Když se k nám později nastěhovali Věra a Ivan Jirousovi, začali chodit jejich přátelé a večírky pak vypadaly jinak. Celonoční debaty, hodně se při tom pilo, hlavně pivo a víno, byla to taková veselejší sebranka.“
Pokračuje: „Nejen intelektuálové, ale spousta kluků kolem undergroundových kapel, kteří chtěli něco dělat – to bylo tak v letech 1972 až 1973. Večírky se občas protahovaly do druhého a třetího dne, účastníci se střídali.“
„O mojí mámě bylo známé, že vyslechne každého, kdo má nějaký problém, takže spousta mladých lidí, kteří neměli dobré zázemí ve svých rodinách, ho nacházela u nás. U nás nebyly večírky, kde by jen řvala muzika a tancovalo se – lidi spolu mluvili a z těch rozhovorů leccos vzešlo.“
„Po Chartě 77, kdy jsme pochopili, že nás odposlouchávají, už se otevřeně neprobíraly zásadní věci – ty se řešily jinde, psaly na papírky, případně sdělovaly opatrně na balkóně a v koupelně při puštěné vodě,“ popisuje Ondřej Němec.
Úkol zastat se mániček
V září 1976 proběhl soud v Karmelitské ulici v Praze se členy kapely The Plastic People of the Universe a dalšími představiteli undergroundu. Do vězení putovali čtyři obvinění: Ivan Martin Jirous zvaný Magor, Pavel Zajíček, Vratislav Brabenec a Svatopluk Karásek. Němcovi pro ně organizovali podporu.
Adam Drda k tomu píše: „V době procesu s undergroundem se podařilo stmelit dohromady ty, kdo pochopili, že svoboda je nedělitelná. Že obhajobou práv a svobod jednotlivců jsou obhajována práva a svobody společnosti jako celku.“
„Dana a Jiří Němcovi měli zásadní podíl na tom, že lidé zcela odlišných životních stylů a názorů pochopili, proč je třeba překonat přirozenou ‚sociální bariéru‘ a zastat se vlasatců, jejichž hudba jim zřejmě příliš neříkala, pokud pro ně rovnou nepředstavovala jen ohlušující randál (estébáci si nepochybně mysleli, že v převážně maloměšťácké ČSSR bude underground snadný terč).“
„Kdyby nebylo zkušenosti Němcových a několika dalších lidí z prvních šesti sedmi normalizačních let, česká protikomunistická opozice by zcela určitě vypadala jinak,“ píše kolega Adam Drda pro Revolver Revue.
Uveď jméno a adresu, chceš-li podepsat Chartu 77
Němcovi, jakožto jedni z iniciátorů Charty 77, patřili mezi první signatáře. Dana a její manžel se stali i sběrateli podpisů. Za známými chodili s obálkou, s textem prohlášení. Lidé mohli Chartu podepsat tak, že na kousek papíru uvedli vlastní rukou: „Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977.“
Signatář uvedl své jméno i svou adresu. Tak učinilo do roku 1989 jen asi 1900 lidí. V první vlně prohlášení podepsalo 242 lidí, na které se zaměřila StB.
V Rudém právu 12. ledna 1977 vyšel článek „Ztroskotanci a samozvanci“, ve kterém jsou signatáři označováni za sluhy a agenty imperialismu, zaprodance a sionisty.
Adam Drda pokračuje: „Ze zaměstnání byl vyhozen i Jiří Němec, který se od roku 1977 živil jako noční hlídač. Šikana se stala součástí života celé rodiny, ale Dana skoro nikdy sama od sebe nevzpomíná na perzekuci, nýbrž na to, co jí neznormalizovaný život uprostřed normalizované společnosti přinášel:
„Vytvořili jsme si svět ve světě. Bylo to tak, jak je napsáno na jedné desce Plastic People – Merry ghetto. Užili jsme si i spoustu legrace, která zase kompenzovala tlaky a udržovala nás ve vzdoru a trvání na té nezávislé alternativě,“ vzpomíná Dana Němcová.
„Co mi připadalo na té době nejtragičtější, bylo, že jsme na rozdíl od 50. let, kdy aspoň někteří lidé věřili v komunismus jako štěstí lidstva, žili v době, kdy už se lidé jen přizpůsobovali tlaku, strachu a pudu sebezáchovy,“ dodává.
‚Bůh o tom ví, a to stačí.‘ Příběh sestry Bohdanky, občanským jménem Boženy Knotkové
Číst článek
„Kdo byl konformní, neměl se vlastně čeho tolik bát. 50. léta byla zničující, byl to prostě masakr, kdy došlo k likvidování elity národa. V 70. letech člověk méně konformní mohl počítat s nějakým tím ročkem ve vězení.“
„Nebyly popravy, nebyly okázalé monstrprocesy. Bylo to však období obrovské demoralizace,“ uzavírá Němcová.
Rok po Chartě 77 vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který dokumentoval případy bezpráví a posílal o nich zprávy do zahraničí. Dana Němcová patřila k jeho zakladatelům, k účasti ve VONS ji vedla mimo jiné solidarita s méně známými mimopražskými disidenty.“
Osočovala estébáky a soudy, proto šla do vězení
„Roku 1979 byla Dana Němcová spolu s dalšími zatčena, neboť (jak stojí v záznamu pražské Správy vyšetřování StB ze dne 30. května 1979): „Obv. Dana NĚMCOVÁ se stýká s řadou osob, které mají vyhraněně nepřátelský poměr k socialistickému společenskému a státnímu zřízení v ČSSR.‘“
„V první polovině roku 1978 se několik osob v Praze i jinde, mezi nimi i Dana NĚMCOVÁ, rozhodlo, že budou napadat státní orgány ČSSR, zejména Bezpečnost, prokuraturu a soudy pro jejich činnost takovým způsobem, aby československá i zahraniční veřejnost získala dojem, že tyto orgány postupují ve své činnosti protiprávně,“ pokračuje záznam.
