Není vám, Evo, líto, že vás jako herečku už nezastupuje Lenka?
Eva: Lenka dělá svou práci skvěle, ale obě víme, že je dobře, že už spolu neděláme. Zkusily jsme si to. Dospěly jsme k poznání, že každá na to jdem trošku jinak, takže proč to lámat přes koleno. Lepší je se sejít a normálně si pokecat o dětech, o životě, zdrbnout „naše“ nebo cokoliv jiného než řešit smlouvy.
Lenka mi ve starším rozhovoru vyprávěla, že se hereckou agentkou vlastně stala díky vám, když s vámi začala řešit detaily ve smlouvách. Později pod svá křídla nabírala vaše kamarády, nejdřív jim pomáhala za pivo, za oběd, postupně se profesionalizovala…
Eva: Pořád platí: Kde bych bez Lenky byla…
Lenka: Evička měla projekt, který nedopadl. Když jsem viděla smlouvu, rozčílila jsem se. Byla pro Evu strašně nevýhodná. Tak jsem Evě řekla, že se o ni budu starat. A bylo to tak až do Fair play (film, ve kterém Eva hraje atletku, 2014), do momentu, kdy už byla z mého pohledu slavná…
Eva: Ale né…
Lenka: Ale jó. Tak jsem to vnímala. Eva Josefíková už bylo jméno, které nikdo nekomolí. Měla nastartovanou kariéru a sebevědomí a věděla jsem, že když ji někomu předám, už to bude fungovat. Neměla jsem z toho žádný mrzení. Ale ten konec začal nějakou naší neshodou a vysvětlováním u rodinného oběda, kde taťka řekl, že spolu máme přestat spolupracovat dřív, než se pohádáme a bude pozdě. Že si přeje, aby tohle napětí u stolu bylo naposledy.
Eva: Jsme černá a bílá, každá jiná, i přístup k práci máme jinačí. Já jsem trochu laxní flink, Lenka je buldok a mašina, z toho občas vznikaly třecí plochy. Vzniklo mezi náma dusno, asi i proto, že jsme si některé věci nedokázaly upřímně říct.
Abyste si neublížily?
Lenka: Vlastně jo. Nechtěly jsme jedna druhou ranit, proto jsme ani samy nedokázaly navrhnout, že půjdeme profesně od sebe. Taťka to rozsekl. Ale bylo tam víc věcí. Lidi začali používat jako páku, že Eva je moje sestra. „Řekni jí. Domluv to. Je to ségra, ne?! Však o co jde?! To ji nezabije.“ Taky jsem na ni možná jako starší ségra byla ostřejší, než jsem na jiné své herce.
Eva: Lenka má na svoje herce vysoké nároky, a to je v pořádku. Ale podle toho má taky složenou „stáj“. Má u sebe zodpovědné lidi.
Na podobné vlně?
Eva: Úplně je vidím na tom surfu, jak jedou na vlně. Celá ta grupa.
Lenka: A ty se někde opaluješ na břehu?
Eva: Né, já si jedu opodál na paddleboardu, nechávám se v klidu unášet vodou…
Lenka: A já na ni marně řvu: pááádluj!
Evo, je pro herce obecně důležité mít agenta, respektive agentku?
Eva: Já bych to bez ní nezvládla. Kolabuju už na termínech. Agent je – kromě jiného – i spojka mezi mnou a produkcí. Kdybych měla jít na plac poté, co se s nimi pohádám o podmínky ve smlouvě, už se nebudu cítit bezpečně, nebudu tvůrčí a svobodná. Budu mít pocit, že si třeba myslí, že jsem kráva.
Lenka: Agent je nárazník.
Eva: Ještě před deseti lety to nebyl standard, dneska je normální mít agenta.
Když jsme spolu, Lenko, mluvily před pěti lety, měla jste dvacet herců, dnes se staráte o třicet. Říkáte, že se zvedla poptávka, ale přibylo i agentů. Máte velkou konkurenci?
Lenka: Obor se proměnil, ale o velké konkurenci nejde v českém rybníku mluvit. Nás agentů je tak asi dvanáct. A herců? Pět tisíc? Každý z nás má jen jeden život. A týden má sedm dní a den čtyřiadvacet hodin. Naše kapacita pro exkluzivní servis je omezená. Někteří z nás mají děti, které člověka limitují ještě víc. Navíc každý rok někdo z nás vyhoří. Snažíme se spíš vzájemně podporovat, ta práce je psychicky dost náročná. I proto jsme založili Asociaci hereckých agentů, abychom standardizovali práci agenta, vysvětlili, jak vypadá v zahraničí, nastavili pravidla. Vymklo se to z kloubů, herci začali pořádat hony na agenty.
