Marie Puttnerová doposud v hlavních hudebních projektech, jimiž prošla, hrála sice výrazné, ale přece jen druhé housle: v Jablkoni, s níž zpívá nejdéle, je dominantní figurou Michal Němec, Zvíře jménem Podzim je přes všechnu traktovanou „demokratičnost“ především záležitostí Jakuba Königa. Puttnerová říká, že vydat sólové album, na kterém by zněly její písně a které by bylo „po jejím“ (aniž by jakkoli popírala svoje předchozí spolupráce), si přála deset let.
Nejprve se osmělila koncertně. Sestavila trio, ve kterém její zpěv doprovázel – překvapivě – na kytaru její životní partner Martin Novák, známý v hudební branži především jako vynikající bubeník (hraje s Druhou trávou, Davidem Dorůžkou nebo Jaromírem Honzákem). Třetí do party byl další kytarista Petr Uvira, z jehož množství angažmá je potřeba zmínit na prvním místě vysloveně kultovní opavskou skupinu Ladě.
Už koncertní podoba repertoáru Marie Puttnerové byla velmi silná, vysloveně mámivá a uhrančivá, party elektrických kytar se v jemných figurách proplétaly do zajímavých souzvuků, vzdálených tradičnímu pojetí písničkářského projevu, a Puttnerová excelovala svým emočně, ale i technicky vyzrálým zpěvem vycvičeným nejen dosavadním působením na alternativní scéně, ale také dlouhými léty strávenými ve významném židlochovickém dětském pěveckém sboru Skřivánek.
Odlišnost od všeho
Jenomže s deskou Lajla tov je všechno trochu jinak. Přestože Marie Puttnerová působí na první pohled jako velmi křehká dívka, její skutečná osobnost je velmi silná a jak teď po poslechu alba víme, má také mimořádnou tvůrčí odvahu. Zásadním konceptem oněch devíti nahrávek je totiž netradičnost, naprostá odlišnost od všeho, co zpěvačka v minulosti dělala a jak ji mají její posluchači zafixovánu. A nejen to, také zřejmá snaha vzepřít se zavedeným představám, jak „má“ znít písnička.
Je to vlastně zázrak, že se i dnes nacházejí lidé, relativně „zavedení“, ochotní vstoupit na úplně neznámé území a udělat něco jiného, než se od nich čeká. Protože na jedné straně žijeme v době, kdy se „smí úplně všechno“, ale tato svoboda je pro spoustu umělců, kteří se chtějí udržet na scéně, vlastně jen zdánlivá. Marie Puttnerová ale evidentně odhodila všechny obavy a vstoupila do divoké řeky, ve které se nejen neutopila, ale její spodní proudy (zosobněné všemi jejími spolupracovníky) ji krásně nadnesly a dovedly do cíle.
Úloha producenta
Mimo samotnou zpěvačku je kromě Martina Nováka a Petra Uviry zcela zásadní osobností alba britský producent Eddie Stevens, který se proslavil zejména dlouholetou spoluprací s Róisín Murphy, ale má za sebou i silnou „československou“ stopu v podobě alb Jany Kirschner nebo skupin Korben Dallas či Druhá tráva.
Stevens nenechal na původní podobě písniček z repertoáru tria Marie Puttnerové v podstatě kámen na kameni. Kytarové party většinou porůznu rozsekal, rozstříhal, poslepoval, z jednotlivých tónů vytvořil nové předivo, které proložil a podložil spoustou nových zvuků, ať už z klávesových nástrojů, z terénních nahrávek, nebo vzniklých roztodivnými způsoby nahrávání, které praktikoval nejen ve studiu, ale i v plenéru.
Nic z toho ale nepůsobí jako „umění pro umění“ nebo nějaké schválnosti. Přes veškerou zvukovou a aranžérskou různorodost má album jasně daný koncept, dynamiku, čiší z něj i přes skutečně neortodoxní instrumentace, ale také harmonické a melodické postupy, obrovská muzikalita.
Tradiční hudební nástroje v rukou muzikantů (kromě kytar známých z koncertů se instrumentář rozšířil o spoustu dalších, smyčce, klávesy, melodické i rytmické perkuse) jsou do celkového zvuku vlastně zapuštěny jen jako sklíčka mozaiky, nejsou samonosné, nehraje se tu na „nástrojové party“ v pravém slova smyslu.
