„Plakáty nejsou rozumově vystavěné, jak se to může někdy zdát. Autor cítí, jak by chtěl vyjádřit určitou věc, a tak ji udělá. Někdy je inspirace dokonce hodně primitivní. Třeba jsem ilustroval jen název filmu Pouze pro oči, použil jsem pro to oko. Jindy bylo složitější hledat vyjádření, protože film byl trochu neurčitý. Použil jsem schody, které nikam nevedou. Vlastně jde o to, neilustrovat film doslovně: plakát má být přitažlivý, má mít jednu výraznou a zapamatovatelnou dominantu a neměl by vylučovat téma. Ale neplatí to o všech tvůrcích, takový Pepa Vyleťal pracoval úplně volně.“

To jsou slova Zdeňka Zieglera z rozhovoru, který jsem s ním vedl k jeho osmdesátinám. K tomu jubileu mu totiž Meda Mládková připravila v roce 2012 v Museu Kampa velkou výstavu a vyšla mu i monografie, kde náš rozhovor byl zveřejněn. A protože měl smysl pro humor a znali jsme se v té době padesát let, byl velice uvolněný a říkal, že si stáří užívá, protože mladí už nemají důvod ho nenávidět: vědí, že brzy umřu. A dodával: „Víš člověk se nesmí brát moc vážně a naopak vážně má brát svou práci. Opačný přístup dělá z lidí nešťastlivé, kteří věčně na něco hartusí.“

Začátky ale neměl v padesátých letech snadné, protože jeho otec byl advokát, kancelář mu zavřeli, vstěhovali je z jejich domku a on kvůli tzv. buržoaznímu původu nesměl studovat. Zkoušel po maturitě všelicos, ale nakonec musel na vojnu. Po splnění branné povinnosti, jak se tehdy říkalo, kde měl štěstí na důstojníka, který zničil jeho kádrové materiály, se dostal na ČVUT na architekturu. „Za to, že jsem vystudoval, vděčím pouze protekci,“ dodával vždy s úsměvem. A díky protekci, protože jeho zubař ošetřoval šéfa Mánesu, kde se přijímali tvůrci do Svazu výtvarných umělců, mohl zůstat až do šedesáti let na volné noze: nikdy nebyl do té doby zaměstnaný: byl grafický designér na volné noze.

Řekl mi: „Protože architekti v podstatě dávají k sobě cihly, tvary, organizují prostor ke konečnému výsledku, platí totéž o člověku, který dělá užitou grafiku. Když upravuješ knihu, pracuješ taky s nějakými prvky a je to podobné, jako když navrhuješ dům.“

A protože byl pracovitý, uměl jazyky a měl kontakt se světem, viděl kam se grafický design posouvá, dostal jako první Čech na výstavě v Montrealu, v roce 1964. čestné uznání za plakát k filmu Přísně tajné. Film to prý byl velice špatný, ale jeho plakát porotu zaujal: byla na něm ruka, která držela oko. Od té doby se živil hlavně navrhováním filmových plakátů. Koncem šedesátých let jich udělal i dvacet za rok a celkem asi tři sta. Jeho originality si brzy všiml v Československém spisovateli Zdeněk Seidl a i Oldřich Hlavsa, který byl v porotě v Montrealu a začal se věnovat knižní typografii. V poslední době byl výhradním grafikem exkluzivní edice bibliofilských knížek nakladatelství Aulos. Kromě toho od roku 1990 učil na UMPRUM, v letech 2000 až 2003 byl rektorem a hostoval na řadě univerzit po světě. Zemřel v 90 letech 18. dubna 2023 v Praze.

Napsáno pro ČRo Plus.