Až tak?
Lenka: V podstatě jo. Ale není v našich silách poskytnout tu službu všem. Nejde jen o počet herců, ale musí to mezi vámi fungovat i lidsky. A herci, které máte „ve stáji“, by si neměli lézt do typu.
Takže herecký agent je díra na trhu. Co musí umět? Zkuste nahodit inzerát.
Lenka: Musí to být člověk, který rád telefonuje, protože agent telefonuje od rána do večera. Musí být komunikačně zdatný, psychicky odolný. Asertivní. Zvládat excelové tabulky, základní administrativu. A taky strategicky uvažovat. A musí mít herce rád.
Sestry Eva Podzimková a Lenka Daňková
Lenka Daňková, roz. Josefíková začala pracovat jako herecká agentka v roce 2011, kdy již nějakou dobu manažersky pomáhala např. své sestře Evě. Aktuálně exkluzivně zastupuje 26 herců a hereček.
Eva Podzimková, roz. Josefíková je Lenčina o sedm let mladší sestra. Za výkon ve filmu Fair Play získala v roce 2014 nominaci na Českého lva. Dne 21. května 2021 se jí narodila dcera Lota. Jejím manželem a otcem dítěte je scenárista Matěj Podzimek.
Eva: A být k nim i maličko shovívavý.
Lenka: Já jsem k hercům možná míň shovívavá než jiní agenti. Mám na ně svoje nároky. Jinak agent musí umět pokrýt nějaký marketing a PR. Jo, a nesmí být bohém. Protože děláte pro lidi, kteří často bohémové jsou.
Eva: Agent by měl být pro herce i přítel.
Lenka: Rozhodně! A trochu taky psychoterapeut.
Eva: Ano. Své agentce kolikrát volám, píšu, jsem úplně vyřízená. A Míša říká: „Tak, nádech, výdech, nádech, výdech. Uklidni se. Vyřešíme to.“
Voláte dřív jí než ségře?
Eva: Co se týče pracovních věcí, tak jo.
Lenka: Kdyby zavolala mně, stejně bych ji poslala za její agentkou.
Říkaly jste, že agent s hercem řeší i strategii, budoucnost.
Eva: To je teď moje velké téma, co dál a jak dál. Stala se ze mě máma, priority mám hozené jinam. Už nějak nechci plnit všechno to, co ode mě jiní očekávají. Učím se být víc asertivní, říkat ne. A klidně vysvětlit proč ne. Nikdo mě doteď jakoby pořádně neslyšel, byli zvyklí, že mě ukecali. Byla jsem pískle, které se usmívalo a kývalo. Už taková nejsem, nechci být.
Ten zlom přišel s mateřstvím, nebo jste nějak narazila už dřív?
Eva: Myslím, že nejvíc to souvisí s mateřstvím, to mě změnilo. Jak říkala paní Maciuchová v Samotářích: „Vy ten život nežijete, vy ho jen krájíte.“ Já ho donedávna jen krájela… Když jsem nebyla v práci, moc jsem nevěděla, co se sebou.
Lenka: No jo, ty vlastně nemáš koníčky!
Eva: Nemám.
Lenka: Já mám tři pr… koníčků.
Eva: Zase rozdíl mezi námi. Já si klidně jen tak hajnu nebo jdu na procházku.
Ale vraťme se k tomu, jak jste život „krájela“.
Eva: Vysokoškolský život je snad hájené období, tam si nic nevyčítám. Pak jsem si toho ale jednou nabrala moc a začala jsem se v tom trochu topit. Byla jsem vysoce funkční, ale měla jsem pocit, že nic nedělám pořádně, protože místo nějaké přípravy jsem šla do jiné práce. Poslední štací dne bývalo divadlo. A tam se pak jednoduše člověk zapomene. A hodně pije a kouří. A když se do toho přidá osobní nezdar, je to celé na prd. Pak ale přišel covid. Všechno se najednou zastavilo.
Lenka: A přišel Matěj.
Eva: Ano, přišel Matěj. A pak Lotka. A život dostal nový smysl. Nebo vlastně vůbec: Smysl. Čas se stal nejvzácnější komoditou. Chci dál dělat svou práci, ale hlavně tady chci být pro svou rodinu, ne pro lidi, kterým jen neumím říct ne. Snažím se být dospělá.
Mluvila jste o vyhoření, Lenko, vás to taky potkalo?