Stevens je využívá jako prostředky k dosažení své vize a ne k dosažení účinku z takzvaných „hráčských výkonů“ – nic není jeho producentskému světu cizejšího. Jako koberec pro samotné písně, pro zpěv Marie Puttnerové, a hlavně pro texty, které nesou závažná sdělení a jsou minimálně padesátiprocentní složkou kvality alba, vyhovuje tento přístup skvěle.
Pohnuté lidské osudy
Toho, kdo zatím sólovou dráhu Marie Puttnerové nesledoval, možná její textový svět překvapí. Je plný formálních zvratů, ale nikdy mu nechybí silná poetičnost, a to jak díky externím autorům, tak díky textům samotné zpěvačky.
Prostřednictvím dvou zatím zveřejněných singlů/videoklipů si veřejnost spojuje zpěvaččin hlas se slovy básníka Jana Zahradníčka, který byl v padesátých letech devět let politickým vězněm komunistického režimu. Píseň o domově i Pozdrav jsou velmi silné výpovědi přímo z vězení, které si autor ukládal do vlastní paměti a písemnou formu jim dal až po propuštění na amnestii v roce 1960 (téhož roku s kriminálem podlomeným zdravím zemřel a do oficiálních dějin české literatury se vrátil posmrtně až po roce 1989).
Jeho básně, které v průzračných obrazech vyjadřují stesk po domově a lásce, ale zároveň v nich je pevnost, kterou Zahradníčkovi dodávala víra, interpretuje Puttnerová s absolutní empatií, ve které si posluchač ani nevšimne mužského rodu; palčivé sdělení je v jejím podání skutečně působivé: „Poslal jsem ti pozdrav po měsíci,/jak oknem hleděl na mne skrze mříž./Mezi nás prostřena noc šelestící,/na druhém konci okno tvé, kde spíš./.../I já zde zaslech v nočním šelestění,/jako když ve spánku se obracíš./Bylo to bílých rukou zaúpění,/či měsíc pohladil mě skrze mříž?“ (Pozdrav)
I další hlavní, dokonce převládající autor textů, je mužem pohnutého osudu, český písničkář Vlastimil Třešňák. Album zahajuje jedna z jeho starých překrásných písní Martine! (známá z jeho alba Koh-I-Noor vydaného v roce 1983 v exilu), ve které Puttnerová zachovala i autorovu hudební složku, byť je samozřejmě aranžérsky a produkčně zcela přetvořena. Další tři texty, ve kterých se odráží Třešňákův aktuální výrazný posun k zaumnější výpovědi, dokonce až za hranice surrealismu (Baroneta Prášila), ale i k citové zkratce (Lajla tov) a sebesarkasmu (hudebně až waitsovská Chandra), byly autorem přímo dedikovány zpěvačce a tato zdánlivě nepravděpodobná spolupráce se ukázala jako velmi funkční.
Vlastní texty Marie Puttnerové jsou jiné, odráží se do nich zpěvaččina křehkost, cituplnost a výrazný smysl pro zvukomalbu, který je podpořen hudební složkou. Nejsilněji v písni Krajinou, ve které křišťálový zvuk připomínající padající kapky, do něhož vpadají zmnožené vokály, výborně ilustruje snivá slova: „Krajinou omamných květů,/zdánlivou rovinou světů,/brodím se brodím v nerozhodnosti světla,/paprskem či stínem projít.“ Písňovou skládanku pak doplňuje moravská lidová Hajú, hudebně neméně rozebraná „na šroubky“, a obsahově asi nejlépe ilustující zpěvaččin stav během nahrávání, který možná zjitřeným vnímáním ještě posílil její pěvecké emoce: album totiž vznikalo ve velmi pokročilém stupni jejího těhotenství.
Album Lajla tov přináší přes veškerou členitost repertoáru i jeho zpracování ucelenou uměleckou výpověď jedné z nejlepších českých zpěvaček. Bude zajímavé sledovat, jak se podaří Marii Puttnerové nový zvuk jejích písní přenést na pódia; kapelu kvůli přiblížení se aranžmá alba rozšířila o hráče na klávesové nástroje Martina Brunnera. Možnost si ověřit, jak zní Lajla tov naživo, bude například 15. května u příležitosti křtu alba v pražském Vzletu.