„K osočování uvedených orgánů vytvořili nelegálně tzv. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. (ABS, f. zvláštní vyšetřovací spis a. č. ZV-485 MV),“ píše Adam Drda ve svém podrobném textu o Daně Němcové, jejíž vyprávění natočil v roce 2015 pro Paměť národa.
„V říjnu 1979 byla Dana Němcová odsouzena za podvracení republiky ke dvěma letům odnětí svobody s podmíněným pětiletým odkladem, předtím strávila půl roku ve vazbě,“ dodává.
Danu Němcovou během vyšetřování estébáci přesvědčovali, aby učinila lítostivé prohlášení. Její obhájce ex offo ji informoval, že může očekávat trest za podvracení republiky nejméně tři roky ve vězení.
Když soudruzi spis uzavřeli, pozvali prokurátora, aby před ním maminka sedmi dětí Dana Němcová svých činů litovala a škemrala o milost, aby se smilovali nad matkou mnoha dětí:
„Já jsem mlčela. Neřekla jsem nic. Koukala jsem na něj jako debil. Ten vyšetřovatel se koukal na mě. A pak řekl, že tady žádné prohlášení nebude,“ popisuje jednu z nejtěžších životních chvil Dana Němcová.
‚Pogodi!‘ Prosil na ulici hladem umírající Rus, kterému jiný stahoval boty, vzpomíná Božena Ivanová
Číst článek
Nezlomilo ji ani to, když ve stejnou dobu uvěznili i jejího manžela Jiřího Němce. Rodina, sedm dětí, fungovala bez rodičů, starší sourozenci pečovali o ty nezletilé, vzpomíná Ondřej Němec, kterému bylo v té době 19 let:
„Sourozence nám nevzali. Samozřejmě tam přišly nějaké kontroly, sociální pracovnice, ale to byly vcelku normální ženské z toho odboru péče o dítě, které konstatovaly, že uvařeno máme. Spousta slušných lidí se ozvala,“ říká Ondřej Němec.
„Lidé nám opravdu hodně pomáhali, přátelé, ale i třeba učitelky ze školy, které jsem si pamatoval jako nepříjemné osoby. A ony se nás ptaly, jestli bychom nechtěly, že by nám přišly uvařit nebo nějak jinak pomoci. Což tedy byl docela šok,“ vypráví Ondřej Němec.
Manžel byl estébáky vystěhován do Vídně
Po propuštění Němcovi čelili všemožným dalším represáliím ze strany režimu: pravidelné výslechy, domovní prohlídky, sledovačky, vyhazovy z práce, otravná úřední buzerace… Dana Němcová však 80. léta popisuje jako dobu solidarity, vzájemné pomoci a souručenství těch, kteří na tom byli podobně.
Hůře snášel tlak režimu a znemožnění smysluplné práce její manžel – Jiří Němec. Jako jeden z aktivních koordinátorů disidentského dění kolem Charty 77 a zároveň velice jemný člověk byl vystaven obrovskému psychickému nátlaku.
I pod vlivem surové estébácké „Akce Asanace“, která vyhnala do emigrace řadu lidí (např. S. Karáska, V. Třešňáka, J. Hutku, J. Tomina a další), odešel Jiří Němec v roce 1983 do Vídně: „Jiří chtěl ve Vídni podpořit vydávání spisů profesora Patočky. Chtěl, abychom šli spolu, ale tehdy jsem já měla tady rozdělané věci,“ vysvětluje Dana Němcová.
Rozdělanou věcí byla především činnost ve VONS a v Chartě 77, jejíž mluvčí se v roce 1989 Dana Němcová stala: „Mými spolumluvčími byli Saša Vondra a Tomáš Hradílek. Společně s maďarskými disidenty jsme v létě vydali prohlášení, kde se psalo: ,Dny komunismu jsou sečteny.‘ Tehdy mne ani nenapadlo, že k tak blízkému datu.“
Kvůli přijetí funkce mluvčí Charty 77 byla Dana Němcová v lednu 1989 znovu zatčena během tzv. Palachova týdne, kdy šla položit květiny k pomníku sv. Václava.
Po listopadu 1989 působila Dana Němcová jako poslankyně Federálního shromáždění, ve Výboru dobré vůle Olgy Havlové, stala se jednou ze zakladatelek Poradny pro uprchlíky Českého helsinského výboru, uprchlíkům a migrantům věnovala 15 let svého života.
Jak vzdát paní Němcové hold? Vzít její život vážně
Adam Drda uzavírá svůj text publikovaný k osmdesátinám Dany Němcové na Bubínku Revolveru:
„Projevit Daně Němcové úctu znamená vzít její život vážně. Jako svědectví o minulosti (názory současných relativistů a ideologů normalizačního přežívání v rámci ‚různých loajalit‘ před jejím životem zkrátka neobstojí) – a současně jako příklad počínání, které má smysl, ať už žijeme v jakémkoli systému,“ píše Drda.
„Když se dobré věci pojmenují, zní to vždycky poněkud pateticky: na Daně Němcové jsou inspirativní obětavost, láska k bližním, věrnost v přátelství, schopnost odlišovat důležité věci od hovadin, pochopení, že aby člověk všechno neztratil, musí se lecčeho vzdát, k lecčemu se rozhodnout a důsledky svých rozhodnutí pak statečně nést.“
„To všechno je dnes stejně důležité, jako v normalizačních letech,“ uzavírá Adam Drda v Revolver Revue.