Lenka: Jednou za rok se dostávám do podivného stavu vyčerpání. Všechno mi v ten moment přijde fatální. Ale už s tím umím pracovat. Musím se zastavit, odpočinout si. Pak se nadechnu, podívám se na to zpětně a uvědomím si, že i tohle byla důležitá a posilující lekce. Agent je otloukánek, na kterého jsou naštvaní všichni. Produkce, castingovky, herci. Schytává spoustu negativity. A furt si u něj někdo na něco nebo na někoho stěžuje. Musíme to přechroustat a diplomaticky vyřešit. Roky trvalo, než jsem si uvědomila, že když na mě lidi řvou, není to osobní. A že když budu reagovat podrážděně, jen je zaženu do kouta a oni budou kopat ještě víc. Musím pokývat hlavou, vstřebat to a říct, že to promyslíme. Ale někdy se to naskládá… a pak si s dalšími agenty brečíme do telefonu…
Eva: My herci si taky brečíme do telefonu.
Všichni si vzájemně brečíme do telefonu.
Lenka: Ale ono je přece skvělý mít si před kým pobrečet. Během covidu jsme se s kolegy a kolegyněmi z asociace naučili se jednou za čas sejít aspoň on-line. Je to jako psychoterapie, vylijeme si kyblíky, rozumíme si. Všichni řešíme to samé v bleděmodrým. Jsme sdružení závisláků na hercích. Všichni to milujeme a všechny nás to někdy strašně štve. S dětma, s rodinou je to ještě náročnější. Situace: dovolená, pláž. A já stojím s telefonem u ucha a řeším akutní průšvih, holky čekají na sluníčku, nemůžou samy do vody, dokud maminka nedotelefonuje. Občas se všechno zastaví, rodina trpí. Naštěstí mám muže hrdinu, který to zvládá a vykrývá. Na jedničku. Ale obecně je samozřejmě rodina limitující faktor, musela jsem i pár herců „pustit“ abych nějak zvládla work/life balanc.
Často mluvíte o tom, jak je důležité si vybrat herce, se kterými si můžete absolutně věřit. Daří se to? Přijde mi, že není možný se nespálit.
Lenka: Každému se stalo, že se strašně spálil. Když na někom třeba rok pracujete, zúročí se to klidně až za dva roky. Efekt naší práce často trvá dlouho. Než herec dostane větší příležitost, propálí se stovky hodin, spousta energie, bojuju za něj, vysvětluju, lobuju. A když pak přijde kudla?! Ale dávám si už pozor, umím už lidi líp odhadnout… A snažím se často zájemce spíš odradit, líčím, co pro ně rozhodně dělat nebudu a co očekávám, že budou dělat oni.
Eva: Lenka je buldozer. Od svých herců sice čeká hodně iniciativy, ale za svoje lidi se fakt pere. A chodí a klepe na dveře, to není standard. My s mou agentkou čekáme, až někdo zaklepe na naše dveře.
Lenka: Jenže ty už máš jméno. A tvoje agentka má zavedený lidi, mě spíš baví dělat lidi „od nuly“, hledám si je už na škole. S Kryštofem Hádkem nepotřebuješ klepat na dveře, u něj se ti dveře netrhnou. Taky mám pár takových herců, kde si jen vybíráme, komu na to klepání otevřeme.
A propos, Evo, když už je řeč o zavedeném jméně. Vy jste přijala příjmení vašeho manžela a to svoje už nepoužíváte ani jako umělecké jméno. Bylo to dlouhé rozhodování?
Eva: Rychlé. Intuitivní. A myslím, že správné. Jsem Eva Podzimková. Byl to pro mě velký symbol, zbavit se dívčího jména.
Lenka: Myslím, že tvoje jméno už byla značka.
Aha, tak tady cítím nesouhlas…
Lenka: Byla jsem přesvědčená, že si má nechat svoje příjmení umělecky. V občance ať je klidně Podzimková.
Eva: Důležité je, jak hraju a kdo jsem, není důležité, jestli jsem Josefíková, nebo Podzimková.
Lenka: Chápu, jak to myslíš. Ale zase vím, že někdy to roli hraje.
Eva: V tom se rozcházíme. Já tyhle hry hrát prostě nechci. Ale Lenka naštěstí není moje agentka.
Mezi vámi je rozdíl sedmi let. Teď ve vašem věku už se to stírá, ale když jste byly malý holky, tak to asi byl rozdíl propastný, ne?
Eva: Byl. Cestu jsme si k sobě našly až když Lenka byla na výšce v Brně a mně bylo tak patnáct a poprvé jsem u ní byla „na přespání“. Byly to pro mě životně určující momenty.
Lenka: Strašně jsme se opily…
Eva: Né, já chtěla říct, žes mě vzala na výstavu Pope Smokes Dope. Ten plakát tahám všema bytama, kterýma jsem kdy prošla.
Lenka: (Dojatě.) Nene…
Eva: Jo jo. Lenka mi ukázala vysokoškolský život a kulturní velký město. Od té chvíle jsem chtěla jít studovat do Brna.
Lenka: Mí spolužáci se do ní zamilovali... Byli z ní poprdění... Tehdy jsme se asi fakt konečně skamarádily. Trochu jsem ségru opila, tancovaly jsme do rána. Ráno jsem volala mamce, že má Evička, echm, střevní chřipku a že přijde až zítra.
Eva: No, tak ta party byla možná taky určující. Ale hlavně ten pocit velkého města a velké ségry. Pak si pamatuju, když nás Lenka ve Vídni vzala celou rodinu poprvé na sushi. Když pak žila v Grazu, úplně jsem se do toho města zamilovala. A ohromovalo mě, jak Lenka s Tomášem žili. Měli krásný malý půdní byt. A „dospěláckou“ ledničku. Úplně jiné věci, než kupovala mamka. Kürbis Oil, pesto, uzeného lososa… A hudební knihovnu. Lenka mi ukázala nezávislost. Domov po svém. A když pak měli s Tomášem holky, ukázala mi taky, jak může fungovat rodina.
Lenka: To je krásný… Jo. Trvalo to. Až od těch patnácti jsme si začaly rozumět. Ale víc jsme se začaly vídat až v Praze. A za covidu u nás Eva dokonce jednu dobu bydlela.
Eva: A chtěla jsem být trochu užitečná.
Lenka: Tak nám dělala Mary Poppins. Učila naše děti a děti našich sousedů. Byla důsledná a měla přesně rozkreslené rozvrhy. Byla úžasná. Koukala jsem na tu svoji ségru, vždycky lážo plážo, bohém, najednou pedantická, přísná. Čuměla jsem, kde se to v ní bere.
Když byla Evička malá, musela jste se o ni starat?
Eva: Musela. A já ji musela strašně sr… štvát.
Lenka: Strašně. A pocit zodpovědnosti jsem za tebe měla až do svatby.
Pak jste ji předala Matějovi?
Lenka: Jo. Pak to ze mě spadlo.
Eva: Ale já jsem nežila s pocitem, že bys mě měla na starosti…
Lenka: Já vím. Ty ne. Ale naši mě do toho trošku tlačili. Abych na tebe v té Praze dohlídla. Jako děcko jsem to vnímala jako nespravedlnost, já jsem si ji neporodila, proč se mám o ni starat? Jasně, že mě to štvalo. Ale měly jsme se vždycky hodně rády. Myslím, že mě to trochu definovalo i v tom, že mám pečující profesi. Jsem zvyklá se starat, mám ráda i ten pocit zodpovědnosti.
Přemýšlely jste někdy o svých životních výhybkách? A o tom, jaké by to bylo, kdybyste jely po té druhé koleji?
Lenka: Ano. Kdyby tehdy můj Tomáš nepřišel o práci v už zmíněném rakouském Grazu, asi bychom tam dodnes žili. A bylo by to krásné. Nebyla bych herecká agentka, nejspíš bych dál dělala kulturní management, nejspíš v hudebním průmyslu…
A co vy, Evo?
Eva: Moje výhybka jsou přijímačky na DAMU. Ta alternativní kolej by bylo Brno. Žurnalistika, marketing. Po střední škole jsem měla plán – jít do Brna. Měla jsem tehdy chlapce, který v Brně studoval, kamarádi z gymplu se hlásili do Brna. Ale deset let jsem strávila v dramaťáku, tak jsem si přece jen chtěla vyzkoušet i přijímačky na DAMU. Spíš ze sportu, abych nelitovala, že jsem to nezkusila. Ale jak jsem postupovala do dalších kol, začala jsem tam chtít jít. První kolo na JAMU bylo ve stejný den jako třetí kolo na DAMU. Rozhodli to tedy za mě. A nakonec to byla ta moje cesta. Ale myslím, že v Brně by mi bylo hezky a dobře. A byla bych mezi těmi svými kámoši z gymplu dodnes.
Lenka: I v Brně by zjistili, jak jsi nadaná. Někdo by tě čapl. Něco bys moderovala, první příležitost a už by to jelo.
Eva: Kdo ví…
Zdroj: časopis Glanc
